The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Zemánková (* 1930)

• narozena 5. března 1930 v obci Salaš

• její rodina za války pomáhala partyzánům z oddílu Olga

• při salašské tragédii dne 29. dubna 1945 přišla o otce Františka a bratra Františka

• po válce vystudovala rodinnou školu na Velehradě

Jitka Zemánková se narodila 5. března 1930 v obci Salaš nedaleko Velehradu jako třetí ze čtyř dětí rodiny Pravdíkových. Její tatínek František pracoval v lese a maminka Anastázie se starala o domácnost. Měli skromné pole, chovali krávu a jednou za rok zabíjeli prase. Práce lesního dělníka přinášela málo peněz, ale Jitka Zemánková si nevzpomíná, že by jako děti zažívali bídu. Ani za války, která se přihnala těsně po jejích devátých narozeninách.

Mlynář z Roštína pomáhal chudým

Záhy po okupaci nacistickou mocí přijela z Ostravy na Salaš Jitčina budoucí kamarádka Jarmila. Její maminka měla kvůli nastalé situaci strach nechat dceru doma, a tak ji poslala bydlet do horského údolí Chřibů, kde se zdálo být vše bezpečnější. Jarmila byla starší a také zapálená Sokolka. Jitka Zemánková vzpomíná, jak se její kamarádka hned po příjezdu ujala salašských dětí a kousek za obcí jim předcvičovala sokolské sestavy.

Když bylo Jitce dvanáct, její rodiče uznali, že je již dost velká na to, aby spolu s dalšími děvčaty chodila pro mouku do Roštína. „Pan mlynář byl velmi hodný. Když měl dobrou náladu a přišli jsme tam večer, prodal nám pět kilo mouky. Někdy jsme ale přišli domů s prázdnou. Mlynář byl hlídaný SS a někdy se stalo, že nás mlynářka vzala do chléva, kde dojila krávy a tam jsme čekali, až ti Němci odjedou. A potom buď byl rozčílený a šli jsme s prázdnou, anebo nám prodal mouku. Domů jsme došli až kolem půlnoci. Němci tam chodili na kontrolu, asi tam na něj bylo hlášení, že pomáhá chudým z okolí,“ vypravuje pamětnice.

Z křoví na mě mával muž

Jitka dále vzpomíná na setkání s raněným sovětským parašutistou. Celá rodina byla tehdy v lese na Dřínové, mezi Velehradem a Salaší. „Já jsem tam byla na trávě, kopali jsme brambory a z toho křoví na mě mával muž. Já jsem se toho lekla a utíkám za tatínkem a říkám: ,Táto, tam někdo na mě mává, já se bojím.‘ A on říká: ,Neboj, já tam půjdu.‘ Tak tam šel, a to byl ruský raněný parašutista,“ vypravuje Jitka Zemánková. Její bratr František potom raněnému tajně nosil do lesa domácí špek a chleba.

Všichni ve vsi pomáhali partyzánům

I ostatní obyvatelé Salaše se nějakým způsobem podíleli především na materiální pomoci partyzánům. A to také některé z nich na samém konci války nejspíš přivedlo na smrt. Je známo, že v chřibských lesích operovala odbojová skupina Olga, již vedl Josef Houfek zvaný Pepek, a která nesla jméno podle jeho milenky Olgy Františákové. Jitka Zemánková vypráví, že skupina Olga byla spíše nežli hrdinskými činy proslulá tím, že její členové jen „chlastali a žrali“. Sám Josef Houfek byl nechvalně známý svými opileckými excesy a násilnickými sklony. Přesto se však jeho partyzánům na samém sklonku války podařil husarský kousek. Devatenáctého dubna roku 1945 zajali německého velitele tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera. Nutno dodat, že nešlo o jedinou úspěšnou operaci. V únoru téhož roku se partyzánům z Olgy povedlo vypustit 24 vagonů s přibližně 512 tisíci litry pohonných látek na nádraží v Morkovicích, čímž významně ochromili pohyb německých obrněných divizí. Po Müllerově zajetí začali nacisté zuřit. Tušili, že někdo ze Salaše partyzánům pomáhá, ne-li je i ukrývá. A vypravili se na Salaš s tím, že když u někoho doma objeví sebemenší náznak spolupráce s odbojem, vypálí jeho stavení a celou rodinu zastřelí. „Přijeli Němci na náklaďácích prohledat ves. Pamatuju si, jak měli pásy s nábojnicemi a jeden nám lezl na půdu, jen na čtyři schody, bál se jít dál. Asi si myslel, že po něm někdo bude z úkrytu střílet. A partyzáni byli schovaní u strýce Trubačíka a u tetičky Hrdinové. Byli tam ranění parašutisti ukrytí. Nic nenašli a odjeli, tehdy jsme mohli dopadnout jako Lidice, to si taky jasně pamatuju. Na pomoci se podílela celá vesnice, všichni o tom ve vsi věděli,“ vypravuje pamětnice.

Salašská tragédie

Podle Jitky Zemánkové složili salašští muži partyzánům přísahu, že pokud bude třeba, půjdou s nimi bojovat. A to se také skutečně stalo. Dne 29. dubna 1945 přišel na Salaš pomocník hajného Josef Dobeš a svolával muže s tím, ať jej následují do Tománkovy hájovny, že je třeba jejich pomoci. „Můj brácha chtěl velice jít bojovat a maminka plakala. Viděla jsem, jak dává tatínkovi do kabely jídlo a velký nůž a jak vyšla uplakaná z komory. Když jsem se ptala, co je, tak tatínek říkal: ,Nebuď zvědavá.‘ Takže jsem se nedozvěděla nic a tatínek odešel.“ Jitčin bratr František otce následoval a maminka za nimi volala, proč musí její syn jít také. Otec jej poslal zpátky domů. František ale obešel stavení a do hájenky se vypravil přes potok. To bylo naposledy, co je ženy viděly živé.

Jedním z mužů, kteří vyšli ze Salaše byl František Kovář. Později líčil, že již za vsí se mu zdálo divné, že je vedou téměř jako zločince a že je nedoprovází nikdo z jim známých partyzánů. Prohlásil tedy, že si doma zapomněl tabatěrku a že se pro ni chce vrátit. Pustili ho, a to mu zachránilo život. Ani v Tománkově hájovně, která partyzánům sloužila jako základna nespatřili salašané žádnou ze známých tváří. Všechno to začalo vypadat jako dobře připravená past. Na místě prý byli muži v partyzánských kabátech. Opustit hájenku se podařilo ještě Josefu Zapletalovi, zbylí muži již odejít nesměli, byť by o to někteří z nich stáli. Domnělí partyzáni je zavedli do lesa na místo, kterému se říkalo Vápenka. Tam jim řekli, ať se posadí na zem, že brzy přijdou další kamarádi a přinesou zbraně, s kterými je oni naučí zacházet. Jakmile Salašané usedli, odkryl jeden z průvodců klopu kabátu a pod ní měl údajně odznak příslušníka německé tajné policie: „Hier Geheime Staatspolizei!“ A začala střelba z automatů. Někteří byli na místě mrtví, některé domnělí partyzáni dobíjeli pažbami a vytrhávali jim zlaté zuby. Jeden z mužů se pokusil o útěk. Vyběhl do protilehlého svahu a kličkoval mezi stromy. Byl to František Mlýnek, pozdější agent československé Státní bezpečnosti. Muž, kolem kterého je mnoho nezodpovězených otázek.

Všichni jsou mrtví

„Ta střelba byla slyšet do vesnice. Když jsme šli s kamarádkou na sodovku, tak jsme si říkaly, že už bojují.“ Že šlo o výstřely, během nichž umírají jejich otcové a bratři, zatím netušily. Na místo tragédie postupně přišli ještě další muži, kteří chtěli s partyzány bojovat. Když viděli, co se tu odehrálo, utíkali na Salaš. „Přiběhli do vsi a křičeli: ,Jsou mrtví, všichni jsou mrtví!‘ My jsme byli schovaní ve sklepě a přišel tam otec bratrů Klemů, jejich synové tam všichni padli, a jenom se podíval na maminku a neřekl ani jedno slovo, jenom tak kývl hlavou. A maminka říká: ,Pane Bože!‘ Toto slyším pořád. Jenom toto řekla,“ vypravuje Jitka Zemánková.

Ženy ze Salaše se začaly postupně dozvídat, co se všechno stalo. „Bylo nám divné, že jeden člověk, ten Mlýnek, utíkal a utekl, když oni měli automaty, a stromy tam byly tenké jako moje lýtko. Mezitím tam dobíhali další Salašané, kteří také chtěli bojovat, ale už tam leželi na zemi, těla ještě pracovala. Můj tatínek měl rozbitou hlavu pažbou, mozek ven a tu hrůzu člověk vidí celý život. Padlo tam devatenáct mužů a maminka Zdenky Špičákové (Aloisie). Ta vařila partyzánům na té hájence. Ona přijela na tu hrůzu a viděla, kdo je střílel, a proto nemohla žít. Tato žena byla ubodaná a Salašáci ji našli vraženou v potůčku. Byla odvezená do márnice, zamklo se to, a Pepa Houfek, velitel partyzánů řekl, že pod trestem smrti ju nesmí nikdo vidět. Proč? Proč by ju neměl nikdo vidět, když by to dělali Němci, proč?“

Josef Houfek dále přikázal, že mrtví nesmějí být pochováni, dokud nebude řádný vojenský pohřeb. Těla ležela vyrovnána pod topoly u hřbitova a velitel Houfek prý celé další tři dny pil na Velehradě. Na mrtvé pršelo. „Já si pamatuju, že maminka je šla umývat. Aspoň obličeje. A dala čisté prostěradlo na postele a že jich budeme mít doma. A to já jsem úplně šílela, já říkám: ,Maminko, já se toho strašně bojím.‘ Po těch třech dnech došel (Houfek), bouchli párkrát na hřbitově, a to je celá pocta. Byl hromadný hrob, kdo by v té době dělal devatenáct rakví. Hrob vystlaný smrčím. A to byl celý pohřeb,“ vypravuje pamětnice.

Věc, která se nevyšetřila

Podle Jitky Zemánkové probíhaly v poválečné době soudní řízení, kde se vše vyšetřovalo. Ze salašských pozůstalých tam jezdil pan Klem, jenž při masakru přišel o své syny. V Brně byl celkem třikrát. „Když dojel potřetí, řekl, že už tam nepojede. Že to nemá smysl, že to vždy dojde (vyšetřování) po určitou osobu a dál se to nepohne. Kdo byla ta osoba, nevím,“ líčí pamětnice. Mnoho otazníků zbylo i po Františku Mlýnkovi. Na Salaši jej považovali za zrádce. Částečné vysvětlení se Jitce Zemánkové dostalo až počátkem šedesátých let, kdy už byla provdaná. Za jejím manželem Jaroslavem, který v té době umíral na rakovinu, přišel na návštěvu soused. Jmenoval se Jaroslav Vodica a během války byl členem partyzánského oddílu Olga. V onen osudný den měl spolu s dalšími partyzány eskortovat zajatého generálmajora Dietricha von Müllera na nedalekou Bunč, kde si jej měl vyzvednout D. B. Murzin. „A ten Jara povídá, když došli na tu Bunč: ,My ho musíme zavřít do sklepa, možná to bude zrada.‘ Dali ho do sklepa a poskákali na stromy, že si pro něho měla dojet partyzánská hlídka od Modré a na tříkolce ejhle tam jeli Němci. Tak je postříleli a šli zpátky s Müllerem na tu hájenku. Když tam došli zpátky, tak ten Jaroslav vypravoval, že všichni partyzáni tam čistili zbraně a ten deník, co se jako vedl, že v knize nebyla žádná přestřelka hlášena a že tomu Járovi to bylo velice divné. To říkal mému muži. Ten Jara na svou čest u lůžka mého muže řekl, že je postříleli partyzáni z oddílu Olga,“ uzavírá pamětnice. Jaroslav Zemánek ještě před smrtí napsal Františku Mlýnkovi dopis, ve kterém poukazuje na všechny nesrovnalosti a žádá jej o vysvětlení. Odpověď však nikdy nepřišla.

Salaš osvobodili den potom

K salašské tragédii došlo okolo jedné hodiny odpoledne a ve tři již partyzáni z Olgy pochodovali vesnicí s vítězně vztyčenými prapory na znamení konce války. Druhý den nato přišla oficiální fronta a dědinou procházeli Rumuni, jejichž jednotky se významně podílely na osvobození Uherskohradišťska. Devatenáct mužů, synů a bratrů se té slávy nedočkalo.

Nejde zapomenout

Jitka Zemánková dlouho trpěla nervovými záchvaty. Oporou se jí stal její muž Jaroslav Zemánek, se kterým prožili krásných jedenáct let, než po dlouhé nemoci zemřel. Přivedli na svět tři syny, Jaroslava, Vojtěcha a Karla. Nejmladší z nich již nežije. Jitka Zemánková se z prožité hrůzy nikdy zcela nevzpamatovala, stále má před očima mrtvé na dně hrobu, zakryté smrkovou větví.