Ing. Zora Zemene

„Byli jsme v zemljance, tam, jak se schovávají brambory. Jak se schovávají brambory, na Slovensku, to bylo dřív v těch podhorských nebo chudých rodinách, co byli malorolníci. Tam schovávali brambory a zeleninu před mrazem, aby nezmrzla. A tam jsme se my, kdo mohl, tak se dostal do zemljanky a nad námi Malinovského armáda, ale to bylo něco strašného. A aby to nevypadalo blbě, tak náš tatínek se obětoval, nedá se to jinak říct. Říkal: ,Já zůstanu nahoře, protože ženské musí všechny pod zem.‘ Tak nás tam bylo asi 20 z té dědiny, kdo mohl. Tak takovéhle byly poměry na osvobození Malinovského armádou.“

„Už se blížili Němci. Já jsem tu maminku nechtěla opustit, ale nedalo se, protože to vypadalo, že mě buď zastřelí nebo co. A že mamince, jako starší ženě nic neudělají. Tak jsem vzala akorát kabát, nějaký šátek a jeden nůž. Ten nůž jsem měla donedávna v domácnosti. A letěli jsme dopředu někam daleko, aby nás nechytili. Už do nás stříleli zezadu. Utíkali jsme a šli ve dne v noci. Pak už se dalo jenom někde na mezi spočinout. No ale jak jsme šli a lidi v dědinách viděli – protože ty dědiny nejsou tak vzdálené, je to dost blízko – tak kdo chtěl, tak ho vzali k sobě do bytu, aby se tam aspoň vyspal a najedl. Neměli jsme nic. Já jsem se naštěstí s němčinou vždycky dohovořila, kde ti Němci jsou. Tak jsem to zase tlumočila. Ale měla jsem strach. Chtěla jsem se dostat do Bratislavy, domů. Protože tam byl táta a nevěděla jsem, kdo ještě. Sestra byla v Martině u babičky, maminka v nemocnici. No a tohle trvalo, já to sama nepochopím, protože ten přepad byl 24. augusta, srpna. A já jsem přišla domů do Bratislavy schvácená, zničená, všivavá 4. prosince. Já si to dneska sama nevysvětlím, kde jsem byla. Nikde jsem nebyla, tak jsem spala, jedla, žrala, co jsem našla nebo kdo mě co dal. Protože to nemohlo trvat čtyři měsíce.“

„Já jsem ještě chodila do školy se Židovkama a potom už si pamatuju, že když přišlo zle na Židy, tak nesměli chodit ani po hlavních třídách. Ze školy je vyhodili, nesměli chodit po hlavních třídách. Byl asfaltový chodník a vedle travnatý, tak mohli chodit jenom vedle, ne po tom asfaltovém. Pak jsem viděla i jeden nebo dva odvozy, když připravovali s kuframa takové velké zástupy. Ale to vám teď už nevím, kdy a kde, opravdu. Mám to před sebou, ale nevím, kdy a kde to bylo. Byli tam i známí, nikdo nevěděl, co se s nimi bude dít. Mysleli si, že je někam svážejí, ale ne, že bude něco takového, jak bylo.“