„Jak jsem tehdy byl se Stanislavem Kolíbalem v Turíně v roce 1967, tak jsme samozřejmě se stýkali s výtvarníky a oni to byli skoro všichni komunisti, a velmi radikální. Bylo domluvené, že bude reciproční výstava. Za tu naši, že udělají v Mánesu výstavu jejich piemontského severoitalského umění. A přijeli s tím tihle komunisti. A já jsem jim to přál. Najednou viděli, co ti bolševici jsou. Měl jsem s nimi sraz 22. srpna u Mánesu a tam stál kanon. A tam mně řekli: ‚Oni odjeli. Sbalili kufry a odjeli.‘ Tak jsem to těm komunistům opravdu přál, tuhle zkušenost.“
„Příprava začala v roce 1962. Já už jsem tam chodil každý týden. Já už jsem si připadal jako domácí hospodářské zvířectvo, protože jsem pořád šmejdil jako králík a zpod postele jsem vytáhl nějaké věci a: ‚Jé, podívejte. No, to je zajímavý, na to já jsem úplně zapomněl.‘ Bylo to takové nádherné dobrodružství. Výstava měla neskutečný úspěch. Konala se na začátku roku 1963, v lednu a zbytkem února. Špatné počasí, bláto všude, v Mánesu pořád se musela čistit podlaha. Za těch pár týdnů přišlo sto dvacet tisíc lidí. To je naprosto dneska nepředstavitelné. Neříkám, že všichni měli opravdu zájem o výtvarné umění, ale to byla psychóza. Jednak to bylo zakázané ovoce, to táhne a chutná. Potom: ‚Já jsem viděl Zrzavýho a ty to musíš taky vidět.‘ Takhle se to jako lavina šířilo, takže nakonec opravdu neuvěřitelných sto dvacet tisíc lidí a Jan Zrzavý říkal: ‚Tak vidíte, kdo je národní umělec i bez toho titulu.‘ Měl pravdu.“
„Přišly ty legendární mrazy na začátku roku 1956. Ty byly tak strašné, bylo třicet pod nulou. Když jste vyšel z baráku, tak jste měl omrzliny uší hned, pokud jste neměl nějakou ušatku. A ten náš šéf pluku, jakýsi pan plukovník Šádek, který pak udělal velkou kariéru za normalizace, byl na divizi. Na pluku byl východňár Fotul, který prošel celou válku v Sovětském svazu, a podle toho se choval. Pořád pro něj byly válečné podmínky, železná opona a tak. A tenhle šílenec v těch strašných mrazech nařídil cvičení v terénu. Ti kluci, chudáci, leželi na zemi jako kost a museli si udělat pro sebe dolík pro ležícího střelce. To samozřejmě nebylo možné. Oni byli už tak zoufalí, že když přijela kantýna, polní kuchyně, a rozlívali horký čaj, tak si ho ze zoufalství lili do bot a odváželi je už s omrzlinami třetího stupně.“
„Akční výbor. To vlastně se nás dotklo přímo. Na naší škole o třídu výš studoval Milan Kundera. Takový vždycky trochu povýšený, protože si uvědomil, jaký je, a komunista. Když přišel Únor, tak zakládal akční výbor na gymnáziu. A protože o mně věděl, my jsme o sobě věděli, tak chtěl, abych tam byl. Já jsem se poděkoval. Tím chci říct, mě nikdo doma nevedl k politickému myšlení, ale měl jsem intuici… Jinak si to nedovedu představit. Tatínek volil samozřejmě národní socialisty v roce šestačtyřicet. Cítil jsem, že to je lumpárna, tak jsem odmítl.“
Jaromír Zemina se narodil 30. dubna 1930 v Přední Ždírnici (dnes součást Horní Olešnice), nedaleko Trutnova. Posléze žil s rodiči ve Znojmě. V létě 1938 se Zeminovi přestěhovali do Brna, kde Jaromír studoval na klasickém gymnáziu. Po Únoru 1948 se pro svou svobodomyslnou a nezávislou povahu dostával do prvních střetů s komunistickým režimem. Po maturitě (1949) studoval na FF MU v Brně (od r. 1960 Univerzita J. E. Purkyně) dějiny umění a klasickou archeologii. V letech 1953–1954 byl na téže univerzitě asistentem semináře dějin umění, odkud byl však z politických důvodů propuštěn. V letech 1954–1956 absolvoval základní vojenskou službu. Po návratu z vojny se v roce 1956 stal vedoucím Okresního vlastivědného muzea v Předklášteří u Tišnova. V roce 1959 byl přijat do Ústavu teorie a dějin umění ČSAV (od té doby žije v Praze). V šedesátých letech spolu s Jiřím Šetlíkem působil jako teoretik skupiny UB 12. V letech 1961–1992 byl zaměstnán v Národní galerii v Praze, kde několik let pracoval jako vedoucí ve sbírce moderního umění. Začátkem tzv. normalizace z tohoto místa odešel a byl poslán na pracoviště na Zbraslavi, odkud se do Prahy vrátil v roce 1983. Později vedl sbírku zahraničního moderního umění. V sedmdesátých a osmdesátých letech pořádal na mnoha místech Československa neoficiální výstavy, což neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti. V téže době byl postižen zákazem publikační činnosti. Po roce 1989 vydal řadu knižních monografií o významných osobnostech českého moderního výtvarného umění (mj. o Václavu Boštíkovi, Jiřím Johnovi, Adrieně Šimotové či Alénu Divišovi). Napsal také několik knih beletristických a básnických. Významná je i jeho pedagogická činnost na pražské DAMU. Měl několik výstav autorských kreseb a fotografií. Z manželství s Milenou Zeminovou (1927–1994) má syna Ondřeje. Druhá žena Catherine Ébert-Zeminová (1968), původním jménem Kateřina Křičková, je romanistka, literární historička a vysokoškolská pedagožka.
