The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Ženíšková (* 1930)

• narozena 2. března 1930 v Plzni do učitelské rodiny Karle a Rudolfovi Horáčkovým

• tatínek Rudolf Horáček byl československým legionářem v Rusku, psal si deník

• v roce 1939 byl příslušníky gestapa suspendován z pozice ředitele školy na Chodském náměstí

• Hana docházela do roku 1944 na tutéž školu, poté vystudovala učitelský ústav

• 6. května 1945 zažila v Plzni osvobození jednotkami americké 16. obrněné divize

• maturovala 14. června 1948, kdy byl prezidentem Československa zvolen Klement Gottwald

• po maturitě měla jako učitelka nastoupit do školy v Aši, z čehož otcovým vlivem nakonec sešlo

• v roce 1948 začala docházet na dvouletý denní ústav anglického jazyka

• po tatínkově předčasné smrti na malárii nastoupila do práce do Chemodrogy

• vyhnula se akci Mladí do výroby a od 1. ledna 1949 pracovala v Čedoku

• od 1. července 1950 pracovala třicet devět let jako překladatelka ve Škodovce

• v roce 1951 se vdala za Ing. Oldřicha Ženíška, roku 1953 se jim narodila dcera Šárka

• při měnové reformě 1. června 1953 rodina přišla o většinu úspor

• manžel vylepoval plakáty na protest proti okupaci 21. srpna 1968, povýšení se tak nedočkala

• v době natáčení (2022) žila stále v Plzni, má dceru Šárku, dvě vnučky a čtyři pravnoučata

Noblesní dáma s úžasnou pamětí, vypravěčským talentem a sportovní povahou, to je Hana Ženíšková, narozená devět let před začátkem druhé světové války. Zažila nacistickou okupaci a strach o tatínka, bývalého ruského legionáře, jehož deník s láskou schraňuje. Nezapomene na americké vojáky, kteří si u nich doma zahráli na klavír. Po vzoru tatínka toužila stát se učitelkou, velké dějiny však její osud stočily jiným směrem.

Hana Ženíšková, dívčím jménem Horáčková, se narodila 2. března 1930 v Plzni do učitelské rodiny Karle a Rudolfovi Horáčkovým. Když přišla na svět, bylo její mamince už čtyřicet let a tatínkovi pětačtyřicet. V té době měli osmnáctiletého syna, který se právě připravoval na maturitu na klasickém gymnáziu. „Dnes to není nic zvláštního mít další dítě ve čtyřiceti letech, ale tehdy to byla velká událost,“ uvádí své vyprávění Hana Ženíšková.

Prázdniny v hájovně

Dědeček pocházel z Druztové, malé vesnice u Plzně. Právě sem byl jako učitel delegován Hanin tatínek Rudolf, když v Praze dostudoval učitelský ústav. A zde se také seznámil se svou budoucí manželkou. Na obědy totiž chodíval do hájovny, ve které byl Hanin dědeček hajným. „Když mi bylo šest neděl, tak mě maminka odvezla k babičce do Druztové. Ta byla těžce nemocná. Když umírala, udělala mi křížek na čelo a popřála mi do života hodně božího požehnání. Od té doby jsem jezdila k dědečkovi každý rok na prázdniny. Dědeček byl ve výslužbě jako hajný a my jsme s ním žili v jeho domku. Dnes se to zdá stěží možné, ale my čtyři jsme bydleli společně ve dvou malých místnostech. Nevadil nám nedostatek místa, důležité bylo vlídné prostředí,“ říká Hana Ženíšková, která svého dědečka zbožňovala a prázdnin na vesnici se nemohla dočkat. Její dědeček byl navíc v Druztové váženým občanem. „Měl deset dětí, které už ale vylétly z hnízda.“ Ovšem až na tu nejmladší, o kterou si řekl Hanin otec. Hana Ženíšková prázdniny u dědečka milovala. Rodina často chodila do přírody, a tak se hravě naučila poznávat zvířata, stromy, houby i květiny. Vzhledem k tomu, že její maminka měla deset sourozenců, bylo blízké okolí plné příbuzných. „A tak jsem si dosyta hrála se sestřenicemi i bratranci.“ Dědeček byl velmi hodný, ale také šetrný, učil děti hospodařit s penězi. Dožil se úctyhodných devadesáti sedmi let. „A to vypil půl litru rumu týdně a vykouřil šestnáct fajfek denně, přičemž ta fajfka byla dlouhá až na zem,“ říká Hana Ženíšková. Po dědečkově smrti přejal jeho funkci tatínek. Chodívali spolu po lesích a poznávali přírodu, zatímco maminka sbírala houby. Hana Ženíšková byla jako malá holčička velmi opečovávaná. Rodiče na ni byli velmi hodní, zřejmě i vzhledem k jejímu už nečekanému narození. V dědečkových šlépějích šel Hanin bratr Bedřich Horáček, který vystudoval lesnictví a bydlel v hájovně u Kamenného rybníka v Plzni.

Tatínek jakožto československý legionář v Rusku v hledáčku gestapa

Po otcově učitelském angažmá v Druztové následovalo působení v Čížkově a Dobřanech. Další štací se okolo roku 1930 stala Plzeň, kde později Hana Ženíšková začala dojíždět do školy. Otec tu byl zaměstnán jako učitel na cvičné škole, která byla součástí učitelského ústavu. Studenti se v této škole připravovali na budoucí učitelské povolání. „Každý den ráno jsem s tatínkem jezdila na koloběžce do školy,“ říká s úsměvem Hana Ženíšková. Rudolf Horáček byl v roce 1936 jmenován ředitelem školy na Švehlově náměstí (nynějším Chodském náměstí), kam nastoupila do první třídy i jeho dcera. Maminka se starala o domácnost, jelikož bylo nepsaným nařízením, že manželka ředitele školy by neměla být zaměstnaná.[1] Když Hana vychodila třetí třídu, psal se rok 1939. Hned první den, kdy nepřátelská vojska překročila hranice republiky, přišli za tatínkem do školy dva civilisté v kožených kabátech, gestapáci. „Ti mu řekli, že je okamžitě jakožto ruský legionář suspendován z pozice ředitele, že musí do hodiny opustit školu a nesmí se už vrátit. A měl očekávat další věci, které přijdou, které se budou vztahovat k jeho legionářskému bytí. Tatínek byl z toho velmi roztrpčen a šest let byl v penzi, protože byl ruským legionářem. Byl na tom psychicky velice špatně,“ říká Hana Ženíšková. Její otec musel na příkaz příslušníků gestapa zůstat na adrese svého bydliště. Za dva dny dostal obsílku, aby se dostavil na komandaturu gestapa. Zatímco tatínka celý den vyslýchali, jeho manželka s dcerou chodily po Klatovské třídě, ve které bylo sídlo gestapa, a čekaly, až vyjde. „Já jsem ten den ani nešla do školy,“ vysvětluje Hana Ženíšková. Tatínka vyslýchali od devíti hodin ráno. „A až teprve v devět hodin večer se otevřely dveře a k naší velké radosti tatínek vyšel.“ Byl v pořádku a zdráv, obav o poklidný život své rodiny se však nezbavil. Příslušníky gestapa byl upozorněn na to, že může být kdykoliv povolán zpět. Jako vášnivý milovník hudby si koupil klavír a strach z nejistoty zaháněl preludováním, do konejšivé náruče hudby ponořen, jak jen to bylo možné. „Dál jsme četli vyhlášky, kolik lidí bylo zatčeno, kolik lidí bylo popraveno a kolika lidem to způsobilo neštěstí pro celé rodiny. Byl to zázrak, že se naší rodině nic nestalo a že byl tatínek utrpení ušetřen,“ říká Hana Ženíšková. Rudolf Horáček již k 31. prosinci 1938 rezignoval na funkci předsedy Jednoty Československé obce legionářské v Plzni. I nadále se však se svými přáteli z československých legií scházel. Obzvláště o Vánocích byla těmto návštěvám věnována velká váha. Udržoval kontakty i s kolegy z kruhu učitelského.

Deník legionáře jako rodinný poklad

Hana Ženíšková dodnes s láskou schraňuje deník, který si její otec Rudolf Horáček jakožto československý legionář v Rusku vedl. Sloužil u 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, s nímž prodělal všechny boje za sibiřské anabáze. Zápisy v deníku jsou velmi důsledné, psal je každý den. „Když mi bylo třináct let a trávili jsme prázdniny u dědečka v Druztové, tatínek mi ukazoval spoustu lístečků, ze kterých pak onen deník vznikl. A je to něco ohromného. Ty zážitky, které on tam popisuje, pro něj musely být strastiplné, ale nezapomenutelné.“ Vyprávěl jí i o tom, jak mu za války cikánka z ruky vyvěštila, že se nedožije ani šedesáti tří let a že příčinou jeho smrti bude voda...[2]

Děvče z učitelské rodiny

Čas plynul a Hana Ženíšková dochodila školu na tehdejším Švehlově náměstí, kde byl její otec před válkou ředitelem. „Čtvrtá a pátá třída už ale byla přesunuta na Husovo náměstí a poté se chodilo na Slovany do Jagellonské ulice.“ Tam Hana Ženíšková chodila do roku 1944. V těžké válečné době se nabízely pouze dvě možnosti, jak ve studiích pokračovat dál. Jednou z nich byl učitelský ústav, druhou obchodní akademie. A jelikož si tatínek přál, aby dcera kráčela v jeho šlépějích, rozhodnutí bylo jasné. Stát se učitelkou se zalíbilo i jí, a tak bylo třeba složit zkoušky na učitelský ústav, které byly velmi náročné. „Ty zkoušky trvaly týden. Dopoledne se zkoušel český jazyk a matematika, odpoledne se na hřišti Viktorie Plzeň trénovaly různé sportovní hry. A pozorovalo se, jak jsou děti, které se na učitelský ústav přihlásily, zdatné.“ Při dopoledních zkouškách byla vedle ředitele a učitele přítomna i německá „beraterin“ čili poradkyně. „Ta dávala pozor na to, aby tmavovlasé děti a ty, které měly brýle, byly automaticky vyřazeny, protože neměly árijský vzhled,“ vysvětluje Hana Ženíšková, která i tímto výběrem prošla a na učitelský ústav byla přijata. Tatínek už byl starý, ale měl velkou radost z toho, že jeho dcera bude kráčet v jeho šlépějích. Ta už tou dobou uměla rusky a na učitelském ústavu se zdokonalila ve znalostech německého jazyka, který se učila už od svých sedmi let. Otec totiž chtěl, aby si osvojila znalost cizích jazyků. „Měla jsem tehdy hodinu němčiny denně. Učila mě Francouzka, která měla za muže Němce a chodila do rodin učit děti německy,“ vysvětluje Hana Ženíšková. Čtyři roky studií úspěšně zakončila maturitní zkouškou a těšila se, že získá pěkné místo a bude moci konečně vykonávat vysněné povolání. Maturovala 14. června 1948, kdy byl prezidentem Československa zvolen Klement Gottwald.

Zklamání z umístěnky do Aše

Po maturitě dostala Hana Ženíšková poštou oznámení, že bude na umístěnku ustanovena do Rossbachu.[3] „Tatínek nevěděl, co to ten Rossbach je, a tak se rozhodl, že pojedeme do Prahy na ministerstvo, abychom se dozvěděli víc. Napřed se tam s námi nikdo nechtěl bavit, ale pak nám potvrdili, že je to tak a že jsem přidělena do Rossbachu, který se nachází u Aše. Načež se tatínek strašně rozčílil...“ Nedalo se ale nic dělat. Vypadalo to, že tam pamětnice opravdu bude muset nastoupit. Jenže koncem června dostala korespondenční lístek, ve kterém stálo, že nastala změna, zřejmě v reakci na jejich návštěvu v Praze. Otec byl přece jen ruský legionář se zásluhami o stát... V dopise tentokrát stálo, aby se 12. srpna dostavila do parku k muzeu, kde bude informována o tom, na jakém místě bude jako čerstvě vystudovaná učitelka působit. Tajemný pán na lavičce v parku se jí představil jako ředitel ašské školy a oznámil jí, že právě tam bude ustanovena učitelkou. Na svých osmnáct let byla Hana velice samostatná a stejně jako na schůzku k muzeu chtěla se i do Aše zajet podívat sama. Nakonec však přistoupila na to, že s ní pojede alespoň maminka. V Aši je přivítal mladý ředitel tamější školy, kterého už poznala v parku u muzea. „Upozornil mě na to, že se musím obrnit trpělivostí, jelikož ve své třídě nebudu mít ani jednoho Čecha. Ale že prý mám vystudovaný učitelský ústav, tak to hravě zvládnu.“ Na maminčinu otázku, kde bude její dcera bydlet, vzal obrovský svazek klíčů, ukázal z okna a řekl pamětnici: „Soudružko, vidíte tu ulici a ty domy? Tak tady na tom svazku klíčů si najdete klíč, který patří k domu, který se vám zalíbí. Všechny ty domy jsou prázdné. Zařídíte si v něm byt a budete tam hospodařit, jak je vám libo.“ Vzaly tedy klíče a šly se podívat, jak to v těch domech vypadá. Realita však překonala jejich představivost. „Ty domy byly od toho pětačtyřicátého roku vybydlené, vykradené. Ze stropů visela sláma, podlahy byly vytrhané, okna nešla zavírat,“ vzpomíná Hana Ženíšková. Maminka prohlásila, že tady ji v žádném případě nenechá, načež odjely zpět do Plzně.

Útěk před kulometnou palbou, příslušníci SS nadosah

Když se proslýchalo, že se k Plzni blíží američtí vojáci, rodina bývalého československého legionáře byla nadšená. Stále však byla namístě jistá obezřetnost. Rodiče měli obavy, že by v ulicích mohlo dojít k přestřelkám. Na obhlídku situace tak svou ještě zvědavější dceru nevzali a pro jistotu ji doma zamkli. Psal se 6. květen 1945, den předtím v Plzni propuklo povstání proti německým okupantům. Hana Ženíšková si příjezd osvobozenecké armády nechtěla nechat ujít. „Vyskočila jsem z balkonu, kamarádka mě chytila do náruče a šly jsme.“ Vzaly to opačnou cestou než Hanini rodiče. To, co se kolem nich odehrávalo, však nebylo určeno pohledům mladých dívek. Viděly, jak z domů vyvádějí Němce, a když došly k Adrii, najednou začala z okna v patře kulometná palba. Vyděšená děvčata se spolu s dalšími asi patnácti lidmi utíkala schovat do jednoho z domů v Husově ulici, který měl otevřená vrata. Nikdo si nevšiml, že je před ním zaparkované německé auto. Před střelbou v ulicích se tu společně schovávali asi hodinu. „Když už bylo ticho, vykoukli jsme ven. Blížil se americký voják, který říkal: ‚Oukej, oukej, finito, finito!‘ Vzal nás okolo ramen a mluvil na nás anglicky, ale ani jedna jsme mu nerozuměly. Tak jsme mu každá dala na jednu tvář jednu pusu a řekly jsme: ‚Děkujeme!‘ A šly jsme domů. Ta cesta byla hrozná. Do ulic vybíhali lidi, někde se střílelo, z oken vykukovali lidi, Němci byli vyvádění z domů… Několik dní poté jsem se dozvěděla, že v tom domě, kde jsme byli schovaní, bylo ve sklepě okolo šedesáti příslušníků SS. Ten dům byl jejich stanovištěm, měli v něm kanceláře. Pak nám bylo řečeno, že kdyby bývali přišli na to, že tam jsme, tak nás určitě zlikvidovali.“ Díky statečnosti plzeňských povstalců a zájmu německých vojáků dostat se do amerického zajetí nedošlo v Plzni k většímu krveprolití. Poslední ohniska odporu umlčely ten den jednotky americké 16. obrněné divize. Hana Ženíšková se také účastnila slavnosti, která se uskutečnila 16. května na náměstí Republiky. „Byla to krásná veselice, kde byl prezident Edvard Beneš, naši lidé i Američani. Náměstí bylo napěchované lidmi. Tančilo se, američtí vojáci rozdávali cigarety, čokoládu... A naši lidé po nich házeli květiny. A já jsem měla na sobě kroj, který mi maminka ušila.“ Dva američtí vojáci přišli také k nim domů, a když uviděli klavír, vyslovili přání, zda si na něj mohou zahrát. „Tatínek samozřejmě souhlasil a oni bravurně čtyřručně zahráli skladbu Rašení jara od Christiana Sindinga.“

Studium jazyků jako poslední tatínkovo přání

Pro Hanu Ženíškovou i jejího tatínka bylo těžké smířit se s tím, že jí není přáno, aby pracovala jako učitelka na důstojném místě. Na konci srpna roku 1948 jí náhoda přivedla do cesty kamarádku, která se právě přihlásila na denní ústav anglického jazyka. To zaujalo i Hanu Ženíškovou, a tak do ročníku nastoupila s ní. Jednalo se o placené dvouleté studium, které stálo osm set korun měsíčně. „Tatínek ale říkal: ‚Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.‘ A ve studiu ji podpořil. V té době už uměla rusky a německy. Ve škole se intenzivně učila anglickému jazyku, ale také psaní na stroji a těsnopisu. Jednalo se tudíž o takovou přípravku k budoucímu zaměstnání v kanceláři, kde by se hodila i znalost cizího jazyka. „Tatínek už byl v té době hodně nemocen. Za války totiž na frontě pravděpodobně prodělal malárii. Doufala jsem, že tu školu dodělám, dokud je ještě živ. Školu jsem skončila v červnu 1949 a tatínek 28. června ve věku nedožitých třiašedesáti let zemřel. Věštba té cikánky se naplnila.“

Za opravu hrubky měla jít z kanceláře ke stroji

Okamžitě musela nastoupit do zaměstnání, jelikož maminka měla jako žena v domácnosti po tatínkově smrti jenom čtyři sta korun penze. Stejně jako předtím jí pomohla náhoda. Potkala na ulici známou, pracovnici Chemodrogy, která jí řekla o volném místě na jejich pracovišti. Tam Hana Ženíšková nastoupila 1. července 1949. „Když byl ještě tatínek živ, toužila jsem jít dál a studovat psychologii. Ale teď jsem na studium nebo na práci v učitelství musela úplně zapomenout...“ Ve firmě Chemodroga pracovala jako sekretářka zástupce ředitele. Ten jí diktoval nebo dával psaný koncept, který pak měla přepsat na psacím stroji. „A jednou mi od něj přišlo zadání, kde bylo slovo myš s měkkým ‚i‘. Já jsem se dala do smíchu a prohodila jsem, že soudruh zástupce pravděpodobně nemá ani obecnou školu.“ A tato průpovídka se k němu donesla. Koncem roku 1949 dostala firma příkaz dát několik mladých lidí do výroby v rámci akce Mladí do výroby. A jako první šla právě Hana Ženíšková, která měla nastoupit do Škodovky. Do třetice všech šťastných náhod potkala na úřadu práce pána, který byl velkým kamarádem jejího otce. „Byl to doktor, právník, který se vrátil z koncentračního tábora, kde byl jako Žid zavřený. A protože byl jedním z mála, který se vrátil, tak mu byla dána funkce vedoucího pracovního úřadu,“ vysvětluje Hana Ženíšková. Té už po zjištění, o čí dceru se jedná, neříkal „soudružko“, nýbrž „slečno“. „A ptal se mě, zda chci jít opravdu pracovat ke stroji, což jsem mu vyvrátila.“ Když se obeznámil s jejím vzděláním, nabídl jí práci v cestovní kanceláři Čedok s tím, že stačí, když kývne, a on to zařídí bez ohledu na akci Mladí do výroby. Dne 1. ledna 1949 Hana Ženíšková opravdu do Čedoku nastoupila, a to na místo pracovnice na přepážce dopravy. V době komunistické totality organizoval Čedok pouze tuzemské zájezdy. Náplní její práce bylo především vyhledávání spojů v jízdním řádu. „To mě tedy moc nebavilo. Ale víc mi znepříjemňovaly život pracovní soboty a neděle, kdy jezdil vlak Sněhulák, vypravený z Plzně. To jsem v pět hodin ráno musela být na nádraží, abych čedokářské vagony toho vlaku polepila nápisem ‚Sněhulák‘ a lidé mohli v šest hodin odjet na Šumavu na lyže,“ vzpomíná Hana Ženíšková. V pět hodin ráno ještě tramvaje nejezdily, a tak se musela dostat na nádraží pěšky až z Borů. „A já jsem se hrozně bála...“ V Čedoku tak 30. června 1950 skončila a na radu své sestřenice už den nato pracovala ve Škodovce, kde mohla konečně uplatnit svou znalost cizích jazyků. Byla zde zaměstnaná v překladatelské kanceláři. „Posadili mě do kanceláře k plk. Jiřímu Flakovi,[4] válečnému veteránovi od Tobruku. Choval se ke mně moc hezky, byl to velký gentleman,“ vzpomíná Hana Ženíšková a dodává: „Původně jsem si myslela, že nastupuji do místa, kde vydržím možná nějaký rok, ale nakonec jsem v něm setrvala dlouhých třicet devět let.“ Jako jedna z mála se také mohla účastnit zasedání RVHP. Překládala v cizineckém domě, kde se pořádalo sezení. A když přijela nějaká delegace, tak doprovázela manželky významných zákazníků Škodovky, a to zejména po Plzni, Praze a Karlových Varech.

Manželství, měnová reforma a srpnová okupace

Hana Ženíšková už od svého dětství ráda s kamarádkami chodívala do Borského parku. „Také jsme se přihlásily ke skautům a chodily jsme zde do skautské klubovny.“ V patnácti letech v Borském parku poprvé potkala svého budoucího manžela Oldřicha. O dva roky později se potkali na tenise a začali se scházet. A ze šťastné náhody se stalo šťastné manželství. Vzali se na plzeňské radnici v roce 1951 a po dvou letech se jim narodila dcera Šárka. U sportu zůstali a rádi jezdívali s partou přátel lyžovat do Hojsovy Stráže. Manžel byl navíc od roku 1951 ligovým hráčem Viktorie Plzeň. V roce 1953 rodinu silně postihla měnová reforma. Když byl totiž Hanin tatínek za války donucen odejít „do penze bez penze“, peníze mu byly v roce 1945 vráceny a rodina si je uložila jako věno pro jedinou dceru. „V době měnové reformy už tatínek nežil. Rodinné úspory byly znehodnocené a maminka to psychicky špatně nesla.“

Oldřich Ženíšek, manžel pamětnice, byl z titulu vedoucího ve Škodovce registrován v komunistické straně. „Ale když si uvědomil určité věci, tak v šedesátém osmém roce, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, vylepoval spolu s ostatními plakáty s nápisy jako: ‚Rusové, jděte domů!‘ Načež byl vyloučen ze strany a v zaměstnání sesazen z vedoucí pozice.“ Kvůli manželovým veřejně projevovaným názorům jeho žena nikdy nezískala ve Škodovce vedoucí pozici, ačkoliv byla považována za jednu z nejschopnějších. Nebylo jí ani dovoleno další studium jazyků při zaměstnání. Hana Ženíšková nikdy do komunistické strany nevstoupila, i když jí to bylo mnohokrát nabízeno. Přesto v roce 1980 dostala ve Škodovce funkci v závodním výboru technického ústavu na generálním ředitelství. Když se ale řešily stranické záležitosti, musela schůzi opustit. Den před srpnovou okupací byla s manželem a dcerou na dovolené ve Švýcarsku. Zatímco on by byl s to zůstat v emigraci, ona nemohla doma nechat svoji osmdesátiletou maminku... S okupací se ale smířit nedokázala.

Využít toho, co se nabízí

Hana Ženíšková se o politiku začala zajímat až v době, kdy bylo založeno Občanské fórum. „Měla jsem radost, že komunistický režim padl. A tehdy jsem se v politice chtěla více angažovat. Vynahrazuji si to až nyní, kdy sleduji televizi a čtu noviny, abych věděla, co se děje. Jen je škoda, že už jsem tak stará a nemohu zasahovat tam, kde bych chtěla.“ Hana Ženíšková odešla do penze 15. ledna 1989 a začala se naplno věnovat povinnostem každé správné babičky. Své vyprávění uzavírá slovy: „Sice jsem se za svůj život nedostala ke svému vysněnému učitelství, ale jsem ráda, že jsem mohla využít své znalosti v jiném směru. Dnešní mladí lidé si ani nedokážou představit, jaké možnosti mají. Mohou studovat, cestovat, mohou být třeba i rok na stáži. To my jsme v naší době neměli. Proto využijte každé možnosti, která se vám v tomto ohledu nabízí. A chcete-li se dožít dlouhého věku, cvičte a trénujte paměť.“

 

[1] „Říkalo se, že by neměla zabírat místo druhým, když to není zapotřebí.“

[2] Každé narozeniny si její věštbu vybavil, a když se s rodinou chodíval rekreovat k Boleveckému rybníku, dcera mu připomínala, ať nechodí do vody. Neuměl totiž plavat. Věštba cikánky se opravdu naplnila. Nešlo ale o utopení, ale o vodu v nohách, která byla příčinou za války prodělané malárie. O malárii ale Hanin tatínek nikdy nemluvil. A doktoři to zjistili až později, léčil se pouze na anginu pectoris. „Tatínkův stav se horšil. V červnu 1949 už měl otoky do půli těla a musel být upoután na lůžko. Voda dostoupila až k srdci, zaplavila je a byl konec.“ Hanin tatínek se třiašedesátých narozenin už nedožil, chybělo mu do nich jen pár týdnů.

[3] „Tenkrát mi říkali: ‚Copak byste chtěla, soudružko? V tom Rossbachu byste byla jako ředitelka, učitelka, uklízečka... A byla byste tam svou vlastní paní. Je to padesát metrů od německých hranic. Copak by vám tam jako mladé začínající učitelce scházelo?‘“

[4] Plk. Jiří Flak byl dědečkem dokumentaristky Jarmily Vandové, roz. Flakové, která vyprávění Hany Ženíškové natočila a zpracovala. Hana Ženíšková nastoupila do překladatelské kanceláře ve Škodovce v roce 1950, poklidný profesní i osobní život válečného veterána Jiřího Flaka vzal zasvé o dva roky později: „Zatčen jsem byl 8. ledna 1952 hned po příchodu do kanceláře, resp. jsem byl vyzván, abych se dostavil do kanceláře referenta cizích návštěv. Bylo mi to hned podezřelé vzhledem k tomu, že nikdy jsem nebyl při cizích návštěvách jako tlumočník. Po příchodu do ředitelství jsem chtěl vstoupit do kanceláře referenta, avšak byl jsem vyzván ke vstupu do protějších dveří. Sotva se dveře otevřely, měl jsem hned tři chlapy proti sobě. ‚Ruce vzhůru a odevzdej zbraň!‘ Žádnou jsem neměl, včas jsem ji odevzdal na SNB. Důkladně mě prohlédli a vše odebrali. Nasadili mi brýle, vyvedli ven, posadili do auta a snad hodinu jezdili po Plzni. Dodnes nevím, z jakého důvodu. Snad abych nepoznal, kde jsem ve vazbě. Budovu jsem ale dobře znal.“

(https://www.digitimes.cz/2017/07/rikali-nam-poustni-krysy-z-valecneho-deniku-plk-jiriho-flaka-bojovnika-od-tobruku-a-dunkerque/)