Hana Ženíšková

* 1930

  • „Tak jsme se [s kamarádkou] vydaly přes Chodské náměstí dolů. [Viděly jsme,] jak vyvádějí Němce… Bylo to hrozné. Pro mladá děvčata to byl trpký zážitek. Došly jsme až k Adrii, k bistru, a najednou začala z okna seshora, asi ze druhého nebo třetího patra, kulometná palba. Na ulicích byla strašná spousta lidí a vtom se všichni rozprchli. My dvě jsme běžely do Husovy ulice, asi do druhého nebo třetího domu, kde byla otevřená velká vrata. Tam jsme vběhly spolu asi s patnácti lidmi a vůbec jsme si nevšimly, že tam v tom průjezdu stojí německé auto. Nenapadlo nás, že by to mohlo být něco, co by souviselo s německou armádou nebo německou SS. Byly jsme tam, zavřely se dveře, bylo velké střílení… [Všichni] jsme tu čekali asi hodinu. No, a když se to všechno odehrálo a už bylo ticho, tak jsme vykoukli ven. Blížil se k nám americký voják a říkal: ‚Oukej, oukej. Finito, finito!‘ Vzal nás kolem ramen a vedl nás pryč. Povídal něco anglicky, ale ani jedna jsme mu nerozuměly. Tak jsme mu z každé strany daly pusu na tvář a řekly jsme: ‚Děkujeme!‘ A šly jsme domů. To víte, že ta cesta byla hrozná, protože tam vybíhali lidi, někde se střílelo, z oken vykukovali lidi, Němci byli vyvádění ven… Domů jsme se dostaly až v poledne. A teď si představte, co jsem se dozvěděla několik dní poté. Prý bylo ve sklepě toho domu, ve kterém jsme se [spolu s ostatními] schovávali, okolo šedesáti příslušníků SS. A ten dům byl jejich stanoviště, měli tam kanceláře. Schovali se do sklepa. Pak nám bylo řečeno, že kdyby bývali přišli na to, že tam jsme, tak nás určitě zlikvidovali.“

  • „Já jsem se vždycky ptala: ‚Hele, mami, já jsem asi byla nechtěné dítě, viď?‘ A maminka říkala: ‚No to se takhle nedá říct. Ale my jsme s tím prostě už nepočítali.‘ Takže když se maminka od lékařky dozvěděla, že je v jiném stavu, tak první [co ji napadlo] bylo, že je to ve čtyřiceti letech ostuda. Kdežto tatínek byl nadšený. Ten byl šťastný, že by ještě mohl mít nějaké dítě, protože bratr už byl velký, ten už do jeho života tak nezasahoval. Já jsem s tatínkem prochodila všechna kina, která byla pro děti přístupná. A tatínek se mnou chodil i do všech cirkusů, které byly. To byl zkrátka tatínek na slovo vzatý, i když to byl starý tatínek. Když jsme spolu šli, tak nám říkávali: ‚Holčičko, ty máš ale hodného dědečka!‘ A já jsem říkala: ‚To není [děda], to je taťka!‘ A oni na to: ‚Ale jdi, to je přece tvůj dědeček.‘ A taťka povídal: ‚Ale ne, ona má pravdu, já jsem [opravdu] tatínek.‘ A já jsem potom vlastně měla dvoje rodiče, jedny rodiče staré a druhé mladé. Bratr se totiž oženil, když mi bylo sedm let. A tak když mi něco nekoupili jedni rodiče, tak jsem šla k bratrovi a říkám: ‚Hele, taťka mi to nechce koupit…‘ A on: ‚My ti to koupíme, to víš, že jo.‘ Oni měli děti až asi pět let po svatbě a [do té doby] měli jako své dítě mě. A když jsme [venku] chodívali s bratrem, považovali ho za mladého tatínka. To zase říkali: ‚No vy jste si ale pospíšil!‘ A on na to: ‚To ne, to je moje sestra!‘ A oni: ‚Prosím vás, takovouhle sestru vy máte?‘ A on: ‚Ano, to je moje sestra.‘ A potom, když už mi bylo osmnáct let a šli jsme spolu na nějakou společenskou [událost] a on mě vyzval k tanci, tak říkali: ‚No to sis pospíšil...‘ A pak když jsme už byli v letech – mně bylo pětatřicet a jemu o osmnáct let víc – tak mu říkali: ‚No ty se ale cejtíš!‘ A on na to: ‚Prosím vás, vždyť je to moje sestra!‘ A oni: ‚Hele, to vykládej někomu jinému.‘ A nikdy nikdo nevěřil, ať jsem byla malá, nebo ať jsem byla velká, že je to můj bratr a on že má takhle mladou sestru.“

  • „Do té doby [než byl tatínek sesazen z funkce ředitele školy] jsme nikdo nevěděl, že Němci budou tak strašně zasahovat do lidských životů. A tatínek tehdy, když ho sesadili, si to velmi přebíral a čekal, co se bude dít dál. Za dva dny poté, co opustil do hodiny školu, dostal poštou obsílku, aby se dostavil na komandaturu gestapa. My jsme ani do té doby nikdo nevěděl, co to znamená. Bylo to na třídě nynější Klatovské [ulice], teď je tam dopravní podnik. Tam bylo sídlo gestapa. Tatínka vyslýchali celý den a my jsme s maminkou od rána, kdy šel tatínek na to předvolání, chodily po Klatovce. Já jsem ten den vůbec nešla do školy. S maminkou jsme čekaly, až vyjde. Jestli vůbec vyjde… Až teprve v devět hodin večer – měl se tam dostavit v devět hodin ráno – se otevřely dveře a vyšel z nich tatínek k naší velké radosti, že je zdráv a že se mu nic nestalo. Byl seznámen s tím, že nesmí opustit bydliště a musí čekat na další [zprávy], že se pro něj může někdo zastavit a že ho může nějakým způsobem povolat zpátky. Ale to se nestalo. Tatínek však celou dobu, kdy byla válka, čekal, že se stane něco, co nepříjemně zasáhne do jeho i našeho života. Nic se ale nestalo, takže to bylo všechno v pohodě. Tatínek byl celý protektorát doma. Měl dlouhou chvíli, stále byl v očekávání toho, co se může stát. Byl vášnivým hudebníkem, hrával na housle. Koupil si tedy ještě klavír a celé dny hrál na housle nebo na klavír, aby ztratil ten pocit, že ho mohou zavolat a že se může stát něco, co by hodně zasáhlo do naší rodiny.“

  • „To už byl rok 1939 a začínala druhá světová válka. Tatínek byl hned první den, kdy Němci překročili hranice republiky, navštíven dvěma pány. Byli to Němci. Řekli mu, že ten den, kdy překročili hranice, byl suspendován. Jako [bývalý] legionář v Rusku musel okamžitě opustit školu a už se nesměl vrátit. A měl očekávat další věci, které přijdou, které se budou vztahovat k jeho legionářskému bytí. Tatínek byl z toho velmi roztrpčen, konsternován… Šest let byl v penzi za to, že byl předsedou [Jednoty Československé obce legionářské v Plzni]. Psychicky to velice špatně snášel. Těsně předtím, než sem Němci přišli, byl předsedou ruských legionářů. A k 31. prosinci 1938 na tuto funkci rezignoval. Pánové, kteří ho navštívili ve škole na Chodském náměstí a řekli mu, že je okamžitě suspendován, respektive sesazen z funkce ředitele, mu zároveň řekli, aby se do hodiny odebral ze školy a aby zůstal na adrese, na které bydlí.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 11.08.2022

    (audio)
    duration: 01:51:31
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 07.10.2022

    (audio)
    duration: 01:41:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Tatínek jako bývalý legionář v Rusku zaháněl strach z gestapa hrou na klavír

Půvabná Hana Ženíšková v mládí
Půvabná Hana Ženíšková v mládí
photo: Archiv pamětnice

Hana Ženíšková se narodila 2. března 1930 v Plzni do učitelské rodiny Karle a Rudolfovi Horáčkovým. Tatínek Rudolf Horáček byl československým legionářem v Rusku, sloužil u Českého zeměbraneckého pěšího pluku č. 11. Psal si deník, který se zachoval. V roce 1939 byl příslušníky gestapa suspendován z pozice ředitele školy na Chodském náměstí. Dva dny nato byl vyslýchán v budově gestapa. Po celodenním výslechu byl propuštěn, válku však prožil ve strachu. Hana docházela do roku 1944 do školy na Chodském náměstí a poté vystudovala učitelský ústav. Maturovala 14. června 1948, kdy byl prezidentem Československa zvolen Klement Gottwald. Poté měla jako učitelka nastoupit do školy v Aši, z čehož pravděpodobně otcovým působením nakonec sešlo. Šestého května 1945 zažila v Plzni osvobození jednotkami americké 16. obrněné divize. V roce 1948 začala docházet na dvouletý denní ústav anglického jazyka, to už uměla německy a rusky. Po tatínkově předčasné smrti nastoupila do práce do Chemodrogy. Vyhnula se akci Mladí do výroby a od 1. ledna 1949 pracovala v Čedoku. Od 1. července 1950 pracovala třicet devět let jako překladatelka ve Škodovce. V roce 1951 se provdala za Ing. Oldřicha Ženíška a v roce 1953 se jim narodila dcera Šárka. Rodina přišla při měnové reformě 1. června 1953 o většinu úspor. Manžel vylepoval plakáty na protest proti okupaci 21. srpna 1968, kvůli čemuž se Hana Ženíšková povýšení ve Škodovce nedočkala. V době natáčení (2022) žila stále v Plzni. Má dvě vnučky a čtyři pravnoučata.