Georgia Zerva

* 1946

  • „Pokud jde o naše děti, v předškolním věku ony tu řečtinu znaly. Já když jsem je přivedla na svět, automaticky jsem na ně začala mluvit řecky. Prostě to šlo samo. Sama jsem se tomu divila. Já jsem neuměla říct ,hapalo‘, tenhle slovník dětský, mateřský jsem neznala. […] Potom šly děti do jeslí, do školky. Sice nám říkali, měli byste na ně mluvit česky, oni nám nerozumí. A manžel jim říkal, to po nás nemůžete chtít, abychom mluvili uměle na děti. My budeme mluvit tak, jak nám to přirozeně bude vyhovovat.“

  • „Pokud jde o hry, tak starší děti nás naučily řeckým hrám. A byly to většinou hry, které se hrály venku. Dodneška si pamatuju na hru fotia - oheň. […] To jsme byli rozděleni do dvou oddílů, většinou na kluky a děvčata. Kluci se nás snažili převézt. Měli jsme svoje takové určité místo. Ona to byla vyloženě taková honička. To znamená, že jsme se smíchali, honili jsme se navzájem, a jakmile jsme praštili do jednoho, tak vypadl ze hry. Museli jsme tedy oběhnout to nepřátelské místo bez toho, že by nás někdo vyhodil, a dostat se na naše místo a říct ,fotia‘ - oheň. To znamenalo, že zůstal pořád v tom oddíle. A pak se běželo znovu a znovu. Prohrával ten oddíl, který už neměl nikoho. […] ,Tzami‘ se hrálo zase ve dvou oddílech s tím, že jsme posbírali placaté kameny. Ty se postavily doprostřed na sebe a střílelo se hadrovým míčem. Tzami je de facto mešita. […] A zase, kdo se strefil, tak zůstával v oddíle, kdo ne, tak vypadl. A opět oddíl, kde nezůstal nikdo, prohrál.“

  • „Tam nebyla žádná nevraživost. Byli jsme kamarádi. Všechny děti, co jsme vyrůstali v dětských domovech, koneckonců i ty, co jsem nepoznala. […] Tam jsou takové bratrské vztahy, sourozenecké vztahy. To znamená, že kdybych viděla, že mu křivdí, tak udělám všechno pro to, aby mu neublížili, tomu člověku, o kterém vím, že to byl můj spolužák nebo že vyrůstal se mnou v dětském domově.“

  • „Spousta mých spolužáků nedopadlo dobře, vím, i jako rodina. […] Já myslím, že můj muž by mohl vyprávět, jak to se mnou bylo těžký ty první roky, než jsem pochopila, že tvoříme rodinu a že se musí dodržovat určitá pravidla a tak dále. Ale jo, dodnes nám to klape.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.05.2010

    (audio)
    duration: 01:47:00
Full recordings are available only for logged users.

Jsme bilingvní, ale srdíčko mi klepe více pro ten jih

Georgia  Zerva
Georgia Zerva
photo: Kateřina Králová

  Novořecká filoložka a autorka několika učebnic řeckého jazyka Georgia Zerva se narodila roku 1946 řeckým emigrantům v obci Buljkes v srbské Vojvodině. Jako dětský uprchlík občanské války žila na českém území do značné míry separována od rodičů a prošla devíti dětskými domovy. Poslední z nich opustila teprve v patnácti letech. Po střední škole absolvovala jazykovou nástavbu a posléze FF UK, obor novořečtina ‒rusistika. Poté pracovala v řecké sekci Československého rozhlasu. Později se provdala za potomka řeckých uprchlíků a založila rodinu, přičemž doma spolu s manželem udržovala řecký jazyk i tradice. Po roce 1989 začala vyučovat řecký jazyk, připravila učebnice Nebojte se řečtiny či Řecká konverzace a podílela se na vydání obsáhlého řecko-českého slovníku.