Vlasta Zezulová

„On se mnou nechodil, ale problémy měl, protože to prostě zjistili a říkali mu, aby si koukal udělat pořádek v rodině. No, a táhlo se to. Já jsem dokonce dva roky pracovala u vojska v kanceláři a bylo to tam fajn, ale nechtěla bych tam pořád dělat, to prostředí se mi nelíbilo. Ale dosáhlo to takový výšky, to jeho pronásledování, že potom řekl: ,Prosím tě pěkně, můžeme s tím něco udělat? Oni po mě jedou.´ No, a do toho se rozstonal v tom nejhorším. A když zemřel, přišel ten jeho nadřízenej a povídá: ,Fanda věděl, kdy má odejít, byli by ho vyhodili od vojska.‘“

„Můj tatínek tehdy v té první republice, nějak se nechal přemluvit komunistama, aby šel do strany, tak vstoupil ke komunistům a tím pádem teda hitlerovci šli po něm. A ten soused, ten Němec, varoval tatínka: ,Antone, zmiz, jdou po tobě.´ Tak tatínek hledal, kam bychom utekli. Ještě jsme byli ve Slavonicích, to si taky pamatuju, viděla jsem živě Hitlera, ten tam projížděl s armádou, stál, jak on vypadl, takže toho mám v hlavě pořád taky. Pak už jenom se balilo a honem rychle. No, co rychle sbalit při takovým útěku? Na nákladní auto, a když jsme přijeli, tak už byli celníci, jak zabrali to pohraničí, už tam byli celníci. Tak tam mám vzpomínku, měli jsme psa, ten byl se mnou stejně starej. Oni rodiče mi říkali: ,Prosím tě, ať neštěká, ať neštěká nebo oni nám ho zastřelej.´ Tak já jsem držela psa, on se jmenoval Valdík a říkám: ,Valdo, ticho, nebo by tě zabili, mě taky.´ Tak dopadlo to dobře.“