Jan Zich

„Nezpochybňuju, že by nebyl autoritativní [pozn. red. vůdce Společenství svatého Gorazda a druhů Miroslav Richter], ale že bych to nazýval sektou, to si myslím, že ne. Ona totiž moc velká pluralita v tom, co dělat, kam se posouvat, moc možná nebyla. Já jsem třeba ani o řadě věcí nevěděl, protože jak se bavíme o tom, že to společenství bylo trnem v oku těm komunistickým strukturám, byly tam i kontakty s podzemní církví, to měl tedy především ten Mirek, tak o tom jsme se ani my mnozí nedozvídali. O tom, že tam probíhala nějaká koordinace na nějakých těch modlitebních setkáních, mších nebo jiných událostech… Tak já si nedovedu představit, že by tam nějaká velká diskuze o tom, jak co řešit mohla vůbec probíhat. Ale zase že by to byl takto absolutně, že uděláme jen to, co řeknu já, tak to tak nebylo. Možná někomu se to tak mohlo zdát, mně se to tak nezdálo.“

„Vyrůstal jsem na malé vesnici, na zemědělské usedlosti, která byla do mých asi deseti let využívána k chovu prasat místního JZD. Většinou jsme jako děti mimo školu běhaly po dvorku, s rodiči nebo bez nich, a pomáhaly jsme s různými pracemi kolem domu. Chovala se tam totiž zvířata. Slepice, ovce, pomáhalo se sečením krmení pro ně nebo sušením sena nebo s jinými pracemi. A tím, že to byla malá vesnice, tak tam ani nebyla jiná možnost vyžití, jako jsou dnes různé kroužky a spolky mládeže. Do školy jsme jezdili autobusem do sousední vesnice, asi 6 kilometrů vzdálené.“