Jan Zich

* 1966

  • „Od 30. let až do druhé světové války tam [pozn. red. rodinné hospodářství] už hospodařil můj dědeček. Byl celkem progresivní. Takže se mu docela dařilo, i když nepatřil v té vesnici mezi ty největší sedláky, ale patřil určitě mezi ty nejpokrokovější. Pak byla válka, po válce bylo nadšení, že nás Sověti osvobodili, tak vím, že i dědeček byl snad půl roku pak v komunistické straně. Ale hned po druhé schůzi jim to členství zase vrátil, protože tam už vyšlo najevo, jak se komunisté chovají v Rusku. Přestože i u nás prvně proklamovali, že zemědělcům na majetky nesáhnou, byla pak kolektivizace. U nás [pozn. red. v rodině] to asi nebylo nějak dramaticky řešeno, ale dědeček se jim hospodářství pak po několikerém naléhání, jak mi to říkal otec, jako jeden z posledních sedláků v obci rozhodl podepsat a v uvozovkách také dobrovolně předat do užívání družstva. A myslím, že se to tehdy psalo i v nějakých místních novinách, že i tento sedlák už vstoupil do družstva.“

  • „Nezpochybňuju, že by nebyl autoritativní [pozn. red. vůdce Společenství svatého Gorazda a druhů Miroslav Richter], ale že bych to nazýval sektou, to si myslím, že ne. Ona totiž moc velká pluralita v tom, co dělat, kam se posouvat, moc možná nebyla. Já jsem třeba ani o řadě věcí nevěděl, protože jak se bavíme o tom, že to společenství bylo trnem v oku těm komunistickým strukturám, byly tam i kontakty s podzemní církví, to měl tedy především ten Mirek, tak o tom jsme se ani my mnozí nedozvídali. O tom, že tam probíhala nějaká koordinace na nějakých těch modlitebních setkáních, mších nebo jiných událostech… Tak já si nedovedu představit, že by tam nějaká velká diskuze o tom, jak co řešit mohla vůbec probíhat. Ale zase že by to byl takto absolutně, že uděláme jen to, co řeknu já, tak to tak nebylo. Možná někomu se to tak mohlo zdát, mně se to tak nezdálo.“

  • „Vyrůstal jsem na malé vesnici, na zemědělské usedlosti, která byla do mých asi deseti let využívána k chovu prasat místního JZD. Většinou jsme jako děti mimo školu běhaly po dvorku, s rodiči nebo bez nich, a pomáhaly jsme s různými pracemi kolem domu. Chovala se tam totiž zvířata. Slepice, ovce, pomáhalo se sečením krmení pro ně nebo sušením sena nebo s jinými pracemi. A tím, že to byla malá vesnice, tak tam ani nebyla jiná možnost vyžití, jako jsou dnes různé kroužky a spolky mládeže. Do školy jsme jezdili autobusem do sousední vesnice, asi 6 kilometrů vzdálené.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 26.10.2021

    (audio)
    duration: 01:20:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Zapadnout a nevyčnívat

Jan Zich v dětství s otcem Janem, rok 1969
Jan Zich v dětství s otcem Janem, rok 1969
photo: archiv pamětníka

Jan Zich se narodil 21. listopadu 1966 v Hustířanech na Náchodsku. Spolu s dalšími dvěma sourozenci vyrůstal na rodinné zemědělské usedlosti, kterou v 50. letech zabavili komunisté pro účely místního JZD. Jeho rodina proti režimu nikdy aktivně nevystupovala, přesto i on sám na vlastní kůži pocítil manipulaci a nátlak, který život v totalitní zemi přinášel i zcela běžným občanům. Jako dítě se musel vyrovnat s posměchem učitelů ohledně své docházky na náboženství. Později na něj mělo velký vliv Společenství svatého Gorazda a druhů, jehož se stal členem. V době totality se společenství snažilo šířit mezi moravskými věřícími povědomí o východní cyrilometodějské křesťanské tradici. Zároveň se někteří jeho členové podíleli na protikomunistických aktivitách a vůdce společenství Miroslav Richter, který se později stal pamětníkovým švagrem, byl pod neustálým dohledem StB. Činnost společenství je mnohými pamětníky označována jako křesťanský disent. Z dnešního pohledu a v souvislosti s vyprávěním o době totalitního Československa budí ale zmínky o sektářském způsobu jeho vedení minimálně určité rozpaky. Od roku 1990 je Jan Zich ženatý s manželkou Ivou. Do manželství se jim postupně narodily tři děti.