The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Ziebegk Eckardt (* 1959)

• narodila se 9. srpna 1959 v Mnichově

• v roce 1980 v sobě objevila vášeň pro motorsport, jela první rallye coby spolujezdkyně

• roku 1982 začala studovat informatiku

• v roce 1982 jela na Rallye Tatry poprvé ve voze značky Škoda 130 RS po boku Gerharda Kalnayho

• v roce 1983 byla poprvé spolujezdkyní Johna Hauglanda a Svatopluka Kvaizara

• v roce 1990 jela naposledy rally po boku Johna Hauglanda ve voze Škoda Favorit

• v roce 1995 jela poslední rally coby aktivní závodnice

Monika Ziebegk byla ještě pod rodným jménem Eckardt v socialistickém Československu poměrně známou osobností. Patřila totiž do překvapivě početné plejády západních jezdců, kteří před pádem železné opony závodili po světě na vozech Škoda, jež byly poměrně úspěšné v kategorii rallye. Monika se prosadila jako spolujezdkyně, proslula zejména po boku norského závodníka Johna Hauglanda. Vypráví ale i o tom, co ji při návštěvách na druhé straně železné opony překvapovalo a čím se od sebe tehdy oba světy lišily...

Dcera prodejce aut

Monika Ziebegk se narodila 9. srpna 1959 v západoněmeckém Mnichově do rodiny prodejce automobilů Herberta Eckardta a jeho ženy Pauly. „Mělo to za následek, že jsme měli každý rok nové auto,“ vypráví, jak ji profese jejího otce ovlivnila. Není tedy ani tolik divu, že k automobilům a motorům získala kladný vztah, ačkoli šlo v dobách jejího dětství o doménu mužů. Závodnicí ale původně být nechtěla, a rozhodla se tedy pro studium informatiky. Měla ale kamaráda, který se věnoval závodům rallye, a díky němu tomuto sportu přišla na chuť. A nastudovala si německou instruktážní příručku pro spolujezdce „Der zweite Mann im Rallye-Auto“. Zřetelný sexismus názvu, který jako by předpokládal, že spolujezdec musí být muž, ji neodradil. Naopak. Svoji první rallye jela roku 1980 v Bavorsku ve voze BMW.

Coby žena byla v automobilovém sportu sice spíše zvláštností, ale neměla problém se prosadit. V její generaci už se koneckonců vyskytovaly i ženy na pozicích řidiček. „Až při mé první rallye v Československu mě mechanici u auta pořád přehlíželi. Čekali, kdy už konečně přijde ten spolujezdec, muž. Nakonec mě ale přijali srdečně,“ vzpomíná Monika Ziebegk. Naopak ve Velké Británii byla pravidelně nasazována při závodech RAC Rallye právě proto, že byla žena. Byla to ve své době prý dobrá „reklama“.

Poprvé se ocitla za železnou oponou

Hned v prvních letech své spolujezdecké dráhy se seznámila s rakouským řidičem Gerhardem Kalnaym, který už v té době jezdil rallye ve vozech Škoda. Ten ji přizval v roce 1982 na Rallye Tatry, kde spolu s ním poprvé okusila jízdu ve Škodě 130 RS. Návštěva tehdejšího Československa pro ni byla i první cestou za železnou oponu.

„Když jsem sem poprvé přijela, byl to opravdový šok,“ vzpomíná Monika Ziebegk. „Začalo to hned, jak jste přejeli hranice, auto se skoro začalo rozpadat, protože silnice byly prostě velmi špatné. Byl to úplně jiný svět. Už jen při pohledu zvenčí. Na druhé straně byly domy, které byly bílé, čisté a zahrady krásně upravené. A pak přijdete sem a vidíte ty... Nevím, čím to bylo. Jestli tady nebyly jiné barvy, nebo jestli byly nějak zvláštně namíchány. Všechny barvy na fasádách byly tak nějak šedé. Bez ohledu na to, jestli byly načervenalé nebo nazelenalé, všechny byly tak nějak jednolitě šedé. Vždycky jsem měla pocit, že lidi nějak nemají peníze na to, aby si zařídili něco hezkého. I když se někteří z nich hodně snažili. Takže bylo vidět, že někde mezi tím byly opravdu skvělé zahrady, kde se lidé snažili a ukutili opravdu skvělé květináče na květiny z pár věcí nebo tak něco. To mi tady vždycky přišlo skvělé. Ať jste měli jakýkoliv problém, hlavně v týmu Škoda, tak si vždycky někdo nějak věděl rady.“

Samolepky sloužily jako platidlo

Monika Ziebegk ráda zdůrazňuje, že se motorsportu věnovala ve svém volném čase, při studiu či při zaměstnání. Od firmy Škoda, pro kterou v letech 1982–1990 jezdila pravidelně, také prý za účast na závodech nedostávala zaplaceno. Měla ale možnost poměrně jednoduše navštěvovat svět za železnou oponou, s vízy coby oficiální sportovkyně nikdy neměla problém, nemusela si ani měnit stanovený počet peněz, jako ostatní návštěvníci ze Západu. Při přejezdu hranic si nepamatuje žádnou komplikaci.

„Co jsme ale museli celníkům nechávat, byly samolepky,“ vybavuje si jednu zvláštnost. „Všechno, co mělo nějakým způsobem podobu samolepky, ať už motoristické, kosmetické, jakékoliv. Museli jsme je dát do auta tak, aby byly vidět zvenku, a přišel celník, kouká a říká – ááá, co to tady máme? Čekal, že někdo vytáhne pár samolepek a dá mu je. To si pamatuju, protože jsem si říkala, že to přece není možné, že by někdo něco dělal za samolepky nebo vám za ně něco dával. Taky hospody tu zavíraly hodně brzo, v osm nebo v devět, a když jsme si pak ještě chtěli objednat něco k pití a tak dále, tak to bylo vždycky ne, ne. Ale když uviděli nálepky, tak za pět nálepek jsme mohli zůstat o hodinu déle. Já jsem se někdy styděla, protože jsem si říkala – taková nálepka pro nás nemá žádnou cenu. Ale tady to byla svým způsobem měna.“

John Haugland

Vrchol úspěchu a slávy pamětnice zažila coby spolujezdkyně norské škodovácké legendy Johna Hauglanda, projezdila s ním rallye v Československu, ale i ve Velké Británii, Německu, Rakousku a Itálii. Byla vždy perfektně připravená, třeba na RAC se důkladně připravovala a studovala několik dní dopředu. „Hauglandovi ale většinou nebylo potřeba nic říkat,“ vzpomíná. „Jen v obcích jsem ho musela kontrolovat, aby dodržoval povolenou rychlost.“

Čeština a Svatopluk Kvaizar

Kvůli Škodovce se Monika Ziebegk, znalkyně několika světových jazyků, začala učit i česky. V ČSSR totiž nebyla jazyková znalost samozřejmostí. „Jednou jsem jela RAC Rallye, což je závod mistrovství světa, se Svatoplukem Kvaizarem. A on neumí ani slovo anglicky, ani slovo německy. Já už jsem se tehdy dva roky učila česky, ale po dvou letech češtiny umíte říct něco jako: dobrý den, na shledanou, kde je toaleta, kde je vlak a kde je nádraží. To je všechno, co jsem uměla,“ vypráví Monika Ziebegk.

„A přesto mě kvůli reklamě v Anglii chtěli do týmu, ale John jel s Janem-Olofem Bohlinem a nikdo z ostatních českých jezdců si prý se mnou netroufal jet. Takže mě vyfasoval Sváťa. Ale nějak jsme to zvládli. Jednak jsme měli v autě vysílačku, což znamenalo, že jsme byli ve spojení s Jiřím Kotkem, který mluvil anglicky a česky a překládal. Pak jsme samozřejmě mluvili rukama a nohama. Vlastně jsem toho ani nemusela moc říkat, jen když chyběla důležitá informace. A tak jsem se naučila pár výrazů: doleva, doprava, na kříži, pozor, moc pozor! Asi jsem uměla ještě pár dalších slovíček, ale už jsem je zapomněla.“

Monika Ziebegk si uvědomuje, že byla v socialistickém Československu poměrně známou osobností. Poznala to mimo jiné roku 1988 na Rallye Tatry, kde spolu se svým tehdejším přítelem vyhrála třídu a v cíli na ně čekali novináři. Přestože hlavním jezdcem byl on, všichni se zajímali pouze o Moniku. „Byla jsem u vás poměrně známá, ale nebyla jsem žádná celebrita,“ říká Monika Eckardt Ziebegk skromně.