„Bylo to cítit. Začalo to hned, jak jste přejeli hranice, auto se skoro začalo rozpadat, protože silnice byly prostě velmi špatné. Když jsem sem poprvé přejela, byl to opravdový šok. Byl to úplně jiný svět. Už jen z pohledu zvenčí. Tam máte domy, které jsou bílé, čisté a zahrady jsou krásně upravené. A pak přijdete sem a vidíte ty... Nevím, čím to bylo. Jestli tady nebyly jiné barvy, nebo jestli byly nějak zvláštně namíchány. Každá barva, která byla na domě, teď mluvím o čelních stěnách, byla tak nějak šedá. Bez ohledu na to, jestli byla načervenalá nebo nazelenalá, všechny byly tak nějak jednolitě šedé. Vždycky jsem měla pocit, že lidi nějak nemají peníze na to, aby si udělali něco hezkého. I když se někteří z nich hodně snažili. Takže bylo vidět, že někde mezi tím byly opravdu skvělé zahrady, kde se lidé snažili a ukutili opravdu skvělé květináče pro květiny z pár věcí nebo tak něco. To bylo něco, co mi tady vždycky přišlo skvělé. Ať jste měli jakýkoliv problém, hlavně v týmu Škoda, tak vždycky někdo našel nějaké řešení.“
„To, co jsme museli celníkům nechávat, byly samolepky. Všechno, co mělo nějakým způsobem podobu samolepky, ať už motoristické, kosmetické, jakékoliv. A taky igelitové tašky. Takže jste je museli dát do auta tak, aby byly vidět zvenku, a pak bylo vidět, jak chodí kolem, kouká a – ááá, co to tam je? Vlastně bylo vidět, že čeká, že mu někdo vytáhne pár samolepek a dá mu je. To si pamatuju, na ty samolepky, protože jsem si říkala, že to přece není možné, že by někdo něco dělal za samolepky nebo vám za ně něco dával. My jsme taky často... No, hospody tady zavíraly hodně brzo, v osm nebo v devět, a nás bylo většinou deset, dvanáct, dvacet lidí, kteří jedli a chtěli si objednat něco k pití a tak dále, a to bylo vždycky ne, ne. A pak vždycky uviděli nálepky a za pět nálepek jsme mohli zůstat o hodinu déle. Já jsem se někdy styděla, protože jsem si říkala, že taková nálepka pro nás nemá žádnou cenu. Ale tady to byla svým způsobem měna.“
„Jednou jsem jela RAC Rallye, což je závod mistrovství světa, se Svatoplukem Kvaizarem. A on neumí ani slovo anglicky, ani slovo německy. Já už jsem se tehdy dva roky učila česky, ale po dvou letech češtiny umíte říct něco jako: dobrý den, na shledanou, kde je toaleta, kde je vlak a kde je nádraží. To je všechno, co jsem uměla. A přesto mě kvůli reklamě v Anglii chtěli do týmu, ale John jel s Janem-Olofem Bohlinem a nikdo z ostatních českých jezdců si prý se mnou netroufal jet. Takže mě vyfasoval Sváťa. Ale nějak jsme to zvládli. Jednak jsme měli v autě vysílačku, což znamenalo, že jsme byli ve spojení s Jiřím Kotkem, který mluvil anglicky a česky a překládal. Pak jsme samozřejmě mluvili rukama a nohama. A tehdy na rychlostních zkouškách, kde se muselo jet rychle, se v Anglii ještě nepoužívalo žádné značení. Museli jste jet podle mapy nebo naslepo. Vlastně jsem toho ani nemusela moc říkat, jen když chyběla důležitá informace. A pak jsem se naučila pár výrazů: doleva, doprava, na kříži, pozor, moc pozor! Asi jsem uměla ještě pár dalších slovíček, ale už jsem je zapomněla.“
Monika Ziebegk se narodila jako Monika Eckardt 9. srpna 1959 v německém Mnichově do rodiny obchodníka s automobily. Od dětství proto měla blízko k automobilismu. Ačkoli se rozhodla pro studium informatiky, brzy v sobě objevila vášeň pro motorsport, tedy sportovní odvětví, ve kterém se dříve ženy prosazovaly spíše sporadicky. Ve svém volném čase se brzy etablovala jako úspěšná spolujezdkyně v závodech rallye, od roku 1982 zejména na vozech české značky Škoda. Absolvovala řadu úspěšných závodů po boku takových závodníků, jako byl Rakušan Gerhard Kalnay, Čech Svatopluk Kvaizar a zejména norská legenda John Haugland. Závodila do roku 1995, kdy upřednostnila rodinné povinnosti. Do České republiky se pravidelně vrací za přáteli a u příležitosti závodů kategorie revival. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky finanční podpoře Nadačního fondu Škoda Auto z grantového programu Kultura má zelenou.
