Zdislav Zima

„Hned jak mě přivezli, ještě to odpoledne, si ke mně sedli čtyři estébáci a začali s výslechem: ‚Jistě víte, proč jste tady. A jestli nevíte, určitě se to za chvilku dozvíte. Víte, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…‘ Chtěli, abych dopověděl, až se ucho ulomí nebo rozbije. Řekl jsem: ‚Až se v něm donese pivo.‘ To bylo, jako bych nalil olej do ohně. Začali na mě řvát, že si z nich nebudu dělat srandu. Pak už se ptali, jestli mi něco říká jméno Vašek. To už jsem věděl, že je konec. Samozřejmě že jsem všechno popřel. Vyslýchali mě celou noc. Pak mě pustili na celu. Byla tam jedna pryčna, tak jsem si lehl. Ještě jsem ani neležel, přišli pro mě další dva a začali mě vyslýchat znovu až do rána. A zase se ptali na to samé. Zpočátku jsem ze všech sil zapíral. Řvali na mě, dělali všechno možné, aby ze mě něco dostali. Pak mě zase pustili na cimru. Chvilku mě nechali, dali mi nějaké jídlo, trochu kávy a kousek chleba. Ještě jsem se ani nevzpamatoval, a už přišel dozorce a znovu mě vedl k výslechu. Tak to šlo první dny, aniž by mě nechali vyspat. Dostal jsem jen trochu polévky v ešusu. Teprve asi ten třetí nebo čtvrtý den jsem se mohl vyspat. Pak výslechy pokračovaly stejným tempem. Asi po týdnu nebo po deseti dnech mě už nechali v noci spát.“

„Pak přišel 19. prosinec 1958. Byl jsem normálně v zaměstnání v Kopřivnici v Tatře. Pozvali mě k řediteli. Dostavil jsem se tedy na sekretariát. Vzal jsem si s sebou i plány, protože jsem předpokládal, že kvůli tomu mě zavolali. Po chvilce čekání za mnou přišli dva muži v kožených kabátech a ptali se, jestli se jmenuji Zima. Řekl jsem, že ano a zeptal se, co chtějí. Požádali mě, jestli bych mohl jít s nimi. Odmítl jsem to s tím, že na mě čeká ředitel. Načež se legitimovali jako StB a nařídili mi, abych šel s nimi. Vzali mě do osobního auta a odvezli do Ostravy na krajský úřad StB. Když jsme projeli vrátnicí a viděl jsem ty mříže, tak jsem už věděl, proč jsem tady.“

„Při dalším setkání už měl Vašek s sebou vysílačku. Bavili jsme se o tom vysílání a co všechno je třeba udělat. Mluvili jsme také o nějakém fotografování. Vždy jsme měli nějaký úkol. A večer asi o půl deváté začal vysílat. Předtím jsme museli nahoře na Trúbě natáhnout antény a dráty, aby měla vysílačka potřebný dosah. Vysvětloval mi celou řadu věcí. Tak pokračovala i naše další setkání. Vždycky mi také řekl, co je potřeba zjistit v Tatře, koho se mám na co zeptat. Na Trúbě jsme se scházeli asi čtyři roky. Vysílačku schovával na jednom špatně dostupném místě v takovém výklenku. Nikoho by asi nenapadlo, že by tam mohla být schovaná.“