Karel Žižka

„Dne 3. února si pro mě přijeli do Olomouce estébáci z Ostravy s tím, že při domovní prohlídce u Pepy Zdráhala byly nalezeny protistátní tiskoviny. Pepa jim přiznal, že to má půjčené ode mě a já že to mám od Tigrida. Tak pro mě přijeli, ať jim to vysvětlím. Odvezli mě na krajskou správu StB. Z druhé strany je věznice. Hned jsem šel na výslech. Nějaký major Oramus mě vyslýchal až do večera. Předložil mi plakáty, řekl mi o rozbitém okně i o rozbitém Svazu československo-sovětského přátelství. Zpočátku jsem se snažil zapírat, ale oni už věděli všechno.“

„Asi měsíc po okupaci si jeden příslušník StB z Nového Jičína začal vodit do svého bytu z posádky z Frenštátu ruské důstojníky. Chodili k němu dva, tři, čtyři i s manželkami. Jednou v září 1968 jsme byli s kluky v tělocvičně. V podstatě jsme se shodli na tom, že je to kolaborant první třídy a že je třeba mu to dát nějakým způsobem najevo. Myslím, že to byl můj nápad, abychom mu hodili do oken šutry, až tam budou zase Rusové, a že jim tu besedu trochu znepříjemníme. Plácli jsme si na to a provedli to. Bylo nás pět šest kluků. Každý si vzal do ruky kámen nebo kostku, a jak se řeklo ‚teď‘, tak jsme to Krátkému hodili do oken. Sklo zařinčelo a my se rozprchli. Pak jsme se dozvěděli, že ihned přijela policie se psy. Tenkrát nás ale nechytili. Teprve v roce 1970, když se vyšetřovaly další věci, tak se k tomu někdo přiznal a vyšlo to najevo.“