The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Zmija (* 1926)

• narodil se 11. 1. 1926 ve vesnici Guty na Těšínsku

• navštěvoval české i polské školy

• jako „Hornoslezák“ musel 30. 3. 1944 narukovat do wehrmachtu

• služba ve Francii na atlantickém pobřeží, ústupové boje po vylodění Spojenců v Normandii 6. 6. 1944

• zajat Američany

• 4. 11. 1944 příjezd do Velké Británie, vstup do československé armády

• nasazen u Dunkerque, služba v tankových jednotkách

• konec války jej zastihl ve Francii, návrat domů

• po válce opustil armádu a pracoval v železárnách

Před válkou

Karel Zmija se narodil 11. 1. 1926 v malé pohorské vesnici Guty na úpatí Javorového. „Měl jsem tři sourozence, můj otec si vzal vdovu od svého bratra, který padl v první světové válce. Vzal si na starost tři nezaopatřené děti a za sedm let, až děti odrostly, jsem se narodil já.“ Pan Zmija v rozhovoru popisuje složité národnostní poměry na Těšínsku, docházku do české i polské základní školy a také studium na polském gymnáziu.

Německá okupace a válka

„Dostal jsem se na gymnázium do Těšína, ale hned když jsem nastoupil, vypukla válka. 1. září 1939. Celý život se změnil. Krátce po záboru německou armádou, koncem podzimu nebo začátkem zimy, bylo obyvatelstvo svoláno k soupisu. Němci byli natolik vynalézaví, že dali na srozuměnou, že si člověk může vybrat mezi národnostmi. Českou moc neuznávali, pokud rodiče nechodili do české školy, říkali: ‚Nemáte nárok se hlásit k české národnosti.‘ Poláky jsme se úplně necítili, tak jsme si zvolili slezskou národnost. Ale to byla léčka, která nám v té době nebyla známá. V roce 1942 byli rodiče povoláni k pohovoru. Zasedala tam komise, která už při vstupu do lokálu naháněla hrůzu. Rodiče pod nátlakem přijali trojku, slezskou národnost: ‚Buď to přijmete, nebo vás vyvezeme.‘ Podepsali.“

Pracovně nasazený v Německu

Před dovršením 18 let byl Karel Zmija povolán na pracovní službu do Essenu. Tvrdý výcvik si podle jeho slov nezadal se službou u armády. „Hlavně jsme odklízeli, protože po bombardování to byly samé trosky. Bydleli jsme v soupravě vlaku z dobytčích vagonů, do práce nás dováželi dvě hodiny, kvůli náletům jsme byli schovaní v bukovém lese. Ráno ve čtyři hodiny připravili lokomotivu a vezli nás do Essenu a po práci zase zpět.“ Znalost němčiny, jíž nabyl na Těšínsku, mu za války pomohla vyhnout se naverbování do SS: „Jednou během cesty jsme dostali rozkaz obléct se do vycházkového oblečení. Museli jsme přijít do nějaké hospody, ve které zasedala komise SS. Bylo nás tam asi 30, postavili nás do řady a jen ukazovali, kdo má vystoupit: ‚Ten a ten a ten.‘ Byli tam se mnou ještě nějací dva kluci z Polska. Říkal jsem: ‚Chlapci, je špatně, tady se na nás něco šije.‘ A kluci měli oči vykulené. Uměl jsem německy a všemu jsem rozuměl. Jeden z Němců se zeptal: ‚Co jste zač?‘ A já mu německy odpověděl, že horní Slezáci na odvolání.“ Tedy zapsaní v tzv. 3. oddělení volkslisty, lidé určení na převýchovu. Ti, kdo byli zapsaní v této části seznamu obyvatel německé národnosti (a tedy i Šlonzáků a Hornoslezanů), mohli na odvolání získat říšské občanství (Reichsstaatsangehörige „auf Widerruf“), obyvatelé zapsaní v 1. a 2. oddělení získali občanství již 26. 10. 1939. „Začali se radit a nakonec řekli, že můžeme odejít. Kdybych neuměl německy a oni se zeptali, jak se jmenuji, a já odpověděl, dostal bych přímo povolávací rozkaz a byl bych se hlásil dobrovolně k jednotkám SS. A tak k tomu někteří přišli, jedině má znalost němčiny mě zachránila.“ Službě ve wehrmachtu se však pan Zmija nevyhnul.

Výcvik v německé armádě

Do wehrmachtu pan Zmija nevstoupil dobrovolně. Jako „Hornoslezákovi“ ze zmíněné volkslisty mu přišel povolávací rozkaz. „30. 3. 1944 jsem narukoval do německé armády. My jsme tam dobrovolně nevstoupili, ale byli jsme na rozkaz povoláváni. A když by se člověk nedostavil, tak by šel do basy nebo do koncentráku. To bych chtěl zdůraznit, kdyby hranice s protektorátem nebyla ve Vojkovicích, ale dále, to by se na nás dívali úplně jinak. Tady začaly platit říšské zákony, my jsme se neměli do čeho obléknout ani obout. Existoval lístkový systém, já jsem načerno jezdil do Lhoty nebo do Domaslovic, abych si něco na sebe sehnal. Riskoval jsem tím postřelení. Mého kamaráda Němci při jedné takové cestě postřelili. Tady to bylo úplně něco jiného než v protektorátě. Byli jsme přičleněni k Říši a nedalo se nic dělat. Narukoval jsem 30. 3. do německého města Lieben, u nás bylo po pás sněhu, tam už byl jen písek.“ Výcvik v Liebenu byl krátký a intenzivní. „Více, než jsme chodili, jsme se plazili po písku – celých devět dní, co jsme tam byli. Na kolenou se nám už z toho dělaly dírky. V noci vyšetření, očkování a příprava na frontu. Za 9 dnů jsme odjížděli do Francie.“ Po krátkém výcviku odjel se svou jednotkou do Francie.

V německé armádě ve Francii

„Cesta do Francie trvala 14 dní, jeli jsme v dobytčích vagonech vystlaných slámou. Cesta trvala dlouho, protože vagony byly bombardovány, odstaveny na vedlejší kolej a docházelo k různým přesunům. Dostal jsem se za Bordeaux k moři, tam jsem prodělával další výcvik. Byl to těžký výcvik, protože Němci potřebovali mít brzy a těžce vycvičené vojáky. Terén byl, abych to přirovnal, jako ostružiny s nějakými bodláky, a když se dal rozkaz ‚k zemi‘, tak se muselo minimálně pět metrů plazit. Takže veškeré to bodláčí se napíchalo do kolenou a do loktů. To všechno nám otékalo a hnisalo.“

Stravování

Na stravování německé armády ve Francii nemá pan Zmija příjemné vzpomínky. „Sháněli jsme hodně jídla načerno, třeba se dva složili a něco si koupili. Dostali jsme jen chleba, měli jsme 18 let, to je člověk ve vývinu a potřebuje dostávat určité látky a my jsme byli hodně vytíženi výcvikem.“ Němečtí vojáci však nesměli dostávat žádnou potravinovou pomoc z domova. Jedinou možnost, jak si při stravování přilepšit, představovaly zaslané peníze – 36 marek obdržených měsíčně směnil pan Zmija při kurzu jedna ku dvaceti, čímž získal 720 franků. „No, a ty peníze jsem užil čistě jenom na ovoce a zeleninu. Naučil jsem se jíst rajčata a hodně ovoce. Měl jsem i další výhodu, že jsem nekouřil a nafasované cigarety jsem nabízel prodejcům, uměl jsem docela dobře francouzsky, a tak mě jídlo vyšlo laciněji, to mi hodně pomohlo.“ Francouzštině se přitom vypravěč přiučil až na místě.

Francouzští civilisté

O vztahu Francouzů k německým vojákům pan Zmija říká: „Civilisté se ke mně chovali jako k německému vojákovi. Je to všude asi stejné, někteří lidé byli podlízaví, jiní odtažití. Někteří šli s Němci jako u nás kolaboranti, jiní zase ne. Nejhůře na to doplatila děvčata. Když se zjistilo, že některá chodí s Němcem, tak ji ostříhali dohola. Takže pak, když už jsem byl v československé armádě, jsem přesně mohl říct, jestli ta slečna chodila s Němci nebo ne, za těch 5 měsíců už měly krátké vlasy.“ Takových dobrodružství se ovšem Karel Zmija účastnit nemohl, ani kdyby měl zájem. „Já jsem k tomu nedošel, vůbec nebylo možné dostat vycházku. Byl výcvik, nasazení na opěrné body, viděl jsem akorát moře a opevnění. Strava byla natolik špatná, že člověk neměl ani chuť se ohlížet po nějakém děvčeti.“

Po invazi v Normandii 6. 6. 1944 však dosavadní výcvik ustal a armáda se dělila do menších skupin.

Noční pochody

Wehrmacht pod tlakem spojeneckých vojsk ustupoval ze západu. „Šlo se 50 nebo 60 km, několikrát se mi stalo, že jsem usnul při chůzi a narazil jsem do toho přede mnou. To je jako mikrospánek za volantem. Dostali jsme se k Dijonu a Besançon. Pak už nás hnali na udržení linie.“

Události nabraly rychlý spád. Při průchodu horským průsmykem se pan Zmija ocitl v přímém ohrožení života: „Měli jsme projít průsmyk a prudký svah, a najednou mě uchopil za rameno velitel čety a tlačil mě před sebou jako štít. Šli jsme ze svahu, a když jsme se dostali na rovinu, přišla taková sprška z kulometů, že zelené listí od střel padalo dolů, jako by byl listopad. V té době jsem udělal největší skok ve svém životě. Když vše utichlo, tak nás ze 120 chlapů zůstalo v lese pět. Co se stalo s ostatními, kolik jich padlo, kolik jich uteklo, vůbec nevím. Mezi těmi pěti jsem byl já a taky naneštěstí velitel celé roty, nadporučík Schumacher. Byl to docela dobrý chlap, ale bál se zajetí a rozhodl, že se pokusíme probít přes frontu zpátky. Neměli jsme nic, mapy, kompas, žádné jídlo, sirky, prostě nic. Akorát každý jednu pušku a dva kulomety. S tímto vybavením jsme se měli probíjet zpátky.“

Zbytky Schumacherovy jednotky se vydaly na poslední bojovou cestu. Pan Zmija při ní využil i zkušenosti získané během dětství prožitého na vesnici. „Vyhýbali jsme se obydleným oblastem, směr se zachovával na sever, podle Severky. Dorazili jsme na jedno místo, odkud se nedalo vyjít. Stála tam kolona aut, přešli jsme bramborové pole, a protože to bylo za frontou, svítilo se normálně a my, když jsme šli cestou, zasáhly nás reflektory. Rychle jsme zalehli do řádků brambor, když jsem ležel mezi řádky, dívám se a vidím, že jsme u hospodářské budovy. Když auta odjela a já viděl tu usedlost, tak jsem si všiml i králíkárny. Neměli jsme vůbec žádné jídlo, tak jsem vytáhl jednoho králíka, nemohl jsem ho zaříznout, protože by se zkrvavil, jen jsem ho zadusil, pak druhého. Říkal jsem si, že by byli beze mě, kluka z dědiny, úplně ztracení. Doma jsem chodíval na zajíce, uměl jsem se plížit apod. Šli jsme do lesíka, stáhl jsem králíky, udělal oheň, nalámal suché větvičky… Sirky nebyly, ale byly granáty, a tak jsem vzal rozbušku z granátu, a už se dělali králíci.“

Karel Zmija samozřejmě ve Francii přemýšlel i o dezerci. Podle svých slov mohl „stokrát zmizet od německé jednotky“, ale bál se, že by své příbuzné doma vystavil pronásledování. „Němci dělali razie doma a lidem hrozily koncentráky. Říkal jsem si, že by to nemělo význam, říkal jsem si, že přijde okamžik a že Němci nebudou moci zkontrolovat, jakým způsobem jsem se dostal pryč. Ti, kteří opustili jednotku a našli je, byli oběšeni bez soudu.“ Pomocnou ruku přitom prý byli ochotni podat i Francouzi: „Ve Francii jsem měl hodně známostí, přímo nabídnutých pomocí, možností bylo hodně, ale bál jsem se, že bych mohl ublížit rodičům a sourozencům. Pořád jsem čekal na vhodnou příležitost. Když už se situace stále zhoršovala a nás hnali na udržení pozic, mnohokrát jsem si říkal, že se zamíchám mezi ty utíkající, ale pak zase převládla myšlenka, že to nesmím udělat, že přeci musím myslet na rodiče.“

Zajatec ve spojenecké armádě

Na cestě nakonec strávili sedm nocí. Zážitky z této anabáze by podle pana Zmiji vydaly na knihu – co noc, to „jedna brožura“. Američanům do rukou se pan Zmija vydal sám, když využil poněkud kuriózních okolností: „V tu poslední noc jsme byli fyzicky i duševně unaveni, to bylo strašné duševní vypětí. Poručík řekl, že se prospíme zase v nějakém lesíku, a tak jsme zalezli, já jsem měl hlídku. Šel jsem si odskočit, a jak tam u toho dřepím, dívám se dolů – a tam vidím celý tábor Američanů! Hned jsem natáhl kalhoty a utíkám k nim. Najednou jsem měl kolem sebe tolik pistolí, ani nevím, jestli jsem měl ruce nahoře nebo ne. Fronta byla dávno pryč, a tak se Američané divili, kde se tady Němec bere. Já jsem pušku neměl, nechal jsem ji opřenou o křoví. No a pak šli i pro ostatní, nedověděli se, že jsem je tam poslal.“

Karlu Zmijovi do podrobností utkvěla historka se ztracenými a znovu (zcela nečekaně) získanými hodinkami. Vše začalo krátce po zajetí: „Dali nám najíst a začaly přesuny, zavezli nás na první výslech. Všechno nám posbírali, když nás prošacovali, nožíček, zrcátko, fotky. ‚Watch, watch,‘ říká Američan, a tak jsem přišel i o hodinky. A když jsem přišel na výslech, vidím velitele – a ten hodinky měl, tak se ptám, proč je může mít, a já ne. Američan, který nás vyslýchal, hned nadal tomu, co mi hodinky vzal. Ptal se, kde jsou. Bohužel mně je už nevrátili, protože je dostal řidič, který nás vezl na výslech. Když jsem odcházel z výslechu, tak mě ten, co mi vzal hodinky, strašně uhodil zboku, a hlava narazila na desku, pak na mě namířil hlaveň pušky. Byl na mě hodně naštvaný.“

Pan Zmija si při další příležitosti na odebrání hodinek opětovně stěžoval, byla to totiž památka na evangelickou konfirmaci, dostal je ve 14 letech. Doznává, že se před americkým velitelem dokonce rozplakal. „Dostal jsem je od bráchy, tehdy vyšly na celý jeho měsíční plat. A tak jsem poukázal na neopálený bílý proužek na ruce. Místní velitel se mě ptal, jestli vím, jak se jmenuje to město, kde se mi to stalo.“ Na jméno města si ale zajatec v rozrušení vzpomenout nedokázal.

V dalších dnech se Karel Zmija snažil využít svého původu a dostat se ze zajetí k československé armádě. Stále však zůstával v pozici válečného zajatce, což brzy začalo přinášet množství nepříjemných zážitků. „Odloučili nás, našeho německého velitele poslali do důstojnického lágru a my tři jsme jeli někam dál. Seděl jsem vedle řidiče a ten mladý závozník říká: ‚You are German?‘ ‚Ne, já jsem Čech.‘ On na mě vykulil oči a říká: ‚Já su Slovák, čo tu robíš při Němcách?‘ A začala dlouhá konverzace, která byla obohacena čokoládou. Dozvěděl jsem se, že on už byl narozený v New Yorku. A pak říká: ‚To jsi šťastný, že už nemusíš za Němce bojovat.‘ A já jsem mu říkal: ‚Měl jsem do vás ještě střílet, protože jste zloději. Přišel jsem sám, okradli jste mě o hodinky a ještě jsem dostal po hubě, málem mi zuby vypadly, a to je za to?‘ Moc se divil a říkal, že to není možné. Zavezli nás na hřbitov, to bylo další naše působiště. Dostali jsme najíst. Našim úkolem bylo kopat hroby, druzí zahrabávali. Dostávali jsme identifikační karty a dostávali jsme sáčky od Červeného kříže, tam jsme dávali věci pozůstalého, buď to byly hodinky, nebo prstýnek, co mu zbylo. Pokud neměli identifikační kartu, braly se otisky prstů a do lahviček se to zazátkovalo a dalo se k hlavě mrtvého. První pocity byly strašné, měl jsem za úkol zahrabávat těla, byla to jílovitá půda, velké kusy hlíny, a když se na mrtvého házely, byl to příšerný zvuk. Za hodinu se to otupilo a už jsem zahazoval jakoby nic. Byli jsme ubytovaní ve stodole, zamykali nás, aby nikdo neutekl, vše bylo hlídané.“ Zcela nečekaně se však v této situaci vyřešila ona záležitost s hodinkami: „Pořád nás přepočítávali a k mému velkému překvapení najednou přijel ten mladý Američan a hledal mě mezi všemi. Když mě konečně našel, podává mně kapesník a v něm byly mé hodinky. Ten chlap si dal záležet, šel tři zpravodajské služby zpátky a mé vlastní hodinky mně přivezl. Pak už jsem je nikdy nenosil na ruce.“

Zacházení se zajatci u Francouzů

Práce na hřbitově skončily a zajatce převzali Francouzi. Drželi je v obci Valdahon. „…a tam byl strašný režim. Na 30 chlapů byl malý bochníček chleba, hlad jak hrom. Potom pokračovaly různé tranzity. Někdy se se zajatci zacházelo strašně. Převáželi nás do Marseille v dobytčích vagonech, tam nebyla žádná sláma, přesun trval tři dny, zaplombovaní, zamřížované okna, přes to byl ostnatý drát. Ani na záchod nás nepustili, dali nám krabici, která byla v koutě vagonu. To si můžete sami představit, jak to za tři dny vypadá.“

Polský zajatecký tábor

V polském zajateckém táboře se sešli tři vojáci hlásící se k československé armádě. Vedle Karla Zmiji to byli Pavel Šotkovský a Oldřich Jelínek. „Život v polském táboře probíhal asi takto: V pět hodin ráno budíček, modlitba. To bylo přes týden, v neděli byla mše svatá. Jenomže se zapomněli zeptat, jestli tam není někdo jiného vyznání. Našel se jeden, a to jsem byl já, evangelík. Možná že jich bylo více, nevím. Někdy je lepší se přizpůsobit a někdy ne. Jak jsem se přihlásil k české národnosti, tak stejně i ke svému náboženství. Usoudili, že bych místo mše měl sbírat kameny v lágru. Tolik vzpomínám na náboženskou toleranci.“

Přesun do Anglie

Následná cesta do Anglie vedla přes Itálii. Konvoj 57 lodí plul za veliké bouře do Neapole, pan Zmija vzpomíná na pohled na Vesuv. Budoucí českoslovenští vojáci dávali průchod své radosti: „Radosti bylo hodně, zpívali jsme ‚Travička zelená‘.“ Na „obrovské lodi“ pak pluli do Liverpoolu. Během devítidenní cesty zažili bouři v Biskajském zálivu, ale i tak má pan Zmija na tuto cestu již lepší vzpomínky. „Strava na lodi byla pestrá, loď byla obrovská a mohli jsme se promenádovat. Měli jsme torpédoborce jako ochranu před německými ponorkami.“ Cestu si krátili „různými hrami, jako je karetní bik nebo se hrálo se na fojta“.

V Anglii

V Liverpoolu vítala konvoj hudba, ženy a děti. „4. 11. 1944 jsme připluli do Anglie. Pak přišlo vyučování, rozcvičky, soutěžili jsme mezi sebou. Chtěl jsem jít k letectvu, a tak mi to nedoporučili, že výcvik by trval tři roky a válka už bude brzy končit. A tak se mě ptali, jestli bych nešel k tankistům. A já, že jedině za řidiče.“

Fronta Dunkerque

Z Anglie vedla cesta opět přes Kanál do Francie do městečka Wormhout. „Štábní rotmistr Jančár přislíbil, že naše rota bude k dispozici. Pak oznámil, že o půl šesté bude útok, jedna rota Francouzů nás bude podporovat. Šli jsme jako pěšáci, terén byl špatný, protože celé území kolem Dunkerque bylo zaplaveno.“ Ve spojeneckých službách pak pan Zmija okusil hrůzy minové války. „Byla to taková válka… jako kocour s myší. Němci používali strašně moc miny. Byli tam před náma, a tak znali prostředí, například člověk se chytil kliky u dveří, a letěl do vzduchu, chytil se vrátek u plotu, a zase, všechno bylo zaminované. Nikdo si nemohl být ničím jistý, nemohl ničemu věřit. Byly to pasti jako na myši. Na jedné pláži bylo naloženo 150 tisíc min. Němci byli velice dobře připraveni, měli obrovské zásoby munice. Já jsem byl vzadu na pravém křídle, šli jsme jako pěchota, ode mě pak navazovala rota Francouzů.“

Čechoslováci a Francouzi postupovali po rovině proti Němcům opevněným ve svahu. Útočící jednotky tak němečtí vojáci měli „jako na dlani. Bylo tam hodně zastřelených, neměli jsme žádné šance. Někteří měli štěstí, v dubnu byla o půl šesté skoro tma. Jediné, za co jsme se mohli schovat, byly zplihlé kopky sena. Ve chvíli, kdy se někdo pohnul, začali pálit. Naštěstí byl terén dost měkký, a mina musí dopadnout do tvrdého, aby explodovala, to bylo velké štěstí. Nedalo se pohnout, jen čekat. Najednou slyším: ‚Karle, pojď ke mně,‘ byl to střelec našeho tanku, ‚pojď ke mně, Maršálek je raněný.‘ Museli se přebrodit přes kanály a nechtíce nabrali špíny do pásu na kulomety Braunin. Byly to precizní kulomety s pomalejší kadencí. Pás byl zašpiněný a nemohli střílet, tak mě volal. Lehl jsem si vedle něho, vytáhl kapesník a jednotlivé náboje čistil. Co se dalo, to jsme vystříleli. O půl šesté večer jsme dělali útok a teprve ve čtyři ráno jsem se dostal zpátky.“

Konec války

Vytoužený okamžik zastihl Karla Zmiju při údržbě válečného stroje. „Opravoval jsem tank a z nedalekého hostince na mě křičí paní: ‚Monsieur, monsieur, la guerre est fini!‘ Tak tomu jsem rozuměl. Donesla občerstvení a připili jsme si na jejich ‚liberté, fraternité, egalité‘.“

Návrat domů

Pocity „čokoládových chlapců“ při návratu do vlasti byly krásné. Válečné zážitky panu Zmijovi vzaly chuť zůstat v armádě. „Bylo to krásné, nádherné počasí, strašné horko. Říkali nám čokoládoví chlapci, nejen proto, že jsme rozdávali čokoládu, ale i proto, že jsme byli tak opálení. Lidé nám lezli po tanku, k nezapomnění! Slzy byly doma na obou stranách. Válka mi vzala všechny iluze. Zážitky byly tak silné, že jsem si říkal dost. Nějak se uživím. A začal jsem pracovat v železárnách.“

Hrůzy války a poučení z nich

Pan Zmija nakonec formuluje postoj k válečným letům, událostem i určitou výzvu pro další generace. Především by se podle něj nemělo zapomínat na nezištnou motivaci československých bojovníků na straně spojeneckých vojsk, kteří šli do boje přes hrůzy a nebezpečí, jaké je tam čekaly. „Na frontě vystrčíte hlavu a za minutu můžete být mrtví. Bylo hodně kluků zraněných, moji kamarádi – jeden měl tři průstřely žaludku, druhý měl po sobě spoustu děr, tak říkal: ‚Nejdříve mi zahojte ty velké.‘ Dalšímu kamarádovi to urazilo spodní čelist. (…) Zachoval jsem si své názory, svůj postoj po celou dobu. Chtěl bych, aby si všichni uvědomili, že mnozí, a bylo jich hodně, ve válce položili své životy. Mohl je čekat krásný život, ale jejich přesvědčení v lepší zítřek je donutilo, aby tak činili. Myslím si, že nikdo z nás tam nešel dělat kariéru, a je nevhodné, aby se o ní později mluvilo. Byla to taková doba a my, co jsme v ní žili, jsme se tak zachovali.“