Karel Zmija

„Němci používali strašně moc miny. Tam třebas do těch objektů se v noci dostali nepozorovaně, oni tam byli před námi, tak to všecko znali. Tam se chytil kliky u dveří, letěl do vzduchu. Chytil se vrátek u plotu, letěl do vzduchu. To bylo všecko zaminované. Chtěl si sednout na židli, letěl do vzduchu. To byly pasti jak na myši, tam si člověk nemohl být ničím jistý, ničemu věřit, že může něco chytit, nebo něco.“

„Tak jsme šli do toho svahu, a jak jsme se dostali na tu rovinu, přišla taková sprška z kulometu, že to listí padalo tak, jak padá v listopadu. Tak to zelené padalo od toho kulometu. A v té době jsem udělal největší skok ve svém životě. Snad by to byl nějaký olympijský výkon, kdyby to byli měřili, jenomže na to nebylo pomyšlení. A když všechno utichlo, tak ze 120 chlapů nás v tom lese zůstalo pět. Co se stalo s ostatníma, nevím. Kolik jich padlo, kolik uteklo, nevím.“

„Pracovat manuálně nebo být v pozici vojáka, to jsou strašné rozdíly. Několik směn jsem dělal čtyřiadvacítky, tři směny po osmi hodinách. Dvě hodiny na cestě tam, dvě zpátky, dvacet čtyři hodin pracuji a budu to mít dohromady. Asi třikrát jsem dělal čtyřiadvacítky, tak vím, že to jde vydržet a že se to nedá porovnat s takovou službou v armádě.“

„Někdy se zacházelo s těma zajatcema strašně. Jeden přesun – zase jsme byli ve vagonech dobytčích. Ale tam nebyla ani sláma, nahuštěné tak, že jsme se tam sotva pohybovali. A to nás převáželi až do Marseille, to trvalo tři dny. Zaplombovaní, zamřížovaná okna, přes to byl ostnatý drát, ani na záchod nás nepustili, dali nám takovou krabici... To si dovedete představit, za tři dny jak to vypadá.“

„Jezdilo se různýma terénama. Byly různé legrace, že nám najednou zmizel tank z obzoru, protože to letiště třeba v Saint Omer bylo zbombardované a kráter byl hluboký pět až šest metrů. Byl zalitý vodou, nahoře byl led, ten tam najel s tankem a najednou se probořil a nebylo nic vidět. Tak ti honem vyskákali z tanku, protože by se byli utopili.“