Vladimír Zobal

„Jsem se dostal na šachtu Ležnice a přidělili mě do party, která tahala vozíky od klece na pracoviště a nazpět. Těch pracovišť bylo po šachtě několik, protože jak se ruda při tý sopečný činnosti vylévala do tý horniny, tak to bylo všelijak rozvětvený a nejenom po rovině, ale i kopce a dolíky, takže tam byl terén, o kterým si neumíte představit. A teď já, vysílenej mukl... Jo, ještě ten mukl. Mukl se nám říkalo z toho důvodu, že to byla stará zkratka - muž uvězněný komunistickou lůzou. Takže ten mukl to byl jenom politickej vězeň, dneska se to používá všeobecně, aniž by věděli, co to vlastně znamená. Takže sfáral jsem dolů, měl jsem za parťáka Slováka, shodou okolností taky z Bardejova, a ten chápal, že jako tu sílu nemám, ale norma byla patnáct vozíků prázdných odtlačit na pracoviště a zase patnáct vozejků svézt dolů ke klecím. No, bylo to hrozný, tak jsem byl silnej, že... Byl tam jeden takovej kopec v tý šachtě, že jsem se opíral zády o ten vozejk, abych ho tak vytlačil nahoru, tam do vejšky, já nevím, deset, patnáct metrů. Teďko jsem se bál, až mi tam daj tu horninu, ty kameny. Neuměl jsem si představit, co to váží, ale bylo mi řečeno, že je to asi tři čtvrtě kubíku. Teď ten předák přišel ke mně a říkal: ,Hele, to budeš muset ubrzdit.‘ Tak mi dal železnou tyč, kterou se vrtalo, a říká, ten vozejk byl sestrojenej tak, že dole byly jako dvě U-železa, a já jsem musel do toho účka zapáchnout tu železnou tyč a ke kolu. Takže mezi kolem a tím rámem byla malá mezera a do tý já jsem měl dostat tu tyč a šlapat na ni podle potřeby, buď víc nebo míň, podle toho, jak jsem jel rychle. A musel jsem si dávat taky pozor, hlavně na zatáčky, tam jsem měl zpomalovat co nejvíc, protože když ten vozejk vyjel z kolejí, to byla nekonečná dřina, než jsme ho my muklové zasadili na tu kolej nazpět. Takže hlavně výhybky a oblouky, tam se muselo jezdit co nejpomaleji, aby člověk projel. Tak jsem ten vozejk odvezl až ke kleci a zase prázdnej sebral a zase jsem ho tlačil nahoru. Takže už ani nevím, jestli jsem první den tu normu udělal. Ale protože ty ostatní mukli, co byli v partě, bylo nás šest, tak ty dělali nadprůměr, takže mý nedostatky vlastně překryli.“

„Když už jsem se rozhodl, jak začnu, tak se ráno v laboratoři otevřely dveře, vešli tři pánové: ,Vy jste pan Zobal? Tak pojďte s námi.‘ Dali mě do staré tatrovky. Jeli jsme do Bartolomějské ulice, kde se vyšetřovalo a kde byla velká věznice. Původně to byl ženský klášter, jeptišky tam bydlely buď samotné, nebo po dvou v takových komůrkách, takže se to hodilo pro kriminál. Tam ode mě chtěli vědět věci, o kterých jsem nic nevěděl. A jim se to nelíbilo, zavírali mě do temnice, kde nebylo okno a kde pravidelně chodil bachař, bouchnul klíči do plechových dveří, rozsvítil, musel jsem vstát a ohlásit ,A08567‘, on zhasl a já si mohl zase lehnout. Neměl jsem nic jiného než jeden slamník. Až pak se najednou objevil bachař, který mě odvedl k vyšetřovateli. Ten mi kladl otázky, na které jsem nedovedl odpovědět. Až u soudu jsem poznal, s kým jsem zavřený. Dodnes nevím, proč mě vlastně zavřeli. Ten vyšetřovatel zase kladl otázky, které jsem nemohl zodpovědět, nějaké maličkosti ano, ale ty zásadní ne. Jako že jsme chtěli vyhodit most do povětří, bourat republiku. Jak bych já mohl bourat republiku? Ale oni to všechno takříkajíc žrali. Napsali mi to a taky jsem to musel podepsat. Pak přišel soud. Tam jsem teprve poznal celou tu partu. Z dvanácti lidí jsem znal jen dva, ostatní pro mě byli cizí. Všechno, co jsem podepsal – než mě předvedli k soudu, tak mi bylo řečeno: ,Pokud nebudete odpovídat podle toho, co jste podepsal, půjdete zase zpátky.‘ Tak co mi zbývalo? To, co jsem podepsal, jsem zase řekl, no a oni mě poslali na šest let do kriminálu. “

„Ohlásili večerku a každý musel zalehnout, já měl cimerku. To znamená, že jsem otevřel okno, abych vyvětral. Přiložil do kamen, když bylo co, a šel pozametat tu místnost. Když jsem měl všechno hotové, šel jsem k oknu, abych ho zavřel, a najednou koukám. Okno jsme měli dvacet, pětadvacet metrů od oplocení v rohu baráku a viděl jsem, jak z něho nějaká přihrblá postava vyběhla. Přeskočila přes stočené ostnaté dráty a běžela k plotu. V podpaždí měla deku, pověsila ji za jeden osten tak, aby visela z plotu na zem. A už jsem slyšel cvak cvak cvak, jak stříhá oplocení. Z jedné věže tatatata, z druhé tatatata, ta druhá za chviličku přestala střílet, prý se jim vzpříčil náboj. Vězeň prostříhal jednu část plotu – oplocení se říkalo koridor, byla to chodba vytvořená dvěma řadami ostnatých drátů, které se natáhly mezi sloupy do výšky asi čtyř metrů. On přeběhl tu úzkou vzdálenost a stříhal znovu. Do lesa to měl třicet, čtyřicet metrů, byl tam co by dup. A už jsem slyšel motorku, jak startuje. Byl domluven s někým venku a ten ho odvezl. Kam, to mi není známo. Ale asi za dva nebo tři dny civilisté říkali, jak Vuk Zuber pro nás mluvil z Mnichova. Tak jsme věděli, že se zachránil. Ten Vuk Zuber byl Němec jako poleno, vojenský vyzvědač na frontě. Přecházel ji, aby zjistil, co se u nepřítele děje, a zase se vracel, takže v tom byl sběhlý. On se zachránil, ale spousta lidí neměla to štěstí. Třeba parta asi šesti vězňů, kteří nejraději chodili na noční směnu. Část jich pracovala a část chodila do funkčního komína vylomit mříž. Když se jim to povedlo, tak se domluvili, že v určitý den v určitou noc všichni půjdou na směnu a utečou. Jenomže měli mezi sebou zrádce. Ten, když došli k místu, odkud chtěli utéct, se držel pozadu, nevylezl s nimi, zůstal dole. Když byli všichni nahoře, tak se rozsvítily reflektory a všechny postříleli.“