Jaruška Žolčáková

„My jsme nebyli v žádném náboženství a šel na takzvaný magistrát tenkrát, aby mi dali rodný list, protože do kostela jsme nechodili, tak jsme šli na magistrát. A oni se ptali tatínka: ,No, a jakpak se holčička bude jmenovat.‘ – ,No, Jaruška.‘ Tak mi tam napsali do rodnýho listu Jaruška. Tak jsem celej život Jaruška, což mně vadí. No, vadí, já nemůžu tatínkovi nic vyčítat, ale je to nepříjemný, když už člověku je pár pátků. A když se ptají na jméno, tak říkám. ,A jak je to? To je Jarmila nebo Jaroslava?‘ Tak vytáhnu legitimaci. Položím. ,Tady to máte.‘ Tak na mě koukají a pak to napíšou tak, jak to má bejt.“

„A potom se naši zapojili do odboje. My holky se starší sestrou jsme jí pomáhaly tím, že když někoho zavřeli, tak my jsme chodily po známých a oni nám dávali útržek na chleba třeba, tak jsme jim to dávaly, těm co zůstali bez živitele, takže jsme měly jakýs takýs zkušenosti. Potom jsme pokračovaly dál, a když začala ta příprava na povstání, tak náš otec říkal: ,Víte co, holky, pojďte nám pomoct.‘ – ,A co tam budeme dělat. Střílet neumíme.‘ Ale my jsme byly takový pevný, my jsme se nebály ničeho, i když jsme byly malý holky, mladý teda. Takže nás zavedl do tý věznice. Tam dělal, to už jsem říkala, tam dělal velitele toho útvaru. No, a začli nám tam vozit ty vězně z Pečkárny a z Pankráce. Pohled to byl hroznej. To se nedá vůbec vylíčit, to si neumíte představit.“