Jan Zrník

„Němci zjistili, že někde v těch seninských horách je poraněný velitel major Murzin. Ale nevěděli kde. Bylo to někdy v lednu (19. a 20. 2. – pozn.autora). Bylo hodně sněhu. Obklíčili celou tu oblast. Liptál, Jasenná, Polánka, Prlov a Seninka. Jeden den, to jsem šel do práce, tak to obkličovali, ten prostor, vojáci. Přišel jsem domů a byli už před naším barákem, nahoře. Byl už večer, tak se zakopali do sněhu a svítili tam a čekali na ráno a ráno pokračovali dál. Bylo jich asi dva tisíce, těch vojáků. Šli deset metrů od sebe. To nemohl nikdo utéct. A my jsme byli ve středu obce a velitelem byl SS Obersturmbannführer Otto Skorzeny. To byl ten Skorzeny, co zachránil v Itálii toho Mussoliniho. A oni mně legitimovali papíry. A proč prý nejsem v práci. Říkal jsem, že mám angínu. A oni: ,Hier ist partyzane obleky.‘ Matka šila na šicím stroji cosi bílého. ,Nein, nein. To jsou obyčejné...‘ Celý den bylo to velitelství u nás. Nejdřív všechno prohledali vevnitř a pak na dvoře.“

Otázka tazatele: „Kdy Vy jste se poprvé setkal s odbojem?“ J. Z.: „Až v roce 1944. První jsem se setkal tak, že k nám přišel kapitán Petr Buďko, který měl ovázanou ruku a byl s pěti ruskými partyzány, kteří byli jednotně oblečeni. Všichni měli kožené kabáty a malé pušky. Později jsem se dozvěděl, že to byly pušky, které ukradli kdesi Maďarům, a ty kožené kabáty a čepice měli také od Maďarů. To byla tehdy všechno ta první část ruských partyzánů, kteří utekli ze zajetí a dávali se dohromady. Samozřejmě tam byl i jeden partyzán, který řádil, který dělal ostudu. Popravoval zrádce a tak dál. Jenomže to nám řekl jednou až Murzin na besedě. Že byl dávno popraven, protože zjistili, že to byl vlasovec, a on jako vlasovec zběhl a pak se dal k partyzánům. Ale byl hrozně bojovný.“

„Velmi velké střetnutí Murzina bylo, když se zotavil a chtěl si prohlédnout Ploštinu. Na té Ploštině nikdy nebyl. A když šla pětičlenná skupina na Ploštinu, tak se někde na konci Pozděchova potkali s Jagdkomandem, asi třiceti členy německých četníků. Murzin na ně první vypálil dávku ze samopalu. Postřelil dva Němce a Gríška, pomocník Murzina, chtěl hodit granát na ty Němce, ale dostal ránu a ten granát vybuchl. A byl na místě mrtvý a ten Murzin byl raněný. Takže zůstali jenom čtyři a ti v hlubokém sněhu běželi po lesích tak daleko, až přišli k nám. A já se ptám: ,Alex! Eto Vám necharašo.‘ – ,Ne, vše plocho. My běhali hore, dole.‘ Neřekli mně, že měli srážku s Němci. Ale byly tři hodiny ráno a už slezli do našich postelí a zamkli se. Asi ošetřovali Murzina. Oni byli i tak chytří, že došli na paseky, do dvora a na zadní straně přelezli plot a utíkali dál. Takže německé posily, které obklíčily paseky a šly po stopě, si říkaly, že jsou tam. Při tom pošlapali stopy, které udělali partyzáni při útěku, a čekali do rána. A že ráno zjistili, že na těch Horákových pasekách o nich nevědí a že tam u nich ani nebyli. Oni byli už u nás.“