Božena Zůbková

„Kovář, když se vrátil, vysvětlil to paní Špičákové. Měla za chatou chalupu, zatímco tam byli partyzáni, takže k nim jednou přišli a vzali jejich dceru, aby jim vařila. A vzali také další dívku z vesnice. Vařily jim tam dvě dívky z vesnice. A ona na to: "No, naše Zdenka je tam, já ji tam nenechám." Kovář ale řekl, že se mu to nelíbí. "Víte co, pane Kovář, vezmu vejce do koše, půjdu, jako bych šel do chaty, abych vyměnila vejce od slepic." Tou dobou už byli zastřeleni, když se v době střelby blížila k Vápenici. Sama nebyl vůbec postřelena, jen pobodaná. Nikdo ji neviděl, kromě pana Petáka, který ji dal do pytle a odvezl na hřbitov ve vozíku. Takže byla pohřbena v tom pytli. A naši chlapi v hromadném hrobě. Hned na konci má malou pamětní sochu. Nebyly tam žádné rakve. Byly pohřbeni vedle sebe a pokryty jen smrkovými větvemi.“

„Maminka chodila na trávu do lesa, a protože chodívala daleko, vždycky když šla kolem Vápenic, zastavovala se ve Vápenicích a šla se vždycky podívat na to místo, kde byli postřílaní. Byla tam jakási ženská. Maminka plakala. A ta ženská se jí ptala, jestli jí tam někdo zostál. A maminka jí říkala, že skoro celá rodina. Že deset chlapů nám tam padlo. A ona říká, jestli dávali někomu vinu, ti Salašani. A maminka říká, že ano: ‚Dávali jsme vinu nějakému Mlýnkovi.‘ (Ale odkud on by? Mám to napsané v tom dopise. Podíváme se pak.) To byla maminka toho Mlýnka.“ – „Jak na to reagovala maminka?“ – „Neřekla na to vůbec nic. Až on potom odepsal na národní výbor. Že mu dávají za vinu, že se to stalo, ale že se opravdu zachránil, že ani neví, jak utékl...“

„Maminka když pak všecky pozumývala, tak jsme šly dúle a tam v půli kopečka Pepa s Olgú a jedním partyzánem, šli třé, šli jak když hore k tomu hřbitovu. Jestli se chtěli jim podívat na to místo, to nevím. Zařval na maminku: ‚Ženská, co tu máte co dělat? Řekl jsem pod trestem smrti, že sem nesmí nikdo jít!‘ A maminka říká: ‚Už mi všechny zastřelili, tak zastřelte i mě i tu malou a bude pokoj!‘ Tak mu to řekla. On už se s ní nebavil. Obešli nás. Tak my jsme tam zůstaly chvilku stát a odešly jsme domů.“

„Jel jeden partyzán na koni a za koněm měl uvázaného člověka. To mám také takový zážitek, že to mám pořád před očima. Nejhorší je to vždycky večer, než usnu. To jsou ty vzpomínky takové všelijaké, ačkoliv je to už čtyřiasedmdesát roků, tak na to člověk nikdy nezapomene. Ačkoliv jsem byla děcko, že, ale to tak utkví v paměti, že se to nevymaže. Ten partyzán utíkal s koněm a tak ho ubili. Byl to prý Němec, kterého chytli okolo revíru. Našli mu v krabičce, že měl jakési háčky na strhávání nehtů a trápení lidí. Tak ho takovým způsobem zabili. A i jsem viděla, kde ho pochovali za revírem. Bylo tam tehdy takové malé smrčí, včil jsou tam smrky veliké. Tam ho za revírem pochovali. Moc hluboko ne. Naházeli na něho. Vím, že jako děcko jsem se tam chodila dívat, jak se to pomaličku propadalo, až to bylo srovnané se zemí.“

A když jdu na hřbitov nebo kostel, stále se vidím na třetím shodě, kde jsem seděla. Matka sama umývala všechny ty muže ležící na trávníku vedle sebe, protože byli všichni pokrytí krví. A já tam plakala. Stále se tam vidím. To se nedá zapomenout...