The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Žufan (* 1960)

• narozen 12. července 1960 v Klatovech

• roku 1981 podepsal prohlášení Charty 77

• na Václava Žufana vedla Státní bezpečnost signální a od roku 1987 osobní svazek

• v letech 1987 - 1989 se podílel na šíření samizdatu

• vydával vlastní hudební magazíny 10 Years Flexidisc a Attack

• do roku 1989 absolvoval desítky výslechů na Státní bezpečnosti

„Měl jsem nesplnitelný cíl, aby komunismus padl. Bojovat proti němu až do smrti. Zdálo se to jako nemožné, ale nakonec se to povedlo. Ve třiceti letech se splnil můj životní sen. Nikdy jsem pak žádné vyšší cíle neměl,“ vzpomíná Václav Žufan

Z vyšlapané klatovské cestičky

Narodil se 12. července 1960 v Klatovech, kde také vyrostl. Otec i matka patřili mezi řadové komunisty, snažili se pro syna Václava a mladšího Pavla prošlapávat životní cestičku. Chtěli, aby jejich chlapci měli jednodušší život a mohli budovat kariéru. V sedmnácti letech si ale Václava poprvé pozvali klatovští příslušníci StB na výslech. Důvodem se staly audio pásky exulanta Karla Kryla, které svým vrstevníkům půjčoval.

Poklidný život v Klatovech Václavovi nic neříkal, a po vyučení se přestěhoval do Mělníka, kde nastoupil na takzvanou stavbu mládeže. Důvodem odchodu nebyla jen nuda na maloměstě a potřeba se osamostatnit, ale především snaha vyhnout se vojenské službě. Mělník navíc leží nedaleko od Prahy a v Praze Václav snadněji nalezl spřízněné duše. „Přes týden jsme vyrazili do Prahy na pivo, ale v pátek nebo v sobotu jsme jeli někam na koncert. Často se stávalo, že z deseti koncertů jich bylo osm zrušených.“  Václav často jezdil i do Sušice, kde se poznal s Jiřím Černegou, a ten mu zprostředkoval podpis Charty 77. Prohlášení podepsal v roce 1981.

Stovky výslechů

„Mezi bratry Černegovými byl ale i práskáč,” vzpomíná Václav Žufan a dodává: „Když si mě policajti zavolali na výslech, nestačil jsem se divit, co o mně všechno věděli. Jiří Černega se často svěřoval jednomu ze svých bratrů, a ten s informacemi hned utíkal za estébáky. Tlačili na mě, abych svůj podpis Charty 77 odvolal, ale to jsem odmítl, a tak začaly problémy.“

Václavu Žufanovi se podařilo překazit všechny odvody na vojnu a roku 1983 byl trvale uznán za neschopného vojenské služby. Toho později využila i StB. Přijela si k němu domů pro řidičský průkaz. Nezískal ani cestovní pas. Pohybovat se mohl jen po republice a to až do roku 1990. Na Václava vedli ze začátku pouze signální svazek, ten osobní vznikl až v roce 1987, kdy byl označen za nepřátelskou osobu státu. Vzpomíná si například na XVI. sjezd KSČ: „Tou dobou jsem pracoval v Holešovicích, vyšel jsem ze stavby pro svačinu a už mě čapli a vezli na výslech. Pak si pro mě začali jezdit třeba dvakrát do týdne v pět ráno. Následovalo šestnáct hodin výslechu a pak mě propustili domů. Druhý den v pět ráno tam byli znovu. Celkem bylo přes sto, možná až dvě stě výslechů.“

Pamětník vzpomíná, že v 80. letech nevynechal žádnou protirežimní demonstraci. Proto, když se blížilo nějaké výročí, estébáci ho často preventivně zadrželi a nechali si od něj podepsat prohlášení, že týden před konáním výročí se odklidí mimo Prahu. Stalo se tak, že třeba před srpnovým výročím okupace roku 1989 odjel do Klatov, ale tam ho hned po příjezdu zatkli místní příslušníci.

Estébáci chtěli Václava zlomit ke spolupráci, a tak na něj zkoušeli různé taktiky. Po odchodu jeho spolubydlícího Ondráka do Rakouska se měl přepsat byt na Václava. Jednou z podmínek bylo v bytě bydlet více než rok, což splňoval a podpisem mu to potvrdili i jeho sousedé. Rozhodnutí bylo však zamítnuto a nastalo soudní řízení, které trvalo další rok. Sousedé Václava Žufana přestali zdravit a dali od něj ruce pryč. Nedošlo mu, že v tom má prsty StB, která na něj nasadila domovníka. Příslušníkům šlo o získání Václava do svých řad. V případě odmítnutí spolupráce se ho chystali z bytu vystěhovat a vystrnadit z Prahy. V posledním možném dni, kdy se mělo konat závěrečné soudní řízení, si Václava Žufana odvezli na výslech, pod ruku mu podstrčili papír a čekali od něj podpis spolupráce. Okamžitě pochopil estébáckou léčku a ani v tuhle chvíli se před výhružkami neshrbil a spolupráci nepodepsal. „Takhle teda ne! Já si vezmu stan a budu tady stanovat. Já z Prahy prostě nepůjdu! A ještě ten samý den jsem soud o byt vyhrál. U každého hledali slabý místo, u mě to byl byt,“ vypráví o nátlaku vyšetřovacích složek Václav Žufan.

Samizdaty

Koncem 80. let se Václav podílel na tisku samizdatu. Vše se odehrávalo na Smíchově (Na Plzeňce) - naproti bytu, ve kterém bydlel. „Tisklo se celou noc a na barvách se leckdo přiživoval,“ vzpomíná Václav Žufan. Vedle známých titulů jako Informace o Chartě 77 (INFOCH), Lidové noviny nebo časopis Vokno a Voknoviny Františka ‘Čuňase’ Stárka stál u zrodu české verze časopisu 10 Years Flexi Disc, který byl překladem holandsko-anglického anarchistického magazínu, k němuž se přidalo zhruba deset stránek o punkové scéně v Československu. Spolu s Pepínem Maraczim pak vydával magazín Attack. „S šířením samizdatu to bylo často podobné jako u nahrávek. Z různých míst republiky, kde punková subkultura žila, si vždycky někdo přijel do Prahy pro magazíny, a pak to rozprodával a šířil dál,“ vypráví Václav Žufan.

Vydání dalších dílů hudebního magazínu Attack zbrzdila akce estébáků. Pamětník vzpomíná, že se kolem něj pohybovali lidé, kteří mu údajně měli pomáhat. Slibovali mu například dodání kazet s barvami. V jeho bytě tou dobou byl už zabudovaný odposlech, který přerušili až v prosinci 1989 a definitivně mu zařízení z bytu odstranili až o tři roky později.

Život po roce 1989

„Prosinec roku osmdesát devět byl měsícem euforie srovnatelný s prvním šlehnutím drogy,“ popisoval závěr sametového roku Václav Žufan. Pocit vítězství totiž nebyl věčný. Najednou mu došlo, že ztratil nepřítele a hledat protivníka v novém režimu bude těžší. Tříští se do několika směrů? Možná. Možná tím nepřítelem je právě ono hledání. 

Rodinný život se pamětníkovi příliš nedařil a nakonec propadl tvrdým drogám. Závislost ho přivedla opakovaně do vězení. Roku 1994 nastoupil do výkonu trestu na půl roku a později se ještě několikrát vrátil. Naposledy pobýval za mřížemi v roce 2011. 

Václav Žufan poté  znovu našel cestu k oblíbené muzice, po letech začal znovu chodit na koncerty. K zájmu o hudbu přibylo i fotografování. V roce 2018 obdržel od Ministerstva obrany osvědčení účastníka třetího odboje. Celou záležitost komentuje slovy: „Já jen dělal to, co mě bavilo. Stejně jako to dělám i po celý život.“ Po osmdesátých letech se mu prý rozhodně nestýská.