Václav Žufan

„Ještě s jedním kámošem, když nám bylo šestnáct, tak jsme si dali sázku, že kdo vstoupí do komunistické strany, tak prostě kdybysme tam dali milióny nebo deset korun, prostě jsme do ní nevstoupili. Ale vsadili jsme se tak. Prostě takový cíl, že to byl vlastně smysl mýho života, aby komunismus padl. Strašně tajný přání, to jsem... bylo to tam, ale vlastně se na to ani nemyslelo, protože tady všude jsem viděl, že je to na věčný časy. Všude to bylo na věčný časy. Nedovedl jsem si ani představit, že by to mohlo padnout. Prostě to bylo neuskutečnitelný. Když to potom padlo, tak pro mě skončil život. Nikdy víc, větší sen prostě nebude.“

„Nejdřív jsem byl na průmyslovce, kde jsem udělal dva ročníky. Nebavilo mě to a šel jsem do učení, rovnou do druháku, kde jsem udělal dva ročníky a čau, Klatovy. Vlastně už když jsem dělal poslední závěrečné zkoušky, tam už byly velký problémy, měl jsem dlouhé vlasy. Chtěli, abych se ostříhal. Učil jsem se ve Škodovce, fotr dělal ve Škodovce dílovedoucího, takže pro fotra to bylo úplně šílený, že všichni se nechali ostříhat – a jediný já ne. Řekl jsem, že se neostříhám. A oni jakože nepůjdu na zkoušky. Mně to bylo jedno, úplně mi to bylo jedno. Nakonec jsem je samozřejmě udělal a už ten den jsem prostě přišel domů a jel na festival do Berouna, kde jsem byl dva dny. To už bylo takový, že padám. Po prázdninách už jsem se domů nevrátil. Pak jsem se i dověděl, že fotr chodil někam na vojenskou správu, ať mi nedávají odklad, ať mě vezmou na vojnu. Tak to bylo zle, to jsme se pohádali. Prostě jim se rozplynul ten sen a já si začal dělat, co jsem chtěl. A to si dělám vlastně do dneška.“

„Já jsem měl mít projev v Sušici u pomníku, to bylo osmadvacátýho října, to bylo měsíc před tím [Sametovou revolucí - pozn. ed.]. Všechny kolem mě sebrali a rozvezli je do basy a nikdo nepráskl, kde jsem. A já jsem musel jet do té Sušice nechat se sebrat. To bylo jasný, že mě seberou. Já jsem věděl, že budou v Klatovech na nádraží i na zastávce. Pak jsem si vzpomněl, že je tam ještě jedna zastávka, Klatovy Luby, a tam určitě nebudou. Takže jsem to celé obešel, dostal jsem se do vlaku, projel jsem celej ten vlak, kterej byl plnej demonstrantů. Potkal jsem tam i mámu, která už taky jezdila, přestože byla komunistka. Přijel jsem do Sušice, vykouknu z vlaku a vidím jednoho fízla vedle druhýho, ale zezadu toho vlaku ani jeden, tak jsem vystoupil zezadu. Prostě jsem zase obešel Sušici úplně v klidu, protože jsem je měl přečtený, tyhle klatovský roury. No a přišel jsem k pomníku a tam byl prostě takovej kruh a hned mě sebrali a odvezli na fízlárnu. Byl tam nějakej mladej, Pandrle se myslím jmenoval, a starej Kučera, kterej mě tam měl na starosti už asi deset let. Teď ten Pandrle tam začal dávat nějaký papíry, že bude výslech. Teď my na něj s tím Kučerou koukáme a ten mu povídá: ‚Co děláš? Pan Žufan přeci nevypovídá!'“

„Pro mě byla demonstrace, kam nás šlo třeba deset a všechny nás sbalili. Nás sbalili ještě doma, né, že by nás sbalili tam. Akorát tam jsem dostal bomby, ale zase aby to nikdo neviděl. Hned jsem si šel ale postěžovat. Proti šli dva estébáci a prásk do žaludku, prásk do ksichtu a šli dál, prostě jen tak. Placáka tenkrát sebrali a odvezli ho někam do lesů.“

„Někdy v osmdesátým devátým, před výročím srpna, mě pozvali zase na výslech na Barťák. Ne, mě nezvali, pro mě vlastně přijeli do práce a odvezli na Barťák. Tam mi dali podepsat, že tejden před tím [výročí srpnové invaze, pozn. ed.] zmizím z Prahy. Odjel jsem do Klatov s tím, že bude klid. A oni si pro mě přijeli v Klatovech. Takže mě klatovská StB odvezla na bengárnu, ale to byli takoví strejcové. Znali se s fotrem. Zeptal jsem se jich, za co jsem vlastně sebranej. Teď vylovil z kapsy takovej papír, tak mi tam četl podle tohohle a tohohle paragrafu, že za čtyři dny budu dělat výtržnost na Václavském náměstí. Já na něj udiveně koukal…tak dobrý. Tak, že mě odvezou na vazbu. Dali mi pouta a přivedli mě do auta, tam mi pouta zase sundali a dali mi jabko, úplná pohoda. Vezli mě do Ostrova nad Ohří, Bory nebraly. Tam jsem byl dva dny. A zase ty klatovský strejcové pro mě přišli. Přišli na celu v tom Vitmanově a zatkli mě na cele. Já ještě nebyl ani propuštěnej a mě už zatkli na cele, protože čtyřicet osm hodin uplynulo a mě zatkli přímo na cele a odvezli mě na Pankrác.“