The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Zvánovcová (* 1924)

• narodila se 8. srpna 1924 v jihočeské Soběslavi

• otec Rudolf Hřebík sloužil v československých legiích v Rusku

• matka a dědeček byli členy Sokola

• v roce 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze

• po roce 1990 působila jako vzdělavatelka a později místostarostka soběslavského Sokola

• v roce 2009 jí byla udělena bronzová medaile České obce sokolské

• v roce 2015 spolupořádala výstavu ke 130. výročí Sokola Soběslav

Tatínek legionář, maminka sokolka

Helena Zvánovcová, rozená Hřebíková, se narodila 8. srpna 1924 v jihočeské Soběslavi do rodiny živnostníka Rudolfa Hřebíka a Otýlie, rozené Ctiborové. Otec sloužil během první světové války v československých legiích v Rusku a do Československa se vrátil v roce 1920 z Vladivostoku. Po válce vyráběl cementové zboží a prodával uhlí na pronajatém pozemku v Soběslavi, který postupně splácel. Helenina matka pocházela ze sokolské rodiny, její otec a Helenin dědeček František Ctibor v roce 1885 spoluzakládal soběslavský Sokol. Do Sokola začala docházet malá Helena už ve čtyřech letech a dodnes si pamatuje slova i nápěv písně, na kterou tehdy cvičila.

Věrni zůstaneme

Před sletem v roce 1938 nacvičovala na středoškolských hrách. Kvůli hrozbě obsazení Československa Německem se tohoto sletu mohli zúčastnit jen cvičenci starší patnácti let. Helena proto tehdy jako čtrnáctiletá do Prahy neodjela. Prostná cvičení mužů na tomto sletu nesla příznačný název Přísaha republice, muži tak slibovali oddanost ideálům demokracie pod heslem: Věrni zůstaneme. Mnozí z nich své přísaze v následujících letech dostáli za cenu vlastních životů. V roce 1943 v koncentračních táborech zahynulo jedenáct soběslavských sokolů v čele s tehdejším náčelníkem Václavem Bubníkem, zatčeným v listopadu 1942 a umučeným v Osvětimi v únoru 1943. Stejný osud potkal kvůli židovskému původu i rodinu člena výboru soběslavského Sokola Eduarda Fischera. Transporty obyvatel židovského původu probíhaly v noci, takže o nich ostatní obyvatelé města nevěděli, a o odjezdu sousedů se tak dozvídali až se značným zpožděním. Po zákazu vycházení byli  Židé nuceni zůstávat ve svých domovech, až pak jednoho dne zmizeli z města nadobro. „Ztratili se a nikdo neví jak,“ dodává Helena Zvánovcová. To byl i příklad její mladší spolužačky z gymnázia Herty Kleinové.

Nasazení na nucené práce zabránila až žloutenka a svatba

Pamětnice studovala Reálné gymnázium v Táboře. Po přesunu českého gymnázia z Jindřichova Hradce do Soběslavi v roce 1940 pokračovala ve studiích v rodném městě, kde v roce 1942 odmaturovala. V roce 1941 jí, stejně jako jejím vrstevníkům narozeným v letech 1921 a 1924, hrozilo nasazení na práci v Německu. Někteří spolužáci ze třídy do Německa odjeli, ostatní hledali způsoby, jak se nasazení vyhnout. Ve hře bylo přijetí zaměstnání v české továrně dodávající materiál pro německou armádu. Vhodnou práci se Heleně sehnat nepodařilo, v té době navíc onemocněla žloutenkou, která jí pomohla alespoň dočasně hrozbu nasazení do Německa oddálit. Vyslání na nucené práce pak definitivně zabránil až sňatek se Stanislavem Zvánovcem v roce 1943.

Den, kdy zastřelili Heydricha

Z válečných událostí na Heleninu rodinu zvlášť silně dolehl atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. „Ten den, kdy zastřelili Heydricha, zemřel i můj tatínek. A já si myslím, že to asi slyšel, protože to byla mozková mrtvice, a zasáhlo ho to takhle zdravotně. Nemůžu to říct určitě, protože... jsme s maminkou byly okopávat brambory na poli. A když jsme přijely, tak tatínek už vlastně nevnímal.“ Rudolf Hřebík jako bývalý legionář patřil ke generaci českých vlastenců, odhodlaných položit za svou zemi vlastní život. Jeho neohrožená generace však už dnes své pokračovatele, alespoň v očích dcery Heleny, ztratila:  „Lidi si hrozně vážili, že máme vlastní republiku a že je demokratická... a mimo to se to ještě pěstovalo v Sokole odmala. Byla to jediná tělocvičná jednota, kde se kladl důraz nejen na tělo i ducha, jak je to podle Tyrše: Ve zdravém těle zdravý duch, tj. abychom vystupovali čestně, nedělali ostudu. O to se Sokol taky staral, ale starala se o to i rodina... Má dnes někdo povinnost bránit republiku? A myslíte, že by dnes byl někdo ochoten za ni položit život?“

Jak bych se zachovala já?

Po skončení války byli na dnešním soběslavském cvičišti Spartak soustředěni zajatí Němci a někteří z přihlížejících je prý nutili pít vodu z kaluží. Říkalo se, že se tam i střílelo, ale Helena Zvánovcová přiznává, že to sama neslyšela ani neviděla. Jeden z mladých jihoslovanských partyzánů, kteří na cvičišti byli, když se tam zdržovala, vyprávěl o vyvraždění celé rodiny Němci. „Když jsem odtud šla,“ vyprávěla Helena Zvánovcová, „tak jsem si říkala, jak bych se zachovala já, kdyby se to stalo mně? A já nevím, jestli bych se nechtěla taky nějak pomstít... Nevím. Člověk si to nedovede představit.“

Major, Pavel a „divná demokracie“

Po osvobození měla každá rodina, která vlastnila dům, ubytovat přidělené sovětské vojáky. Do domu, kde žila rodina pamětnice s maminkou a mladší sestrou Pavlou, přibyli na několik měsíců vojáci dva. Říkalo se jim „Major“ a „Pavel“. Ukázali se jako dobří společníci a obě sestry i maminka si s nimi rozuměly. Přestože se oba vojáci každý večer za Heleninou rodinou zastavili, nikdy si od nich nevzali nic k jídlu ani k pití. Jiný sovětský voják rodině pomáhal v hospodářství sušit a sklízet seno a rodinu pravidelně navštěvoval, jednou si vypůjčil jízdní kolo a trochu překvapivě ho nakonec v pořádku vrátil. Co však pamětnici zarazilo, bylo prohlášení jiného vojáka na taneční zábavě, že když tancuje důstojník, vojín nesmí na parket. Pomyslela si tehdy, že „to je tedy divná demokracie v tom Sovětském svazu“. Vojáci, kteří rodinu Heleny Zvánovcové navštěvovali, se stali rodinnými přáteli, ale o jejich dalších osudech po odjezdu ze Soběslavi už rodina žádné informace neměla. Ani příkladné chování sovětských vojáků v Soběslavi a prokazatelné zásluhy Rudé armády při osvobozování Československa však nepřiměly Helenu Zvánovcovou k tomu, aby na sovětskou armádu a režim pohlížela bez výhrad.

Ženské siluety v kalužích deště – XI. všesokolský slet

S koncem války byla obnovena také činnost soběslavského Sokola a jeho původní členové se do spolku vraceli s velkým nadšením, cvičenky se ani nevešly do tělocvičny nové školy a dveře musely zůstat po celou dobu cvičení otevřené. Probíhaly přípravy na všesokolský slet v létě 1948, ženy skládaly zkoušky, aby mohly vystoupit s prostnými cvičeními, komplikovaným rejem a zdatné cvičenky nacvičovaly s kužely. Vystoupení s kužely na sletu bylo natolik úspěšné, že si diváci i přes prudký déšť vyžádali jeho opakování – jako jediného cvičení ze všech sokolských sletů v historii. Helena Zvánovcová vzpomíná, jak se siluety cvičenek odrážely v kalužích, ve kterých se přes nepřízeň počasí cvičilo. Po skončení vystoupení žen pronesla dojemný projev náčelnice Československé obce sokolské Marie Provazníková, kterou komunisté ještě před sletem v rámci čistek v ústředí pražského Sokola chtěli původně z funkce odvolat. Za Marii Provazníkovou se ale postavily ženy sokolky se svým ultimátem: „Buď tady s námi Provazníková bude, nebo žádná z nás nebude cvičit.“ „Nevěděly jsme, co se celkem děje nebo bude dít, ale chápaly jsme, že to nebude nic dobrého. A trošku jsme si i poplakaly,“ vzpomíná na atmosféru vystoupení Helena Zvánovcová. Marie Provazníková v létě 1948 se sokolskými gymnastkami odjela na olympiádu do Londýna a po získání několika zlatých medailí se rozhodla pro emigraci do Spojených států amerických.

„Možná, že ze všeho nejdůležitější byl sokolský průvod v Praze,“ doplňuje Helena Zvánovcová. Když sokolové procházeli kolem tribuny na Staroměstském náměstí s nastoupenými členy vlády pod novým vedením Klementa Gottwalda, „tak jak ten průvod šel, všichni otáčeli hlavu na druhou stranu, ne k tomu Gottwaldovi, abychom zamávali vlaječkami. Na druhou stranu.“ Atmosféru vzdoru vůči novému komunistickému vedení výstižně dokreslují i provolávaná hesla, která si tehdy čtyřiadvacetiletá Helena Zvánovcová na památku poznamenala na sletový korespondenční lístek: „Nedáme si diktovat, koho máme milovat“, „Pro nás nejsou Hradčany bez Beneše, bez Hany“, „Za Benešem půjdem stále, třebas bude v kriminále“, „Jakápak je republika bez Beneše, Masaryka!“ a konečně „Kdo se na nás mračí, svědomí ho tlačí.“

Živnost za sto korun

Rodinná cementárna a obchod Hřebíkových mívaly nejvýš čtyři zaměstnance, a jeden z dělníků se oproti slibu mlčenlivosti mladé Heleně Zvánovcové dokonce pochlubil, že za účast na schůzi Komunistické strany Československa dostal stokorunu. Obchod to ale moc výhodný nakonec nebyl, protože po znárodnění mu komunisté zabavili vyženěnou pekárnu a jeho manželce obchod smíšeným zbožím. Rodina Hřebíkových také přišla o svou živnost, kterou v meziválečném období vybudoval tatínek pamětnice. Helena s maminkou původně přijaly nabídku vstoupit se svým podnikem do Družstva cementářů, živnost i pozemek ale musely stejně odevzdat státu. Poté, co byl v devadesátých letech rodině majetek navrácen, stálo velké úsilí sehnat finanční prostředky na jeho obnovu. Obdobnou zkušenost s vypořádáním majetkových poměrů po roce 1989 učinil i soběslavský Sokol. V předválečných letech zapůjčil finanční prostředky na stavbu nové školy dr. Edvarda Beneše, které mu v poválečných letech již nebyly vráceny, a navíc mu byl zabaven i velký pozemek sokolského cvičiště, na kterém byla postupně vybudována prodejna Jednoty, areál Technických služeb města, několik rodinných domů a nakonec i příjezdová komunikace k dálnici. Místní organizace však žádnou kompenzaci za zabavený majetek dodnes neobdržela.

Vy máte smůlu, že jste ze živnostenské rodiny

Jiný z bývalých zaměstnanců rodinného podniku Hřebíkových se po únoru 1948 stal předsedou okresního národního výboru (ONV). O tom, jak korektní byly vztahy rodiny Hřebíkových s jejich bývalými zaměstnanci, svědčí skutečnost, že zřejmě právě na přímluvu předsedy ONV v roce 1960 získala Helena i jako dcera dřívějšího „vykořisťovatele“ relativně slušné místo na personálním oddělení v kanceláři školského odboru okresního národního výboru. Její přímý nadřízený ale viděl rodinný původ spíše jako překážku, když říkal: „Vy máte smůlu, že jste ze živnostenské rodiny.“ Proto se Helena Zvánovcová nemohla stát vedoucí oddělení a třikrát jí byl zamítnut návrh na zvýšení mzdy, byť jen o 100 Kčs měsíčně. Po vydání nového platového řádu pro učitele se Helena Zvánovcová rozhodla i z finančních důvodů přestoupit z kanceláře do mateřské školy jako učitelka. Teprve tímto způsobem se jí nedlouho před odchodem do důchodu plat konečně navýšil.

Nesvobodu bych nikomu nepřála

V roce 1990 se Helena Zvánovcová opět zapojila do činnosti obnoveného Sokola v Soběslavi, kde nejprve vykonávala funkci vzdělavatelky. Seznamovala ostatní členky s historií Sokola a hodnotami sokolského hnutí. Jak sama uvedla, na počátku devadesátých let to byla stále živá historie, kterou mnoho členek soběslavského Sokola dobře znalo z vlastní zkušenosti. Teprve s nástupem mladších cvičenek se ukázalo, že je třeba sokolský odkaz stále připomínat, aby nezanikl s odchodem posledních přímých pamětnic z místní organizace. V roce 2009 byla pamětnici za její činnost udělena bronzová medaile České obce sokolské. V roce 2015, u příležitosti 130. výročí založení Sokola v Soběslavi, proběhla v tamním Blatském muzeu výstava, na jejíž organizaci se výrazně podílela i Helena Zvánovcová jako místostarostka soběslavské organizace. Potřebu udržovat historickou paměť nejen mezi členy Sokola, ale i u širší veřejnosti vůbec v současnosti vnímá Helena Zvánovcová čím dál naléhavěji, zejména v kontextu různých anket mapujících povědomí mladých lidí, ve kterých vychází najevo, že ne všichni středoškoláci dnes vědí, kdo byl Adolf Hitler nebo v jakém století se odehrála druhá světová válka. „Já mám obavu, že dneska se mladí lidé zaměřují hrozně na sebe. Aby si užili. A starají se vlastně jenom o sebe. A to, co se kolem nich děje, že jde mimo ně. A já bych jim hrozně nepřála, aby se jednou dočkali toho, co jsme prožívali v době nesvobody my nebo jejich rodiče a jejich prarodiče, možná že i praprarodiče. To si ti lidé neuvědomují.“

V době natáčení, v červnu 2020, žila Helena Zvánovcová v rodné Soběslavi na Táborsku.