The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johann Böhm (* 1938)

• geboren am 18. Oktober 1939 in Daßnitz (Dasnice) in einer deutschen Familie

• die Familie besaß einen Bauernhof

• 1946 auf der Aussiedlungsliste der deutschen Bevölkerung

• 6. April 1946 Abschied von zu Hause und Internierung im Lager in Falkenau

• im April 1946 im Transport über Wiesau und andere Orte nach Wülfershausen

• Studium der Rechts- und Staatswissenschaften in Würzburg

• erste Fahrt nach Daßnitz in den 70er Jahren

• vierjähriges Referendariat

• im Staatsdienst bei der Regierung von Unterfranken

• neunundzwanzig Jahre lang Mitglied der Bayerischen Landtags

• 1990 Leiter der Bayerischen Staatskanzlei

• 1994 - 2003 Präsident des Bayerischen Landtags

• er lebt in Bayern, er ist verheiratet und hat drei Kinder

Johann Böhm se narodil 18. října 1938 v Dasnicích (německy Dasnitz) do německé rodiny. Z této malé vesnice ležící mezi Chebem a Karlovými Vary pocházel i jeho otec, rovněž Johann Böhm. Matka se narodila ve Sněžné u Kraslic. Johann Böhm měl ještě tři sourozence, Haralda, Annu a Gudrun. Nejstarší z bratrů, narozený v roce 1924, musel ve svých osmnácti letech do války. Otec byl vyučeným obchodníkem a statek měl původně převzít jeho bratr, ten však za války padl v Rakousku. Součástí rodinného dědictví po padlém bratrovi byl i obchod s potravinami, díky čemuž Böhmovi patřili v okolí k těm movitějším rodinám. Johann Böhm na své dětství vzpomíná rád, když odhlédne od všech útrap způsobených historickými událostmi doby. Doma se o válečných strastech příliš nemluvilo a ani na sebelítost podle všeho nebyl čas.  Ale jak Johann Böhm vzpomíná, „když sedí dospělí blízko u sebe, jako dítě vždy nastražíte uši“.

Dětství na statku

Romanticky vyhlížející statek obhospodařovaný Böhmovými měl zhruba dvacet hektarů. Stálo před ním jezírko s kapry a pod domem protékal potok ústící do Ohře. Byla to moc pěkná oblast, kde bylo zvykem chodit do lesa na houby, zkrátka „naprostá svoboda“, doplňuje popis místa pamětník. Nebylo běžné, že by malé děti pomáhaly v hospodářství, a rodina si proto najímala pomocníka. Během války obyvatele tížil především odchod synů na frontu a starost o to, aby byl dostatek potravin. Kdo ale vlastnil hospodářství, zpravidla nehladověl, i když všechno podléhalo regulacím. I obyčejná zabijačka se musela nahlásit úřadům předem a část poraženého prasete se povinně odevzdávala obecním úředníkům.

Böhmovi v Dasnicích žádné další příbuzenstvo neměli. V celé vsi tehdy žilo zhruba tři sta padesát obyvatel a kromě několika statků se Dasnice skládaly převážně z menších domků. Důležitou roli hrálo místní nádraží. Jezdilo se z něj totiž dráhou do Bukovan těžit hnědé uhlí. Statek Böhmových byl po válce bohužel jeden z prvních, který dal nový režim zbourat. Na jeho místě mělo stát kulturní centrum, ale z plánu nakonec sešlo. Zem se slehla i po dasnické škole a nádraží. Böhmovým patřil v místě ještě jeden menší dvůr, na kterém ale sami nehospodařili, pouze ho pronajímali. I ten byl později zcela zničen a dnes se na jeho místě rozprostírá les. Příroda toto prostranství jednoduše pohltila.

Necelé tři kilometry od Dasnic se nachází velmi důležité církevní místo Chlum Svaté Maří, k jehož církevnímu společenství Böhmovi patřili. Johann Böhm vzpomíná na nedělní bohoslužby v místním kostele, po kterých s otcem chodili ještě spolu s ostatními muži do hospody na pivo a na kus řeči. Do Chlumu se jezdilo na všechny významné církevní svátky, bývalo to poměrně živé místo. Rodiče jezdili pravidelně do Sokolova (dříve Falknov nad Ohří) k velkoprodejcům zásobovat svůj obchod. Když nebyla škola, brali rodiče malého Johanna s sebou. Z okolních měst a vesnic jezdili lidé do Kynšperku nad Ohří k zubaři, k doktorům do Chebu nebo jezdili do Karlových Varů za příbuznými. Za války zůstala v Karlových Varech jen teta, protože strýc byl odvelen. Železnice nestála na tehdejší poměry mnoho, a tak Böhmovi jezdili třeba i do Sněžné u Kraslic, matčina rodiště.

Musel odevzdat lyže i brusle

Bezprostředně po kapitulaci Německa v roce 1945 byl v Dasnicích relativní klid. Dasnice patřily do oblasti osvobozené Američany a nikdo s nimi nechtěl přijít do konfliktu. Představitelé americké armády sice občas někoho zatkli, ale většinou se jednalo o vyšší funkcionáře strany NSDAP. Navíc v průběhu léta 1946 Američané odešli a správu převzali do rukou Češi. Němci museli nosit bílou pásku. Jak moc to bylo diskriminační, pociťovali zejména dospělí. V okolí nádraží byli ubytováni váleční zajatci z Ruska či Ukrajiny, kteří pracovali na železnici. Francouzští zajatci zase pomáhali na statcích. Místem procházeli uprchlíci z Pruska.

Johann spal, když jedné poválečné noci do domu vtrhli čeští ozbrojenci a zatkli otce i další obyvatele německé národnosti. Nikdo v tu chvíli nevěděl, kam ho odvlekli, ale rozkřiklo se, že je v internačním táboře v Sokolově. Žádné provinění však otci neprokázali, takže se zhruba po dvou až třech měsících vrátil domů. Poválečné dění na vlastní kůži pocítily i děti, které musely odevzdat své hračky. I po letech Johann Böhm jen nerad vzpomíná na to, jak přišel o vánoční dárky: lyže a brusle. K tomu ještě pozoroval, jak české děti zaměstnanců železnice používají jeho sportovní náčiní. „... a toto tak trochu bolelo,“ povzdechne si. Snažil se tomu bránit po svém a do boty si tajně ukryl oblíbený nožík, který by mu byl jinak také zabaven. Je přesvědčen o tom, že kdyby všechno bylo naopak, máma by si určitě nebrala věci, které jí nepatřily. Všichni byli tenkrát toho názoru, že to nebude dlouho trvat a že je to jen dočasná situace po válce. Němečtí spoluobčané doufali, že je Češi sami přijmou nazpět, už jen kvůli obstarávání polí. „Jeden můj kamarád ze třídy, se kterým jsem byl v mateřské škole a pak v první a druhé třídě obecné školy a se kterým jsme i byli ve stejný čas odsunuti... šli jsme ještě spolu do lesa a vyryli jsme do jednoho kmene stromu své iniciály a řekli jsme si, že až se zase vrátíme domů, půjdeme se podívat, co se s tím stalo. Už jsem to ale více neviděl, protože to trvalo příliš dlouho, než jsem se opět mohl projít kolem Schlossbergu a podívat se.“

Krátce po tomto období přišel k Böhmovým jeden Čech na prohlídku. Projevil zájem o jejich dům, takže rodina byla nucena odejít pryč. Obecně platilo, že domy nově příchozí obydleli, ale později si často našli něco jiného. Prázdných domů byl najednou všude dostatek. Matka z odchodu měla téměř radost, přála si hlavně klid, a to si od života v americké zóně slibovala. Během dvou dní měli Böhmovi sbaleno. Nábytek nechali na místě bez větší lítosti, ale opustit domácí zvířata a konírnu už tak lehké nebylo. Novým majitelem se stal Čech, pan Winkler, a rodiče doufali, že se o dobytek dobře postará. Do sběrného tábora v Sokolově si směli vzít jen patnáct kilogramů, aby bylo možné se zavazadly pochodovat. Matka se snažila do těchto kilogramů vměstnat vnitřek šicího stroje, který, jak se později ukázalo, v Bavorsku přišel velmi vhod. Dětem mohla alespoň ušít košile. Podařilo se jim zabalit i Johannův oblíbený nožík, růženec a několik rodinných fotografií. Nicméně počítali s tím, že jim v táboře hodně věcí ještě zabaví.

Začátkem dubna 1946 tedy byli Böhmovi posláni do sběrného tábora v Sokolově, kde zůstali zhruba dva dny. Odtud je pak odvezli v dobytčích vagonech přes hranici až do německého Wiesau. Když projížděli Dasnicemi, několik Němců, kteří směli ve svém bydlišti zůstat a o transportu věděli, se přišlo na nástupiště rozloučit. Z hranic se dostali do Wiesau, odkud byli dalším vlakem odvezeni do Karlstadtu v Dolních Frankách. Tam jednu noc společně s dalšími uprchlíky přespali v továrně na cement. Přes Mellrichstadt na hranicích Durynska a Karlstadt se dostali do Würzburgu, odkud je ráno odvezli do obce Wülfershausen. Vyzvedl je tam sám starosta a nově příchozí rozděloval po jednotlivých obydlích. Hleděl samozřejmě i na to, kdo je jak výkonný. Böhmovi se tak dostali na statek, a protože rodiče zemědělství rozuměli, byli na nové adrese užiteční a místní je rychle přijali. Starší sestra Anna se kvůli rodinnému obchodu do Bavorska dostala až o čtyři měsíce později, v srpnu 1946. I na bratra Haralda, který skončil kdesi v zajetí, si museli nějakou dobu počkat.

Pro Johanna byly tenkrát Dolní Franky zajímavé. Po ročních prázdninách mohl jít v roce 1946 znovu do školy. Mezi odsunutými panovala velká potřeba sebevzdělávání, protože na materiálních jistotách ve svých životech tito lidé stavět nemohli. Pamětník chodil do ročníku ještě s dalšími třemi dětmi uprchlíků. Po střední škole ve Schweinfurtu složil maturitní zkoušku ve Würzburgu a absolvoval vojnu. Po studiu práv ve Würzburgu a Mnichově obdržel nabídku pracovního místa administrativního právníka v justičním paláci. Později byl členem zemské vlády v Dolních Frankách, odkud si jen nakrátko odskočil na okresní úřad do Bad Neustadtu. Celkem dvacet devět let byl poslancem bavorského zemského sněmu a v roce 1990 se stal vedoucím bavorské státní kanceláře, kam ho tenkrát povolal ministerský předseda Max Streibl. V roce 1994 byl zvolen zemským prezidentem Bavorska a ve funkci zůstal až do roku 2003. Tato role ho bavila a naplňovala. Neměl sice tolik pravomocí, zato doslovně zastupoval lid a hodně se věnoval zájmům různých menšin. Nejhezčím a nejsilnějším zážitkem po zvolení byla konference všech spolkových prezidentů v Mnichově, která se konala poprvé od roku 1949. Když bylo pamětníkovi šedesát pět let, odešel do důchodu s tím, že „od politiky je nutné se v určitou chvíli oprostit“. 

Bombardování Plavna

Jednou z nejhrůznějších válečných vzpomínek bylo pro Johanna Böhma bombardování Plavna v roce 1945, které přišlo nedlouho po únorovém náletu na Drážďany. Jeden večer slyšeli v Dasnicích výbuchy dopadajících bomb. Obloha se děsivě doruda rozzářila. Nikdo si do té doby ani neuměl představit, co takový nálet obnáší. Jednoho dne nad vesnicí dokonce létaly bombardéry a po jednom z takových náletů už děti vypochodovaly z úkrytů v domnění, že se blíží německá letadla. Ta ale najednou začala střílet a děti se musely opět rychle ukrýt v domě. Nikdy jindy malý Johann nepocítil válku tak zblízka, i když se ho a jeho sourozence rodiče snažili před válkou emočně co nejvíce ochránit. Ale možné to pochopitelně zcela nebylo, protože se mimo jiné pravidelně po osmnácté hodině zatemňovala okna. Děti sice měly vlastní svět, ale o to, co se děje, se zajímaly. Celá rodina byla velmi pyšná na staršího bratra Haralda, který pilotoval stíhačku v Dánsku a později byl převelen do Šlesvicka-Holštýnska. Při vzpomínce na školu se Johannu Böhmovi vybaví spíše probírání nacistického systému než hovory o válce samotné. Výuka náboženství ve škole sice probíhala dál, ale dřevěný kříž ležel ve skříni, a jen když přišel pan farář do třídy, pověsil ho na zeď. „Tak to jako dítě pochopíte, že politický systém se s církví příliš nepřátelí,“ poznamenává pamětník.

Návštěvy v rodné vlasti

Do Dasnic se Johann Böhm znovu podíval až v sedmdesátých letech, když byl na cestě do Prahy. Tenkrát se v Dasnicích zastavil jen krátce. Když se cestování přes hranice zjednodušilo, dostal se tam častěji. Do svého rodiště se opakovaně vracel ve veřejné funkci, když se stal v Bavorsku vedoucím státního kancléřství. Vzpomíná na železný kříž, památník druhé světové války, který stál v obci nahoře. Byl ale poničen. Restaurovali ho až bývalí obyvatelé Dasnic, kteří dnes žijí u Ingolstadtu, a po jeho odhalení už tam byl oficiálně. Rodiče Johanna Böhma si z Dasnic pamatovali mnoho a do Čech se jim později příliš nechtělo. Věděli, že jejich statek je zničený, a nechtěli ho v takovém stavu vidět. Děti už to tak tragicky nevnímaly. Doma je dnes Johann Böhm v Německu. V bývalé vlasti se necítí být až tak vítaným hostem. Ale jak říká: „Vzpomínky zůstávají, ale my jdeme v životě dál.“

Ať osobně, nebo v politické funkci, nikdy neprosazoval majetkové restituce. Spíš se obával, aby tyto události nebyly odstraněny nebo vymazány z historie. Šlo mu zejména o povědomí, že existovaly oblasti osídlené německy hovořícím obyvatelstvem, které je kultivovalo. Čechy pro něj byly pravým domovem. Nebyl to tedy materiální, ale ideový nárok.

Podpis Česko-německé deklarace z roku 1997 považoval Johann Böhm za velmi dobrý počin, ale neztotožnil se s pasáží, ve které stojí, že minulost nemá ovlivňovat budoucnost. Tuto formulaci považoval za problematickou.  V samotné deklaraci jako by podle něj sudetští Němci neexistovali. Na druhou stranu „se na tom nijak nazakousává“, jak sám dodává. Deklarace je aktem smíření, na kterém nachází převážně pozitivní stránky, jako je založení Česko-německého fondu budoucnosti. První dva roky byl činným členem hodnoticí komise fondu. Za dobu svého působení kladl velký důraz na to, aby se pozornost více zaměřila na samotné oběti války, například na nuceně nasazené Čechy a Němce.

V sudetoněmeckých záležitostech se Johann Böhm začal angažovat hlavně kvůli svým rodičům. Stal se pasivním členem Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Později byl osm let členem jeho vedení, k čemuž se spíš cítil být přemluven. Nepřál si být funkcionářem.

Jeho otec trpěl rakovinou žaludku a zemřel již v šestapadesáti letech, matka otce přežila o více než čtyřicet let. Rodiče se snažili jako noví přesídlenci všude pomáhat. Proto byli v nové vlasti dobře přijati, ačkoliv závist se najde všude. „Ale člověk prostě nesmí uvíznout v roli oběti. Domov je tam, kde můžete něco spoluvytvářet,“ uzavírá svůj příběh pamětník.                

Johann Böhm s manželkou vychovali tři děti.