The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Angelika Cholewa (* 1955)

• narozena 13. září 1955 ve městě Naumburg an der Saale v tehdejší NDR

• od března do května 1972 vystavena tlaku Stasi, aby s ní spolupracovala

• v roce 1977 absolvovala studium oděvní technologie v Berlíně-Friedrichshainu

• v roce 1979 se provdala za Reinharda Cholewu

• 20. června 1980 zadržena u Železné Rudy při pokusu o překonání státní hranice do NSR

• 2. července 1980 vyexpedována do NDR

• od července 1980 do ledna 1981 internována ve vyšetřovací vazbě Roter Ochsen v Halle

• od ledna 1981 do roku 1982 vězněna ve speciální ženské věznici Hoheneck

• 11. května 1983 vykoupena do Západního Německa

• v roce 1992 rehabilitována v Německu

• v roce 2019 jí Ministerstvo spravedlnosti ČR přiznalo odškodnění ve výši 1543 Kč

• věnovala se personálnímu koučinku

• v roce 2020 žila v rodném Naumburgu

Dcera válečného zajatce a vyhnankyně z Polska

Angelika Cholewa, rodným příjmením Grassme, se narodila 13. září 1955 ve městě Naumburg an der Saale, šest let po vzniku Německé demokratické republiky a šest let před stavbou berlínské zdi. Oba její rodiče byli na celý život poznamenáni a traumatizováni válkou a událostmi krátce po ní. Otce Helmuta Grassmeho v sedmnácti letech poslali na východní frontu, padl do sovětského zajetí, z nějž se vrátil až pět let po válce. Podle jeho dcery to mělo dopad na jeho emoční vývoj, byl cholerik a často se uchyloval k násilí. Matka Ursula, rozená Jurek, byla coby devítiletá vyhnána z rodného Slezska (Leobschütz/Glubczyce blízko Opole).

Do manželovy rodiny nebyla coby vyhnankyně plně přijata, v podmínkách východoněmecké diktatury nesměla o vyhnání mluvit, vnitřně ale stále žila „život na útěku“. Pro rodiče byl podle slov pamětnice kvůli jejich minulosti charakteristický nedostatek empatie, tvrdost, ale i nezájem o věci veřejné. Projevilo se to například v srpnu 1968, kdy byla rodina na dovolené ve Špindlerově Mlýně. Viděli tam příjezd sovětských i východoněmeckých tanků, který považovali za vojenské cvičení. Pravdu o okupaci Československa se dozvěděli až doma, v NDR, kde se lidé báli nové světové války a nakupovali zásoby. Grassmeovi ale nijak nereagovali a s dcerou o událostech nemluvili.

Dětství se Stasi

V březnu roce 1972 bylo Angelice šestnáct let a studovala na gymnáziu. Jednoho dne po škole pro ni přišli dva muži o odvedli ji na okresní středisko FDJ (německá obdoba SSM), které sloužilo i jako místní kancelář Stasi, východoněmecké výzvědné služby, o které pamětnice tehdy nic nevěděla. Muži jí vysvětlili, že jim má pomoci chránit východoněmeckou mládež před rozkladným vlivem církve a kostela. Angelika sama sice do kostela nechodila, ale měla přátele v kruzích věřící mládeže. S pravidelnými schůzkami s důstojníky Stasi se ovšem smířit nechtěla, měla pocit, jako by jí na čelo vyrazili cejch zrádce, a cítila se pošpiněná. Domů přišla pozdě, rozrušená a po nějaké době prozradila, co se jí stalo. Otec měl slzy v očích a sám se vydal na místní pobočku Stasi, vrátil se však zlomený a bezmocně dceři přikázal, aby na schůzky docházela. Když později dorazili agenti Stasi i ke Grassmeovým domů a hrozili matce, že když dceru ke spolupráci nepřesvědčí, přijde o zaměstnání, Angelika se podvolila. „Od toho večera mi bylo jasné, že si s tím musím poradit sama. A tak jsem si řekla: ‚Dobře, půjdu tam, a to nejjednodušší, co můžu udělat, je vyprávět jim prostě všechno, co stejně každý ví. Co se dozvím v soukromí, to prostě vyprávět nebudu. Tak přece nebudu lhát.‘ Nemusela jsem to ale vydržet dlouho, protože u třetího nebo čtvrtého setkání jsem dostala konkrétní zadání,“ vzpomíná Angelika Cholewa.

Dostala za úkol předstírat přátelství s jednou ze svých spolužaček a vyzvědět od ní, kdy a kde se sejde se svým západoněmeckým přítelem, který za ní měl přijet. Morální dilema jí však přivodilo krušnou noc, přemýšlela, že si sáhne na život. „Nemohla jsem spát, seděla jsem na psacím stole u okna a myslela jsem si: ‚Skočíš, nebo najdeš řešení?‘ Pak jsem dvě tři hodiny spala, byla to nejtěžší noc mého života. Ráno poté jsem byla v katolickém kostele a modlila jsem se k babičce a Pánu Bohu a říkala jsem: ‚Prosím, dej mi dobrý nápad.‘ Nevěděla jsem, co dělat, ale věděla jsem, že už spolupracovat nebudu. A pak jsem šla do školy, našla jsem tu holku a poprosila jsem ji, že se sejdeme o velké přestávce v rohu na školním dvoře. A tam jsem jí prozradila, co jsem věděla, a řekla jsem jí: ‚Nemusíš mít žádný strach, já už s nimi nebudu spolupracovat.‘“ Angelika spolupráci skutečně ukončila, oznámila to v centrále FDJ a měla to štěstí, že až do dospělosti už ji Stasi nekontaktovala.

Kdo nazýval věci pravými jmény, měl problémy

Po maturitě chtěla pamětnice studovat architekturu, ale nebylo jí to umožněno, přihlásila se tedy ke studiu oděvních technologií, protože k šití a návrhářství měla vždycky blízko. Při škole se nemusela nijak zásadně politicky angažovat, členství v komunistické straně SED odmítla. Po škole třikrát změnila zaměstnání, v podnicích jí vadil politický tlak a čelila také dehonestaci za to, že se neúčastnila prvomájových průvodů. Vadilo jí všeobecně rozšířené rozkrádání a nemožnost na něj upozornit. Pochopila, že když bude věrná sama sobě a bude nazývat věci pravými jmény, bude mít problémy.

V květnu 1979 se provdala za automechanika Reinharda Cholewu a chtěla s ním založit soukromý podnik na výrobu povlečení. V NDR nebylo sice drobné podnikání zakázáno, Angelika však povolení nedostala, protože opět odmítla vstoupit do komunistické strany. Zkrachoval i pokus pracovat pro církev, jejíž vedení s východoněmeckými mocipány spolupracovalo, a tak se Cholewovi rozhodli pro emigraci na Západ. Německo-německá hranice měla hroznou pověst, ale Cholewovi často jezdili do Československa a dobře znali okolí Železné Rudy v blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo.

V mylné víře, že českoslovenští pohraničníci nemají rozkaz na narušitele střílet, se rozhodli přejít hranice tam. Podrobné mapy a informace o tom, jak to na hranicích vypadá, jim poskytl Reinhardův západoněmecký bratranec Jürgen Grosch a předávala je jejich společná známá na západoněmeckém zastupitelském úřadu jménem Ewa. Angelika Cholewa však dnes ze spisů ví, že aniž to novomanželé tušili, sledovaly je východoněmecké orgány už od dubna 1980.

Železná opona u Železné Rudy

Přípravy na útěk byly svědomité. Oba manželé pilně trénovali, aby měli dobrou fyzičku, obstarali si kompasy, pohorky, dalekohled pro noční vidění a podrobné mapy. Se svými plány se nesvěřili ani svým nebližším, Angelika počítala s tím, že se jí matka po útěku zřekne. Na cestu se vydali 18. června 1980 v Reinhardově chloubě – opraveném předválečném veteránu DKW F8 Cabrio. Na rozdíl od běžných trabantů a wartburgů se dobře hodil k ukrývání předmětů při kontrolách pohraničníků na hranici mezi NDR a ČSSR. Pohraničníci totiž netušili, jak atypický vůz rozebírat, a jejich pozornost navíc rozptylovalo sledování právě probíhajícího mistrovství Evropy ve fotbale.

Hranici s Československem překročili manželé bez problémů a ubytovali se v Horažďovicích v hotelu Zlatý jelen. Dne 20. července se přesunuli do kempu v Železné Rudě, rozbili stan a večer vyrazili jakoby do města na pivo. Ve skutečnosti se ale vydali obhlížet terén u státní hranice, kterou měli v plánu překročit následujícího dne. V osm hodin večer vstoupili do zakázaného pásma. Měli štěstí, že vrhali stín dozadu, a dobře viděli na signální dráty nejrůznějších výšek. Bezděky došli až k hraničnímu plotu a strážní věži, na které uviděli dva vojáky a štěkajícího psa. Rychle se proto schovali v křoví.

„Přemýšlela jsem a říkala jsem si, že teď počkáme na střídání hlídek, protože to bylo to, na čem jsme se předtím dohodli – nejdřív se podívat, kdy to dělají, jestli o půlnoci, nebo ráno v šest, prostě kdy,“ vzpomíná Angelika. „Diskutovali jsme, ale on chtěl zpátky. Já jsem řekla, že když teď půjdeme zpátky, budeme vrhat stín, neuvidíme signální dráty a stoprocentně nás dostanou. A kromě toho jsem se rozhodla, že už zpátky nechci. Měli jsme vášnivou výměnu názorů a pak jsem řekla: ‚Víš co? Ty se vrať a já si najdu cestu, já přejdu. Mám toho už dost. Nechci zpátky do té blešárny.‘ A v tom okamžiku jeden z nás zavadil o signální drát. Po pár minutách vystřelily světlice jako na Silvestra a my jsme stáli asi třicet metrů od sebe jako omráčení.“ Bez hnutí setrvali asi čtvrt hodiny. „Mezitím se oba vojáci dostali na druhou stranu plotu, šli s baterkami podél plotu, ale světlem lamp mířili na ten nepěstěný hraniční pás. Vlčáka měli na vodítku. Prakticky nás už přešli, přestože jsme stáli uprostřed mýtiny, neviděli nás, soustředili se na ten pás. Měla jsem pocit, že když udělají ještě tři kroky, budou už za dalším lesním úsekem a už nás nebudou moci vidět. A cítila jsem, jak se mi do nohou vrací krev. Myslela jsem si: ‚Teď se podíváme, jak prošli skrz.‘ Ale v tom okamžiku zvolal můj exmanžel: ‚Tady jsme!‘ A bylo po všem.“

Putování po věznicích v Československu a východním Německu

Oba východoněmečtí občané strávili noc v cele na hranicích, další dva týdny byli vězněni na plzeňských Borech a na pražské Pankráci, kde si Angelika Cholewa vybavuje jen otřesné hygienické podmínky a velice špatné stravování – v českých věznicích prý zhubla o dvacet kilogramů. Počátkem července oba manžele odvezli na letiště, kde se jich „ujali“ zaměstnanci Stasi. Pamětnice zamířila do vyšetřovací vazby v Halle, kde strávila koncem léta osm týdnů na samotce a se sousedkou se dorozumívala jen klepáním. Snažila se krýt hlavně komplice ze Západu, během vyšetřování se však začaly objevovat podrobnosti ze soukromých rozhovorů mezí ní, manželem a Ewou ze západoněmeckého velvyslanectví. Z vyzrazení informací podezírala manžela, se kterým se během pobytu ve vězení dala na dálku rozvést.

V lednu 1981 byla pamětnice odsouzena a přemístěna do speciální ženské věznice Hoheneck. V cele byla s dvacítkou dalších žen, třetina byly politické vězeňkyně, třetina kriminálnice a třetina sociální případy a prostitutky. Intimní prostor neexistoval, toaletní mísy stály uprostřed místnosti a ženy byly pod neustálým dozorem. Kriminálnice měly za úkol politické vězeňkyně provokovat, aby se dopouštěly přestupků a vysloužily si delší tresty. Angelika se pokoušela zachovat si důstojnost zpupným chováním a snažila se také vynášet informace o podmínkách ve vězení ven. Když se to prozradilo, vysloužila si prodloužení trestu o další tři a půl roku. Přes vyšetřovací vazbu ve věznici v Chemnitzu se dostala do vězení v Halle, nejhoršího z těch, která poznala.

Zubař v Halle a „tygří klec“

Důstojník Stasi ve věznici v Halle si předsevzal, že pamětnici zlomí a přinutí ji, aby stáhla žádost o vycestování do NSR, kterou podobně jako řada východoněmeckých vězňů podala. Zadržoval dopisy mezi ní a matkou a zařídil, aby jí byla upírána zdravotní péče. „Když jste chtěl k zubaři, musel jste čekat osm měsíců. A mně se uvolnila plomba, kus z ní už vypadl. Nahlásila jsem se proto k zubaři a přišla jsem také na řadu. A on mi vyvrtal zub, podíval se na hodinky a řekl: ‚Já mám teď padla.‘ Já jsem řekla: ‚Přece mě tu nenecháte s dírou v zubu...!‘ Ale on řekl: ‚Ale nechám. Já mám teď padla.‘ Tak jsem ho snažně prosila a řekla jsem: ‚Dejte mi tam prosím aspoň nějakou provizorní výplň!‘ Ale on mě propustil s tím rozvrtaným zubem. A pak se stalo, že se mi do toho něco dostalo. Snažila jsem se sice jíst opatrně, ale jednou to muselo přijít. Dostala jsem regulérní zánět čelisti. Neošetřili mě, nepustili mě k doktorovi. Měla jsem vysokou horečku, byla jsem už v deliriu a nechtěla jsem dál žít. Bojový duch, síla se zachránit nebo i provokovat, abych se cítila ochráněná, to všechno mě opustilo,“ vzpomíná Angelika Cholewa. V deliriu trávila noci v nemocniční cele plné švábů a zub jí nakonec trhali bez umrtvení a na několikrát. Ze zoufalství žádost o vycestování stáhla, ale když bolesti ustoupily, v říjnu 1982 ji obnovila. Důstojník zuřil a slíbil jí pomstu.

Ta přišla hned na Vánoce, kdy Angelika se spoluvězeňkyněmi připravovala skromnou slavnost s dárky. Na Štědrý den musela místo oslav na samotku do sklepa. Tam ji navštívil velitel věznice, a protože i na něj byla drzá, putovala záhy do nechvalně známé cely přezdívané „tygří klec“. „To jsou cely, kde je postel přišroubovaná ke zdi, je tam taková mříž, opravdu je to jako v zoo. Člověk mohl jít jen na záchod. Potom tam byl takový malý luxfer, vpředu a vzadu, asi to znáte z jiných věznic, a tím procházel vzduch. A jinak nebyla cela vytápěná. Bylo to 24. prosince, tehdy bylo okolo nuly nebo pod nulou. Dvojité dveře, kdybych chtěla křičet, tak abych nebyla slyšet,“ vybavuje si Angelika Cholewa, která měla štěstí, že ji mezi Vánocemi a Silvestrem přišla navštívit matka.

„Ona mi vyprávěla, jak mě přivedli dva strážní, posadili mě ke stolu, položili mi hlavu na stůl a že jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo říci mámě: ‚Prosím, stěžuj si na generální prokuratuře!‘ A moje statečná máma to udělala, ty dopisy ještě existují. Napsala dopis Erichu Honeckerovi a generálnímu prokurátorovi v Berlíně. Ještě nevím přesně kdy, zatím jsem nesebrala sílu to zjistit, ale někdy v prvním nebo druhém lednovém týdnu jsem byla zase venku. A 11. května 1983 mě konečně propustili na Západ.“

Výkup vězňů za devizy

Schéma, na základě kterého vězeňkyně vycestovala na Západ, napomáhalo krachujícímu komunistickému Německu získávat devizy z NSR. Vykoupený vězeň dělnického původu stál západoněmeckou vládu 31 000 DM, vystudovaný vězeň jako Angelika Cholewa 64 000 DM. Žádaní odborníci ještě víc, ti se ale na Západ často dostávali zdecimovaní psychofarmaky. Cesta pamětnice vedla opět přes vězení v Chemnitzu, kde ji jednoho rána vyvedli na dvůr před autobus se západní poznávací značkou, ve kterém se setkala s manželem a také s doktorem Vogelem, východoněmeckým právníkem, jenž tajné výkupy vězňů organizoval. Za jednoho politického vězně musela NSR „koupit“ i tři kriminálníky, kteří byli na první pohled poznat. V autobuse se jí bývalý manžel svěřil, že informace o rozhovorech s Ewou neprozradil on, ale že naopak podezíral Angeliku.

Autobus odvezl propuštěné vězně do tábora v západoněmeckém Giessenu, kde pamětnice strávila dva týdny. Potom se vydala za Ewou, u které žila dva měsíce. Psychicky se konečně uvolnila, ale fyzicky se zhroutila. Měla těžké bolesti, byla jen kost a kůže. S Ewou se pokoušela mluvit o její spolupráci se Stasi, ta se však přímým odpovědím vyhýbala. Angelika je ale dodnes přesvědčená, že Ewa buď se Stasi spolupracovala, nebo podlehla jejímu nátlaku.

Angelika Cholewa se v Západním Německu integrovala, vystudovala další vysokou školu, podnikala, věnovala se personálnímu coachingu. Nakonec se však vrátila ke své matce do Naumburgu a v posledních letech se snaží vyrovnávat se s tragickými okamžiky svého mládí. Důstojníka Stasi, který ji nechal týrat v Halle, hnala po pádu komunistického režimu před soud, na nic si však nevzpomínal a vykrucoval se. Pamětnici by přitom stačila omluva, ta ale nepřichází. „Žijeme v mlčení a jsme kvůli tomu bezcitní,“ říká a má na mysli nejen sebe coby někdejší politickou vězeňkyni v NDR, ale i svého otce, nezletilého vojáka, nebo svoji matku, dětskou vyhnankyni. „Nemlčme a hledejme dialog,“ vyzývá Angelika, která u příležitosti čtyřicátého výročí svého pokusu o útěk navštívila Prahu, Plzeň a Železnou Rudu, aby tak „dala průchod pocitům a našla své ztracené důvěřivé původní já“.

Díky iniciativě českého advokáta JUDr. Lubomíra Mullera rozhodl v roce 2019 Okresní soud v Klatovech, že Angelika Cholewa může být kvůli svému zadržení na hranicích a následnému věznění v ČSSR „účastna rehabilitace dle zákona o soudní rehabilitaci“. Ministerstvo spravedlnosti ČR jí následně přiznalo odškodnění ve výši 1543 Kč.