The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Professor, Dr. Hans-Dieter Haim (* 1938)

• narozen 7. března 1938 ve slezském městě Bunzlau, dnes Boleslawiec v Polsku

• německá rodina, otec místní policista

• 11. únor 1945 svědkem bombardování města Rudou armádou

• únor - květen 1945 - rodina na útěku mezi frontovými liniemi, poté pod dohledem sovětských vojáků

• jaro 1945 - svědkem znásilnění vlastní matky i své nezletilé sestry

• podzim 1946 - vysídlen z Polska do sovětské okupační zóny Německa

• v letech 1946 - 1948 - pobyt ve vyhnaneckém táboře Floha a v selských rodinách ve vesnici Mittelbach

• 1948 stále bydlení v hraničním městě Gorlitz

• vystudoval technickou univerzitu v Drážďanech, tam působil jako profesor

Dětství a první odchod z Boleslawce

Hans-Dieter Haim se narodil 7. března 1938 v dolnoslezském městečku Bunzlau do německé rodiny místního policisty Willyho Haima a jeho manželky Helene. Bunzlau, „město keramiky a divadel“, dnes nese polské jméno Boleslawiec a leží 45 kilometrů od současné německo-polské hranice. Pamětník si vybavuje šťastné dětství, staršího bratra i sestru, malý byt, ale krásný zahradní pozemek, na kterém si rodina chtěla postavit vilu. I velká rodinná setkání, z nichž poslední proběhlo na babiččiny narozeniny v lednu 1945. A také dětskou kamarádku Karin. Právě s Karin byl 10. února 1945 venku na procházce, kdy spolu zažili sovětské bombardování města. Rodina Haimových se ihned rozhodla z města evakuovat, a Hans-Dieter tak kamarádku Karin opustil (potkal ji až na stará kolena skrze knihu vzpomínek, kterou napsal). Willy Haim, který kvůli těžkému úrazu z první světové války v té druhé už nebojoval, byl v té době povolán do domobrany Volkssturm a odvelen do tehdejších Sudet. Matka s třemi dětmi odešla večer po bombardování za strýcem do Giessmannsdorfu (Gościszów), odkud chtěli spolu s ním utéci na Západ, také do Sudet. Ráno stála v Giessmannsdorfu kolona vozů naložených obilím, stroji a dalším majetkem – kolona uprchlíků. Strýc sám vůz neměl, nikdo ale jejich malý vozíček s majetkem připojit nechtěl, až pod pohrůžkou pistolí. Kolona se vydala na cestu, šla ale velice pomalu, za první den urazila jen deset kilometrů. Strýc měl na starosti celkově sedm dětí a jednoho kojence, a proto rozhodl, že strastiplná cesta nemá význam. Haimovi se tedy pěšky (a bez velkých zavazadel) vrátili do Giessmannsdorfu, což si matka nikdy nepřestala vyčítat. Vesnici měli tehdy střežit poslední dva přítomní němečtí vojáci.

Mezi frontami

Druhého dne zrána u nich požádala o útočiště mladá matka s kojencem a brzy po ní dorazili první sovětští vojáci, kteří ženu odtáhli do sklepa. Co se tam dělo, mohl malý chlapec jen tušit z náznaků, které dříve zaslechl. Matce Hanse-Dietera vojáci zabavili cennosti a dokumenty, které na cestu uchovávala v příručním koženém kufříku, pamětník proto dodnes nemá rodný list. Rodina i se strýcem dům brzy poté opustila a společně se vydali do horní části vesnice, kde mělo být bezpečněji. Po cestě viděli, jak na protilehlé straně cesty zasáhla střepina kočárek s dítětem. „Vždycky jsem měl anděly strážné,“ komentuje to dnes Hans-Dieter Haim. Noc strávili s dalšími rodinami v opuštěném velkém domě, a když se následujícího rána přesunuli dolů k potoku, dostal dům plný zásah z granátometu. Tři dny a tři noci se za střelby kulometů schovávali ve sklepě jednoho domu mezi bramborami, a když nakonec museli ven, vybuchl granát v jejich bezprostřední blízkosti. Zajali je sovětští vojáci, ale kvůli malým dětem se nad celou skupinou slitovali. Provedli je zákopy plnými sovětských vojáků a nechali je odejít domů. Zpátky do Boleslawce, který tehdy ještě nesl jméno Bunzlau, šli Haimovi tři dny.

Pro sestru přestali muži existovat

Ve svém domě nalezli zastřeleného domácího, několik sousedů se rozhodlo skončit se životem ve sklepním protileteckém krytu. Haimovi měli zpočátku štěstí, protože v bytě s nimi přespával sovětský voják, který je očividně chránil, zatímco ve sklepě domu se děly nepravosti. Po nějakém čase ale museli ochranu bytu opustit. „Nesměli jsme do našeho bytu, nýbrž nás Rusové odvedli na ulici, kde byly všechny německé ženy s dětmi a starci. Bojeschopní muži byli přece všichni na frontě, nebo padli, nebo byli v zajetí. A to mělo jen jeden účel. Každý večer po setmění začal strašný kravál a pak přijeli frontoví vojáci na otevřených náklaďácích a zpívali pochodové písně. (Já jsem měl potom později trochu trauma, když u nás v NDR vystupovaly sovětské soubory, protože se tam některé z těch písní znovu objevovaly.) Chtěli si snad zpěvem dodat odvahy? Spustili boční stěnu náklaďáku, zarachotilo to, potom vyskákali v holínkách na dlažbu, to zaklapalo. A potom znásilnili naše matky a sestry,“ vzpomíná Hans-Dieter Haim, který nepřímo přihlížel potupě vlastní matky. „Pak přišel ještě jeden mladý Rus, který se postavil mezi naši matku a naši sestru, a potom… Naše matka se postavila před svoji dceru. Naší sestře nebylo ještě ani čtrnáct. Byla v té době vyhublá, nebylo na ní nic ženského. Ale on… Důsledkem je, že pro naši sestru, které bylo nedávno devadesát let, už potom mužská polovina obyvatelstva přestala existovat.“ Stejně jako ostatní občané NDR, nesměli ani Haimovi o těchto zážitcích po dlouhá desetiletí vůbec mluvit, téma bylo tabu a sovětská strana veškeré přečiny odmítala. Podle Hanse-Dietera Haima šlo ale v poválečných dnech o řízené procesy, vojáci se tak prý vůči německým ženám chovali na rozkaz.

„Gitler kaput!“

Později je vojáci odvedli spolu s dalšími rodinami do nedaleké obce Martinwaldau (Szczytnica), kde Rudá armáda shromažďovala dobytek. Matky o dobytek pečovaly, za to byly pod ochranou sovětského důstojníka, na kterého Hans-Dieter Haim vzpomíná s povděkem jako na slušného člověka. Jednoho dne ale všechny matky odvezli na korbě náklaďáku, děti zůstaly na statku samy. Bez rodičů tak přečkaly i 8. květen 1945, který provázela sovětská střelba do vzduchu a provolávání: „Gitler kaput!“ Děti se vesměs radovaly, že válka skončila, starší německý pár, který na statku přebýval, se ale ze zoufalství oběsil. Pohřbili je na zahradě. Matky se k dětem brzy po válce vrátily. A s nimi už přišli i polští vojáci, kteří se začali připravovat na převzetí správy v německých oblastech, které měly být postoupeny Polsku.

Vypálený rynek v Boleslawci

Haimovi se napodruhé vrátili do Bunzlau, tehdy už vlastně Boleslawce. V červnu tam k nim přišel i otec, který utekl pěšky ze Sudet ve vypůjčených civilních šatech. Od nové polské správy dostal nevděčné zaměstnání. „Měl za úkol spolu s ostatními jezdit před domy a prohledávat byty a sklepy, jestli v nich nejsou mrtvoly. A byly tam ty mrtvoly, o kterých jsem už dříve mluvil. Ale mezitím už uběhlo pár měsíců, když on se v létě vrátil.“ Odklízet tlející mrtvoly bez jakýchkoli ochranných pomůcek bylo strašné, otec se proto rád nechal zaměstnat u hasičů při strhávání poškozených fasád starých domů na městském rynku. Boleslawiec sice neutrpěl během válečných bojů, citelně poškozeno bylo ale město v posledních válečných týdnech, kdy sovětská armáda domy poškodila a vypálila (možná v rámci plenění, možná proto, aby neposkytovaly zázemí německým záškodníkům. Hans-Dieter Haim dnes smeká před Poláky, jak město po válce opravili.) Haimovi bydleli nejprve ve svém původním bytě, na Vánoce 1945 ho ale museli přenechat řezníkovi, který měl privilegované postavení, protože zásoboval sovětské vojáky. Hans-Dieter Haim si vybavuje, jak se stěhovali den před Štědrým večerem a na saních převáželi vánoční stromeček. Byl hlad, na štědrovečerní hostinu měli odřezky vuřtů, které otec vydělal celodenní prací. Americké potravinové balíčky Care byly Němcům upírány, otec sem tam nějaký dostal od některého z hasičů. Školy pro německé děti nebyly, někteří chodili do polských škol, Hans-Dieter mezi ně ale nepatřil.

Vysídlení

Odsuny německého obyvatelstva probíhaly v roce 1946. Haimovi měli přijít na řadu mezi prvními, hned v létě. Protože ale Hanse-Dietera kopl hasičský kůň do hlavy, počkala rodina, až se uzdraví. To se ukázalo jako do budoucna nešťastné – zatímco první transporty jely na Západ, ty poslední už mířily do sovětské okupační zóny, budoucí NDR. Haimovi promeškali i druhou vlnu transportů, kdy byl otec krátce zadržen polskou policií. Nakonec odjeli jako poslední z příbuzenstva, na podzim 1946. Ráno chodil po městě člověk s tlampačem a oznamoval, že musí být všichni zbylí Němci shromážděni na nádraží. Haimovi to ale čekali, měli sbaleno a vzali si s sebou i nočník, který sloužil na třídenní cestě celému vagonu. Na několika zastávkách jim Poláci kontrolovali majetek, v Piensku jim vzali poslední cennosti, Haimovi už ale žádné neměli. Skončili v táboře Floha u Chemnitzu, v sovětské zóně, kde je čekalo odvšivení, očkování a uzavřená karanténa. Opustit tábor nesměli, ani když si Hans-Dieter zlomil zub a potřeboval ošetření. Tábor byl v někdejší textilce. Stroje byly už coby válečná reparace odvezeny do SSSR a nahradily je palandy pro vyhnance.

Buďte rádi, že jste v NDR, Slezsko bylo vždycky polské

Vysídlence nakonec rozdělili po vesnicích, Haimovi se usadili v Mittelbachu u sedláka. Zima byla chladná, topení chatrné. Vysídlence si nikdo domů nepozval, Hans-Dieter a jeho bratr museli pracovat jako pasáčci krav. Ale na vánoční mši směli i vyhnanci, a dokonce dostali dárky. Po dlouhé době první. Jen co opadly mrazy, začal Hans-Dieter chodit do školy, doučil se, přeskočil jeden ročník, a oproti vrstevníkům tak byl pouze o jeden ročník opožděn. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Görlitzu, přímo k nové hranici s Polskem. V tamní škole byla asi polovina dětí vysídlenci, přesto tam toto téma bylo tabu. Podle oficiální doktríny v NDR bylo Slezsko vždycky polské a uprchlíci měli být rádi, že jsou v NDR, a ne na Západě. V Görlitzu Hans-Dieter odmaturoval a odtud jezdil na studia na technickou univerzitu v Drážďanech. Často uvažoval, že by odešel do svobodnějšího a bohatšího západního Německa, chtěl ale nejprve dostudovat. Diplom však získal až po roce 1961, kdy už stála berlínská zeď, a útěk byl komplikovaný. Později získal práci v ocelářské firmě Stahlbau Nieski, potom jako asistent na univerzitě v Drážďanech. Oženil se, má jednu dceru. Po letech ve sdíleném bytě v Görlitzu se coby univerzitní profesor odstěhoval do Drážďan, kde žije dodnes.

Rodné Slezsko navštívil až v šedesátých letech, v Polsku byl nejprve na dovolené v podnikové chatě v Krkonoších. Později se s rodiči podíval i do Boleslawce a na místa svého dětství. Na zahradě, kde chtěli kdysi stavět vilu, stály tři nové domy. Rodiče návštěvu těžce nesli, stále se nevyrovnali s tím, co všechno museli opustit.  Vícekrát už s nimi raději do Polska nejel. V roce 2003 šel profesor Hans-Dieter Haim do emeritury, opět začal navštěvovat místa svého dětství v dnešním Polsku a byl pozván i na radnici v Boleslawci. Těší ho, že se vztahy mezi Poláky a Němci zlepšují, že trvají dlouhá desetiletí bez válek a že se Boleslawiec i celé Polsko rozvíjí.