The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Hartung (* 1936)

• 1936 - narodila se v Plesné u Františkových Lázní

• duben/květen 1945 ostřelovala americká armáda Plaesnou, sestra paní Marie přišla o život

• jaro 1946 - vysídlení rodiny do Německa v dobytčích vagonech přes sběrný tábor v Chebu

• 1948 návrat bratra z anglického zajetí

• 1950 - 1960 otec obnovil tradici chebských lidových písní v Eichenzellu

• paní Hartung se vyučila prodavačkou a pracovala v obchodě svého manžela

• 2022 - paní Hartung přijala pozvání starosty obce Plesná a dala rozhovor pro Paměť národa v rodícím se muzeu česko-německých vztahů v Plesné

V září roku 2022 již byla přeměna někdejší textilní továrny ve městě Plesná v muzeum česko-německého soužití těsně před dokončením. Paměť národa postavila v útrobách nově zrekonstruované stavby mobilní studio a natáčela rozhovory s někdejšími německými rodáky, kteří se do města sjeli na tradiční vzpomínkové setkání. Pro mnohé z nich to byla úplně poslední návštěva rodné obce.

Jednou z pamětnic, které rozhovor poskytly, byla i paní Maria Hartung, narozená v Plesné 23. ledna 1936 do rodiny místního hudebníka Emanuela Böhnische.

Dětství a hudba

„Téměř každý z nás hrál na nějaký hudební nástroj,“ vzpomíná Maria Hartung na své dětství v muzikálním prostředí Poohří. „Máme doma ještě takovou pěknou fotku, na které je kapela. Otec sedí uprostřed a můj bratr, tomu mohlo být tak šestnáct, osmnáct, ten hrál na cello. Byla to taková harmonická rodina.“ Otec byl učitel v místní hudební škole, mohli právě proto obývat byt v moderní bytovce, který jim přidělilo město. Po nedělích hrál také na varhany v katolickém kostele. Obyvatelstvo Plesné bylo přitom tradičně rozdělené na katolickou a evangelickou komunitu, přičemž evangelíci obývali zejména tzv. Oberdorf.

I maminka pocházela z muzikantské rodiny. „Moje máma byla rozená Poetzelová z Plesné, děda byl houslař a nástrojář tady v Plesné,“ vypráví Maria Hartung. „A můj bratr, když byly housle hotové, tak je dal do takového vaku, po dvou kusech, jedny housle si přehodil dopředu, druhé dozadu, a odnášel je do Schönbachu, do Lubů. Tam byla továrna na nástroje a tam je doručoval.

Dětským vzpomínkám Marie Hartung kromě nástrojů vévodí lyže a sáňky. Zimy bývaly v kraji dlouhé a sněhu hodně. Do mateřské školky chodila vedle otcovy hudební školy. Oblast prosperovala díky textilkám, ať už to byla dnes zbořená Fischerova fabrika či Lehrmannova továrna na pletené zboží. Na náměstí měl obchod s textilem a potravinami Adolf Wenzel, do cukrárny a kavárny Bayer, která se po odsunu přesunula do Eichenzellu, si chodili děti o nedělích na zmrzlinu.

Ostřelování Plesné 1945

Válku v Plesné až do posledních týdnů prý nic nepřipomínalo, o někdejších židovských sousedech se v rodině Böhnischově nemluvilo. Na sklonku války sloužil otec coby administrativní síla ve vojenském lazaretu ve Františkových Lázních, starší sestra byla poslána na povinný pracovní rok k blízkým sedlákům. Když 15. dubna 1945 došlo na bombardování Plesné, rodina proto nebyla pohromadě. Vzpomínky na několikadenní ostřelování, při kterém přišla o život její sestra Heidi i učitelovic Walter, Marii Hartung dodnes tíží: “Moje sestra pak neměla klid. Musím se vrátit domů k matce a sestrám, říkala si. Mně bylo tehdy devět let. A ona pak utekla domů ze statku, kde musela odpracovávat povinný rok. Po cestě ještě létaly stíhačky. Běžela a běžela, říkala, že musíme jít dolů do sklepa, snesla postele do sklepa a já jsem se tak bála, že jsem se v protileteckém krytu vmáčkla do kouta a už jsem nevyšla ven. A když byl trochu klid zbraní a nestřílelo se, tak někteří obyvatelé se šli podívat ven, co se děje venku. A v tu chvíli Američané zahájili palbu. A bylo to opravdu zlé. Moje sestra naříkala, máma říkala, držela jsem ji v náručí a ona se zhroutila před domem. Bylo to hrozné. A pak je odnesli do necek, ty mrtvé. Tam zemřeli.” Sestra paní Hartung je pochována s ostatními v hromadném hrobě na hřbitově v Plesné.

Několik dní po ostřelování města přijeli do Plesné američtí vojáci. Ubytovali se v luxusní vile a k úžasu místních si tam „dávali nohy na stůl“. Jinak má na ně ale Maria Hartung vzpomínky spíš dobré. Dávali dětem žvýkačky, bílé pečivo a arašídové máslo. Když se Američané stáhli, převzali správu obce Češi.

Pašování a balení

Moderní bytovku s tekoucí vodou, elektrickým sporákem a moderní koupelnou museli Böhnischovi hned poté vyklidit, nastěhovali se do ní četníci. Rodina musela odejít do jednoho pokoje po německé sousedce, která šla do odsunu mezi prvními. 

“Bydleli jsme na hranici, tady byly Čechy a tamhle Sasko. A tak jsme tak trochu pašovali,” vzpomíná Maria Hartung na poválečný rok, kdy už Němci tušili, že je čeká vysídlení. “Máma mi vázala povlečení okolo těla a já chodila na druhou stranu za tetou a tam jsem to odevzdávala. Později jsme si to mohli zase vyzvednout. Povlečení a tak, ty nejnutnější věci. Tak často jsme to dělat nemohli, na hranici přeci byli Rusové. Ale já byla dítě a děti oni spíš pouštěli.”

K odsunu byli Böhnischovi vyzváni na jaře 1946. “Vím, že maminka balila to nejnutnější, mohli jsem si vzít tak 50 kilo. Byla to zlá doba, to musím říct. Bratr byl v zajetí, zprvu jsme vůbec nevěděli, kde. Až později jsme se dozvěděli, že to bylo anglické zajetí. A moje sestra byla v Plesné, ležela tam na hřbitově. Bylo to pro nás, i pro mě jak dítě, dost zlé.” 

Ještě když rodinu s věcmi nakládali na náklaďák, dostal tatínek poslední nabídku, aby zůstal. Uměl česky a jako hudebník snad mohl být potřebný. Tehdy se už ale Emanuel Böhnisch rozhodl následovat své sousedy do Německa. První zastávkou byl sběrný tábor v Chebu.

Housle a panenka v táboře

“A pak jsme jeli do Chebu, do sběrného tábora, a maminka mi dala tátův futrál na housle a řekla - ať ti ho nikdo nesebere!” vybavuje si Mara Hartung. “A pak mi dala ještě jednu tašku a do té tašky dala navrch panenku a vtiskla mi ji do ruky a taky ty housle, a pak jsme museli projít kontrolou a jeden z Čechů volal - haló, haló, haló. A já jsem šla, šla, šla a neotočila jsem se a bohudík mi ty tatínkovy housle zůstaly. On byl učitel hudby, potřeboval housle. A taky jsem měla ještě tu panenku. A byla jsem šťastná. Moje maminka byla taky šťastná, že to takhle dopadlo.”

Panenka nebyla pouhou hračkou, i když jako taková byla pro dítě samozřejmě taky cenná. Matce se do ní kromě toho podařilo všít peníze a trochu cenností, které později v Německu přišly zcela nemajetné rodině vhod. Bratrova sbírka známek se ale do zavazadel nevešla. V chebském táboře strávili Böhnischovi jen několik dní, spali na palandách v místnostech pro dvacet lidí.

“Když nás vysidlovali, musela maminka nosit bílou pásku. Když jsme přijeli do Chebu do tábora, museli jsme tam nosit bílé pásky. Že jsme byli Němci. A potom, když jsem byli na cestě, byli jsme v dobytčáku a tím nás vyvezli za hranice. A tam potom všichni ty páky vyházeli ven. Z toho vagonu.” Ve Fuldě byli odvšiveni a nakonec na rozdíl od Mariiny starší sestry skončili v západní zóně, ve franckém Eichenzellu. Tam dostali v červnu 1946 pěkný pokoj na faře. 

Starší sestra s dvěma dětmi se nakonec ze sovětské zóny přistěhovala za nimi. V roce 1948 se ze zajetí vrátil i bratr, který i v zajetí založil hudební těleso. Všichni bydleli ve stísněných podmínkách na faře, ale otec mohl dávat místním hodiny na housle. Věci se začaly obracet k lepšímu, i když přijetí v Německu nebylo zpočátku nejlepší.

Noty a hroby

Vztah k původní domovině si Böhnischovi zachovávali navzdory vysídlení a železné oponě. Hlavně skrz hudbu. Mariin tatínek byl amatérský muzikolog a sbíral lidové písně z Chebska a okolí Plesné. Noty si s sebou sice do odsunu vzít nesměl, ale po paměti je přepsal a se skupinou rodáků z Plesné nacvičoval jejich přednes. V Eichenzellu byla  totiž velká komunita rodáků z tohoto místa a okolí. 

“Bylo tam Café Baier, to Café Baier, které bývalo původně v Plesné. Ten si doma zase otevřel kavárnu a tam se scházela mládež. A můj táta se k nim měl jako k vlastním dětem. O nedělích po poledni se tam scházívali a zpívali. Chebské písničky. Jednou byli dokonce v rozhlasu.” 

Maria nakonec našla v Eichenzellu nový domov. Vdala se za místního muže, také muzikanta, živila se jako prodavačka v obchodě. Jakmile to bylo možné, začala hned navštěvovat své rodné město, kde dodnes žije její přítelkyně z mateřské školy, paní Hana. První návštěvu jim ale československé úřady povolily až dvacet let po válce. 

“To bylo v šedesátých letech, v roce 1965 nebo 1966. Přejeli jsme hranice, otec jel s námi, byl tak rozrušený, že si před hranicemi musel vzít prášky na srdce. Ano, samozřejmě, to vzrušení. Poprvé doma. A přivezli jsme si z domova takovou krásnou mísu na květiny a manžel si přivezl i nářadí, šel na pole a přinesl nějakou hlínu,” vzpomíná Maria Hartung na návštěvu hrobu, kde leží pochována její sestra. “A tak jsme ten hrob upravili. A zasadili jsme na něj květiny, aby byl po dlouhé době zase krásný.”

Na konci rozhovoru promlouvá Maria Hartung ve svém rodném chebském dialektu: “Doma bylo pěkně, na to se nedá zapomenout!”