The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margaretha Hecht (* 1935)

• narodila se 7. července 1935 v jihočeské Kaplici

• rodiče provozovali obchod s potravinami

• chodila do školky i do školy v Kaplici

• otec vítal připojení Sudet k Německu stejně jako většina obyvatel Kaplice, matka byla silně proti

• v roce 1942 musel otec odejít do wehrmachtu, byl zdravotníkem ve Francii, v Rusku a ve Varšavě

• otec pobýval v zajateckém táboře v Karlových Varech, odkud odešel do Rakouska

• 27. listopadu 1945 byla matka s dětmi a prarodiči odsunuta do Rakouska

• rodina se sešla v Rakousku a žila nejprve u Efterdingu ve vsi Scharten, později ve Welsu u Lince

• vystudovala obchodní akademii ve Welsu a stala se stenotypistkou u firmy Knorr

• poprvé se na jeden den vrátila do Kaplice již na konci padesátých let

• v roce 1961 se vdala a v roce 1969 adoptovala jediné dítě

• často jezdila s příbuznými a známými do Kaplice

Margaretha Hecht, rozená Ruschak, zažila odsun již v roce 1945. Od konce padesátých let se do rodné Kaplice často vracívala, přesto za svůj nový domov považovala Rakousko.

Hry s českými dětmi v předválečné Kaplici

Margaretha Hecht se narodila 7. července 1935 v jihočeské Kaplici jako první dítě Karla a Marie Ruschakových. Rodiče byli majiteli obchodu s potravinami, i když otec byl vyučený mlynář a matka švadlena. Na Kaplici vzpomínala jako na malé městečko s kostelem, školou a několika obchody, kde převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Když si děti hrály, braly mezi sebe i české děti, ale mluvily německy. Do školky i do školy chodila malá Margaretha v Kaplici, měla hodně kamarádů a kamarádek, protože v sousedství bylo plno podobně starých dětí. Mezi její kamarádky patřila česká dívenka Ida, dcerka místního ševce. Budova školy Alfreda Rosenberga se nacházela jen dvě minuty od jejich domu v Linecké ulici. Ve stejné ulici také stála velká kasárna, kde jako vojáci sloužili mnozí muži z Rakouska. Rodina jednoho takového vojáka bydlela přímo u Ruschakových. V roce 1937 přibyl do rodiny mladší bratr Josef, řečený Pepi. Kvůli obchodu rodina nemohla nijak moc cestovat, jen výjimečně podnikli nějaký jednodenní výlet například do Budějovic, do Krumlova nebo nejdál do Lince.

Hajlující batole, matka proti nacismu a válečné působení otce

V roce 1938 obyvatelstvo Kaplice příchod německé armády vítalo, nadšeným fanouškem Hitlera byl i Karl Ruschak. Na rozdíl od něj byla Marie Ruschaková velmi striktně proti, se svým názorem byla však dost osamocená. Jako silně věřící katolička neschvalovala ani připojení Sudet k Německu, ani nacistické praktiky. Margaretha Hecht si pamatovala, jak se malý bratříček stojící v postýlce u okna také nadšeně připojil k jásajícímu davu, který provolával „Sieg Heil“. Po propuknutí války směl otec zůstat v obchodě, ale po hádce s nějakým důležitým německým občanem dostal v roce 1942 také povolávací rozkaz. V armádě sloužil jako zdravotník nejprve ve Francii, později v Rusku, kde se dokázal díky znalostem češtiny i celkem slušně domluvit, a nakonec se ocitl v obklíčení ve Varšavě. Odtamtud byl díky Červenému kříži jako zdravotník letecky evakuován do severních Čech. Pak musel přejít s ostatními pěšky do Karlových Varů do zajateckého tábora. Zde udal jiné místo bydliště, protože už tušil, co se bude dít se Sudety, takže byl propuštěn do Rakouska.

Po otcově odchodu do armády se matka asi půl roku pokoušela vést obchod dál, ale se dvěma malými dětmi a prarodiči, které měla na starost, to nešlo, takže musela zavřít a přivydělávat si opět jako švadlena. Během války Margaretha stíhala při náletech doběhnout ze školy domů a tam se schovat. Nechodila do Hitlerjugend ani do dalších spolků, matka děti doma velmi opečovávala. V průběhu války viděli otce asi třikrát, z toho jednou byl zraněný kvůli průstřelu kolene.

Končící válka, odsun, setkání s otcem

V posledních týdnech války již nechodily děti do školy, později fungovala už jen česká škola, ale Margaretha ani její mladší bráška česky neuměli. „Občas přicházely nejrůznější hororové zprávy, že někoho zatkli a zmlátili. V budově bývalé obecní školy v Kaplici byli zadržováni Němci. Jistěže s nimi nikdo nezacházel moc hezky. To jsem ale jen zaslechla, když se o tom bavili dospělí. Pak se zase proslýchalo, že někteří byli vyhnáni a že je odvezli do Budějovic do vězení, ale nevím o nikom z rodiny, koho by se to týkalo. Možná kdyby tam býval byl otec, tak by se ho to také bylo týkalo, ale nebyl doma a moje matka si s nacisty nikdy nezadala. Byla ovšem dost osamocená. A v květnu nebo červnu 1945 jsem dostala spálu, což tenkrát bylo velmi nebezpečné a nakažlivé onemocnění. Lékař vyvěsil na náš dům ceduli s nápisem: Infekce! Nebezpečí nákazy! Nevstupovat! Takže k nám do domu nikdo nechodil, kromě Rusů, těm to bylo fuk. V domě měli dokonce velitelství a chodili sem tam, ale Čech žádný. Nemoc nás uchránila i před první vlnou odsunu. Z Kaplice jsme byli vykázáni teprve na konci listopadu. Mohli jsme si vybrat, zda chceme do Německa, nebo do Rakouska,“ vzpomínala Margaretha Hecht

Matka již tehdy musela být v kontaktu s otcem a věděla, že se nacházel v Rakousku, proto požádala o odsun do Rakouska. Na 27. listopadu 1945 pak rodina obdržela oznámení o vysídlení. „Tak nás 27. listopadu odvezli náklaďákem do Freistadtu, byl to otevřený náklaďák, myslím, že český. Nevím už, co jsme si směli vzít s sebou, v každém případě jen příruční zavazadla. Ve Freistadtu nás vyložili, měli jsme tam známé, u kterých jsme mohli přenocovat, a další den cesta pokračovala ruským náklaďákem do Lince, kde jsme zase stáli na ulici. Dvě nebo tři noci jsme přespali u úplně cizích lidí. Nevím, snad měla matka u sebe nějaké peníze, které jim za nocleh dala. Jako dítě jsem se o nic nestarala, hlavně, že jsem byla s rodinou a měla co jíst. Byli jsme matka, prarodiče, bratr a já. Nějak jsme se potom dostali přes demarkační linii na mostě v Linci, spolu se známými, kteří švindlovali s průkazy. Tam už na nás čekal otec a společně jsme odjeli do Schartenu k té rodině, která u nás kdysi bydlela a která nám zajistila ubytování u jednoho sedláka.“

Vzpomínala také na to, jak dospělí při přejezdu hranic s velkou úlevou odhodili bílé pásky s písmenem N, které museli do té doby nosit. Ona sama měla v rukou svoji oblíbenou panenku, matka sbalila například i krémy na boty, babička zase nakládaná vejce. Na hranicích je sice nijak nekontrolovali, ale zdálo se, že matka zvládla s sebou odvézt i nějaké cennosti nebo peníze.

Jedna místnost na statku v Schartenu, nový domov ve Welsu

Margarethe Hecht také utkvělo v paměti, kdy dorazili na místo svého nového domova a jak vše snášeli prarodiče: „Na statek jsme přijeli přesně 5. prosince 1945 a žili jsme tam v jedné místnosti do roku 1949. Nejprve úplně všichni i s prarodiči, ale babička tam nechtěla zůstat, odešla pak s dědou zpátky do uprchlického tábora v Linci. Tam v roce 1947 zemřela, nedokázala to vše unést. Pořád věřila, že se ještě vrátí domů.“ I když žili stísněni v jedné místnosti, rodina na statku je přijala velmi hezky. Otec i matka pomáhali s pracemi v hospodářství, děti se rychle skamarádily s místními dětmi. Ve vsi bylo jen pět zemědělských usedlostí. Do školy chodili společně asi hodinu pěšky. Výhodou bylo, že němčina, kterou mluvili, byla podobná, nevnímali vůbec žádné odmítnutí. Otec navíc na statek pozval jednoho bývalého sedláka z Kaplic, aby paní domu pomohl dát hospodářství dohromady, protože její muž a dva nejstarší synové se nevrátili z války.

V roce 1949 se Ruschakovým narodila nejmladší dcera Maria, v témže roce se rodina přestěhovala do Welsu u Lince, protože tam otec našel práci jako mlynář. Později pracoval u firmy Knorr jako podnikový zahradník. Ve Welsu také Margaretha pokračovala ve školní docházce a vzpomínala, jak jí učitelka němčiny nedala jedničku, přestože neudělala žádnou chybu, a odůvodnila to tím, že není Rakušanka. Rakouské občanství obdržela totiž až spolu s rodiči po roce 1958. Ve Welsu pak chodila i na obchodní akademii, stala se stenotypistkou ve firmě Knorr a nakonec zde pracovala jako asistentka vedoucího marketingového oddělení. V roce 1961 se vdala, s manželem, který také pocházel ze Sudet, postavili postupně dva domky a v roce 1969 si adoptovali jediné dítě.

Časté návraty

Do Kaplice se Margaretha Hecht poprvé podívala na jeden den již v roce 1958, když kamarád její sestřenice s nimi podnikl dobrodružnou automobilovou výpravu. Tenkrát stáli půl dne na hranicích, museli si vyřídit vízum a povinně vyměnit určitý finanční obnos, který pak při cestě zpět museli zase vrátit, pokud české peníze neutratili. Když se tehdy objevila v rodném domě v Linecké ulici 390 a řekla, že se jmenuje Ruschak, nový majitel domu Karel Havel ji hned pozval dál. Navázaný kontakt udržovali mnoho desítek let. Při první návštěvě ji přepadl smutek a slzy, později si však uvědomovala, že ti, kteří odešli do Rakouska, jsou na tom lépe než ti, kteří zůstali v Československu. Jejich obchod již po válce obnoven nebyl, naopak byl postupně přestavěn na obyčejný obytný dům. Často sem jezdila s otcem, později s manželem a jeho rodiči. Později také procestovala další území bývalých Sudet. V Kaplici vnímala některé drobné změny, městečko se samozřejmě rozrostlo, ale centrum jí připadalo stále stejné a i po desetiletích se zde dobře orientovala. Přesto za svůj domov považovala Rakousko.