The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosemarie Kraus (* 1941)

• narozena jako Rosemarie Dvořák 12. listopadu 1941 v Chlumci (Kulm) u Ústí nad Labem

• pochází z hudební rodiny, je vzdálenou příbuznou skladatele Antonína Dvořáka, dědeček vedl v Chlumci orchestr

• v květnu 1945 rodina vyvlastněna, v srpnu 1946 přes pobyt v táboře ve Všebořicích odsunuti do tehdejší sovětské zóny Německa

• v květnu 1947 bylo části rodiny povoleno se přestěhovat za otcem do Západního Německa, v roce 1949 se přestěhoval i dědeček, ale část rodiny zůstala v NDR

• vystudovala střední stupeň hry na varhany u řádových sester odsunutých z Chebu

• po smrti matky se studiem na vysoké škole nepokračovala, pečovala o dědečka do jeho smrti v roce 1965, pracovala jako daňová poradkyně

• v osmdesátých letech pomáhala v Německu šířit petici za propuštění Václava Havla z vězení, iniciovanou Internationale Gesellschaft für Menschenrechte

• dodnes hraje v Bavorsku na varhany, někdy o nedělích až třikrát. Pravidelně se vracívá do Čech, zejména do chlumecké Horky.

Muzikální rodina z Ústecka

Rosemarie Kraus se narodila 12. listopadu 1941 jako Rosemarie Dvořák (sama někdy říká Dvořáková) v Chlumci na Ústecku. Její dědeček František (či Franz) byl synovcem skladatele Antonína Dvořáka, útlé dětství strávil v českojazyčném prostředí a až po předčasné smrti svého otce se se svojí německou matkou přestěhoval na její rodné Ústecko. Hudební tradice ale v rodině žily dále – dědeček František vedl v Chlumci orchestr, strýc hrál na varhany. Profesí byl děda švec, stejně jako otec paní Rosemarie, Josef Dvořák.

Matka Antonie, rozená Hebida, byla švadlena v domácnosti. Dědeček mluvil česky i německy a měl řadu českých přátel, ostatní rodinní příslušníci ale mluvili pouze německy, respektive ústeckým dialektem, který paní Rosemarie dodnes výborně ovládá. Paní Rosemarie vzpomíná na své dětství v Chlumci s láskou – byla to prý krásná vesnice s rybníkem, kostelem a selskými dvory, které dnes nahradily výškové stavby. Rodina pořádala hudební dýchánky a stopy jejich přítomnosti jsou v obci dodnes patrné – paní Rosemarie objevila až v roce 2010 ve věži chlumeckého kostela noty po svém dědečkovi. Důležitou roli v životě obce hrála i blízkost poutního místa Bohosudov (Mariaschein) a přítomnost hraběcí rodiny von Westphalen.

Válka a její konec

Příbuzní paní Rosemarie nebyli za války většinou nijak politicky aktivní. Manželka jednoho strýce byla za války zaměstnána u strany NSDAP, kvůli čemuž byla v roce 1945 internována za velice krutých podmínek v ústeckém táboře Skřivánčí pole (Lerchenfeld). Jiný strýc, František (Franz), se naopak veřejně vyjádřil protinacisticky, za což byl vězněn v Budyšíně (Bautzen). Neuchránilo ho to ale od vojenské povinnosti, zemřel nedlouho po vězení na frontě ve slovinském Mariboru. V roce 1943 narukoval i otec Josef, bojoval v Řecku a na konci války padl do amerického zajetí. Do Čech už se nevrátil, s rodinou se setkal až v roce 1947 v Bavorsku. Nepříjemné vzpomínky má paní Rosemarie na konec války, zejména bombardování Chlumce, které přečkala v dětské postýlce ve sklepě. Vybavuje si i rodinu německých uprchlíků ze Slezska, kteří u Dvořákových na sklonku války bydleli. Po příchodu Rudé armády vzpomíná na osobu sovětského důstojníka, v jehož blízkosti se snažily zdržovat všechny místní ženy, které se tak mohly cítit chráněny. Malou Rosemarii vozil na svém koni.

Odsun a tábor ve Všebořicích

Majetek byl rodině Dvořákových, jakožto Němcům, vyvlastněn hned na konci května 1945, museli opustit dům a přestěhovat se k tetě. Děda František se jako syn Čecha mohl vyhnout chystanému odsunu a jeho čeští přátelé se ho k tomu snažili přesvědčit, musel by se ale stejně vzdát majetku. Sám se tedy rozhodl následovat osud zbytku rodiny. Dvořákovi museli Chlumec opustit 17. července 1946, a přestože směli mít jen 30 kg na osobu, balil děda do svého kufříku vedle důležitých dokumentů i památeční novinové výstřižky s články o svém strýci Antonínovi.

„Museli jsme potom od tety pěšky dolů k nákladnímu autu, ke kostelu, to se jde jen dolů takovou zatáčkou, „Drehe“ jsme říkali doma nářečím. A u kostela stálo otevřené nákladní auto, jaká dřív bývala, vzadu všechno otevřené,“ vypráví paní Rosemarie. „Naši mě vyzdvihli nahoru, já měla u sebe ruksak a vtom z něj vykoukla moje panenka. Ostatní jsme museli nechat doma, všechny hračky. A já se dobře pamatuju, že naproti tomu místu stál selský dvůr mé pratety. Tam dole stála spousta lidí, moji známí a vzdálení příbuzní, kteří ještě nebyli vysídleni, a všichni plakali. A jedna dobrá Češka, která už ten selský dvůr převzala, ta nám nahoru podala láhev mléka.“

To se hodilo, následujících osm dní totiž strávili o hladu v ústeckém táboře Všebořice (Schöbritz), kde je podle vzpomínek bratrance hlad donutil pojídat i žížaly. Ostraha tábora přitom internovaným bezostyšně zabavovala i to málo majetku, co si směli vzít, matce Antonii například snubní prsten. Uchránit se jí naopak podařilo dřevěného andílka, který visel nad postýlkou malé Rosemarie. Po osmi dnech odjeli z nádraží ústecko-teplické dráhy v dobytčích vagonech do sovětské zóny v Německu.

Vycestování na Západ a studium u řádových sester z Čech

Sedmičlenná rodina strávila následující měsíce v jednom pokoji ve východoněmecké vesnici, dokud se matce nepodařilo vyjednat pro sebe a malou Rosemarii tzv. „Zuzugsbescheinigung“, tedy povolení vycestovat na Západ za účelem sjednocování rodin. Otec Josef totiž po propuštění z amerického zajetí žil v bavorské obci Schwürbitz, kam se za ním žena s dcerou směli v květnu 1947 přistěhovat. Důsledkům těžkých podmínek za odsunu a bezprostředně po něm přičítá paní Rosemarie i trvalé poškození svých chodidel – přestože byla dcerou ševce, musela celý rok strávit v jedněch botách, v nichž její dětská chodidla nemohla řádně růst. Prarodiče ale museli ještě přes dva roky žít ve vznikající NDR, povolení vycestovat získali až v roce 1949.

Začátky v Bavorsku byly skromné, ale místní sedláci rodinu přijali vřele. Rosemarie vychodila základní školu a od devíti let hrála na housle. Střední vzdělání se specializací na hru na varhany absolvovala ve Wernecku u řádových sester sv. Kříže, které byly samy odsunuty z Chebu. Jedna ze sester byla někdejší chůva paní Rosemarie. Ta nakonec po smrti matky ve studiu nepokračovala, do roku 1965 se starala o dědečka a živila se jako daňová poradkyně. Celých šedesát let ale také působí v Bavorsku jako varhanice, hraje zejména o nedělích v kostelech.

Návštěvy Čech, tradice a neudržované české varhany

V rodině paní Rosemarie se nadále udržovaly tradice přivezené z Čech, někdejší krajané se setkávali a vzpomínali. Korespondenčně zůstávali ve styku i s lidmi z Čech, zejména osobami ze smíšených manželství. V osmdesátých letech šířila paní Rosemarie petici za propuštění Václava Havla z vězení, kterou iniciovala organizace Internationale Gesellschaft für Menschenrechte, „starou vlast“ poprvé navštívila v roce 1984, od té doby tak ale činí pravidelně. Zvlášť ráda se účastní zejména tradiční poutě v rodném Chlumci (tzv. „Kulmer Fest“), kterou navštěvují i další bývalí němečtí obyvatelé včetně potomků hrabat von Westphalen.

Stejně jako na dalších místech v ČR jí v rodném Chlumci ze všeho nejvíc vadí špatný stav místních varhan, na něž během slavností hrává. Hrála ale i na varhany v Kolíně, Velharticích (tam se setkala se vzdálenou příbuznou z Dvořákovy rodiny), Domažlicích a na dalších místech, stejně jako na Sukovo piano ve Zlonicích. Na opravu nefunkčních varhan v poutním kostele v Bohosudově darovala novou kůži, opraveny ale byly pouze částečně. Paní Rosemarie má jednoho syna a dvě dcery, z nichž jedna je sopranistka. Ta si udržuje vztah k Čechám a sponzoruje domov pro děti se zdravotním postižením v Ústí nad Labem a opravy kostela v Chlumci.