Miroslav Benda

„Zase náhoda. Já jsem na ty náhody měl štěstí. Já jsem přišel v Podivíně do kanceláře. Jak jsme tam byli ubytovaní, tak jsme tam vždycky platili nějaký poplatek za to ubytování, a teď odchází jeden pán a říká jí: ‚Tak, Růži, nazdar!‘ A odcházel. Já říkám: ‚Paní Ustohalová, já jsem tady slyšel sokolský pozdrav.‘ ‚Jo, pane Benda, vy jste sokol?‘ Já říkám: ‚Od narození!‘ A ona říká: ‚Můj manžel býval starosta Sokola a já mám dceru v Americe, já tam za ní jezdím a já tam se slzama chodím k těm pomníkům těch našich.‘ No a já vždycky, když jsem šel platit, tak jsem tam přišel: ‚Jo, paní, jo, pane Benda, přijďte za půl hodinky, já tady mám nějaký vyřizování.‘ Nikomu jsem to ve Frutě neřekl. Celých 15 roků jsem tam chodil a s tou paní Ustohalovou jsme si vykládali o Sokole. A až to skončilo, tak potom mně říkala: ‚Tak, bratře Bendo, tak jsme se přece posilovali.“

„Byli tady lidi, kteří byli rádi, že se do toho JZD dostali, abych řekl popravdě. Takoví ti úpadkoví rolníci, co já jsem znal – koně tak, že to [sotva ] stálo na nohách, tak ti byli první. A ten jeden – nebudu ho jmenovat – ten byl takovej úpadkovej, ten ty koně... Tak se stal předseda JZD. Protože pro něho to bylo vysvobození, to JZD.“

„Myslím, že měl po těch 50 letech, tak měl nějaký potíže s dýcháním, a oni říkali, že ho dají do invalidního důchodu. No a tak si ho tam zavolal ten kádrovák a říká: ‚Toníku, když ty jim to tady podepíšeš, tak můžeš dělat do 60 roků. My tady máme pro tebe místo. Ty jsi dělal dílovedoucího, budeš nám tady dohlížet na ty práce, který se tady dělají, protože je potřeba tady někoho zkušenýho.‘ Tak povídám: ‚Tati, a musel jsi to podepsat?‘ On říká: ‚Chlapče, když jsem si vzpomněl, že bych s maminkou tady byl jenom v invalidním důchodě, tak jsem to tam podepsal. Ale národní socialista a sokol jsu pořád.‘“

„My jsme se tam stavovali, v tom hostinci… a to si takový blbosti pamatuju… a ta manželka toho pana hospodskýho jela v autobusu a pustila si pusu na špacír a oni ju zavřeli. Nadávala na režim. Bodejť by ne, oni měli řeznictví, hospodu. No a můj kolega říká: ‚Kde máte paní domácí? Nám říkali v práci, že si zlomila nohu...‘ ‚Ale ne, pustila si hubu na špacír v autobuse a oni mně ju na měsíc zavřeli. Nadávala na režim.‘“