„Zjistil jsem, že je nabídka do Indie, přesně to, co mě zajímalo: přístrojařina, regulace obvodů. Tak jsem zašel za šéfem, co by tomu řekl... A šéf – já jsem ho miloval, to byl odborník na vysoké úrovni a člověk s velkým Č, profesor Balda – se usmál a říkal: ‚Když si troufneš, tak jeď.‘ Tak jsem napsal teda do Feroxu, že teda jo, ale začaly se objevovat různé problémy. První problém byl, že jsem si uvědomil, že neumím ani slovo anglicky. V životě jsem o angličtinu nezakopl, no průšvih. Takže jsem se začal učit z učebnice pro samouky sám doma, měl jsem na to měsíc, takže jsem prakticky neuměl anglicky. Ale říkali mi: ‚To nevadí, to se tam naučíš. Tam je takových víc.‘ Pak už to bylo prakticky domluvené – a zjistilo se, že je další problém, že na výjezd na rok na práci potřebuju speciální výjezdní doložku. Ale na ten rok ji dostávaly jenom nomenklaturní kádry, nebylo standardní, že by vás pustili ven. Pro fabriku to byl velký problém, protože tam měli nemocného člověka, který už se na to místo nechtěl vrátit, a stavba stála. A to stojí prachy, že jo? Takže velmi usilovali o to, abych tam jel. Nakonec zjistili, že fakulta mě může pustit na tři měsíce, na to měla pravomoci. Šéf to podpořil, takže jsem dostal výjezdní doložku na tři měsíce s tím, že fabrika slíbila, že to dozadu dozařídí. Odjel jsem a pracoval jsem... Postupně jsem se naučil i tu angličtinu. Stavbu jsme zvládali docela úspěšně, dokonce jsem dostal za nějaké zvláštní služby pro Indy speciální odměnu, to bylo hrozně milé. Průšvih nastal, když za mnou měla přijet rodina, protože po půl roce jsem měl nárok, aby za mnou přijeli a případně tam zůstali – jenomže děti chodily do školy, takže tam stejně zůstat nemohly. Ale dva měsíce prázdnin vypadaly, že by byly fajn. Jenomže tu se zjistilo, že žena má špatný pas, že potřebuje služební, pak zase něco jiného, pak najednou zjistili, že ode mě nemá písemné svolení, aby za mnou mohla přivézt děti. A to se muselo vyřizovat v Dillí, to bylo 2 000 km od místa, kde jsem pracoval. Největší průšvih byl v tom, že jsme si vždycky psali, protože telefony tenkrát prakticky nefungovaly. Psali jsme si dopisy, a dopis do Indie jde čtrnáct dní, z Indie taky čtrnáct dní. Takže distanc byla měsíc a my vždycky psali každý úplně o něčem jiném, než byla realita, vždycky se to mezitím někam posunulo. Nakonec žena skončila na ministerstvu školství, kde jí řekli: ‚Ale soudružko, my vás tam nemůžeme pustit, protože váš muž emigroval.‘ Takže já jsem byl tři čtvrtě roku emigrantem v Indii.“