Doc. Ing. Pavel Beneš , CSc.

* 1937

  • „Zjistil jsem, že je nabídka do Indie, přesně to, co mě zajímalo: přístrojařina, regulace obvodů. Tak jsem zašel za šéfem, co by tomu řekl... A šéf – já jsem ho miloval, to byl odborník na vysoké úrovni a člověk s velkým Č, profesor Balda – se usmál a říkal: ‚Když si troufneš, tak jeď.‘ Tak jsem napsal teda do Feroxu, že teda jo, ale začaly se objevovat různé problémy. První problém byl, že jsem si uvědomil, že neumím ani slovo anglicky. V životě jsem o angličtinu nezakopl, no průšvih. Takže jsem se začal učit z učebnice pro samouky sám doma, měl jsem na to měsíc, takže jsem prakticky neuměl anglicky. Ale říkali mi: ‚To nevadí, to se tam naučíš. Tam je takových víc.‘ Pak už to bylo prakticky domluvené – a zjistilo se, že je další problém, že na výjezd na rok na práci potřebuju speciální výjezdní doložku. Ale na ten rok ji dostávaly jenom nomenklaturní kádry, nebylo standardní, že by vás pustili ven. Pro fabriku to byl velký problém, protože tam měli nemocného člověka, který už se na to místo nechtěl vrátit, a stavba stála. A to stojí prachy, že jo? Takže velmi usilovali o to, abych tam jel. Nakonec zjistili, že fakulta mě může pustit na tři měsíce, na to měla pravomoci. Šéf to podpořil, takže jsem dostal výjezdní doložku na tři měsíce s tím, že fabrika slíbila, že to dozadu dozařídí. Odjel jsem a pracoval jsem... Postupně jsem se naučil i tu angličtinu. Stavbu jsme zvládali docela úspěšně, dokonce jsem dostal za nějaké zvláštní služby pro Indy speciální odměnu, to bylo hrozně milé. Průšvih nastal, když za mnou měla přijet rodina, protože po půl roce jsem měl nárok, aby za mnou přijeli a případně tam zůstali – jenomže děti chodily do školy, takže tam stejně zůstat nemohly. Ale dva měsíce prázdnin vypadaly, že by byly fajn. Jenomže tu se zjistilo, že žena má špatný pas, že potřebuje služební, pak zase něco jiného, pak najednou zjistili, že ode mě nemá písemné svolení, aby za mnou mohla přivézt děti. A to se muselo vyřizovat v Dillí, to bylo 2 000 km od místa, kde jsem pracoval. Největší průšvih byl v tom, že jsme si vždycky psali, protože telefony tenkrát prakticky nefungovaly. Psali jsme si dopisy, a dopis do Indie jde čtrnáct dní, z Indie taky čtrnáct dní. Takže distanc byla měsíc a my vždycky psali každý úplně o něčem jiném, než byla realita, vždycky se to mezitím někam posunulo. Nakonec žena skončila na ministerstvu školství, kde jí řekli: ‚Ale soudružko, my vás tam nemůžeme pustit, protože váš muž emigroval.‘ Takže já jsem byl tři čtvrtě roku emigrantem v Indii.“

  • „Když jsem byl v osmé třídě, tak přišla třídní učitelka paní Kolingerová, milá paní učitelka, a řekla tátovi, že by s tím měl něco udělat, že ředitel rozhodl, že já a ještě jeden kamarád budeme nuceně nasazeni do dolů, že nebudu mít žádný výběr povolání na konci deváté třídy. A říkala: ‚Tatínku, něco s tím udělejte, byla by to škoda.‘ Tak jsme doma přemýšleli, co s tím. Ale nějak se nám pořád nedařilo najít nějakou cestu z toho. Po prázdninách jsem začal chodit do deváté třídy, ale protože jsem sportoval, chodil jsem plavat, trénovat do Axy a rád jsem jezdil na kole, to byl můj živel, stalo se to, že jsem na podzim s mokrými vlasy nastydl. A dostal jsem zánět čelních dutin, který se protáhl na dva měsíce, protože jsem měl čtyřicet punkcí, než se to trochu zpacifikovalo. Na druhou stranu to byl vlastně zásah osudu, který dal tátovi příležitost si uvědomit, že bych ze zdravotních důvodů mohl opustit Prahu a vymknout se tomu komunistickému nátlaku. Stejně za tím byla nějaká osobní zášť, ale dodneška si nedovedu představit proč. Ten druhý kamarád, Jirka Válek, musel do těch dolů nastoupit, ten se tomu nevysmekl. Tam ho to zasypalo a byl pak do konce života invalida na kolena. Zemřel bohužel o hodně dřív.“

  • „Pamatuju si, že to byla sobota [ve skutečnosti šlo o Popeleční středu], máma gruntovala celý byt, všechno uklízela. Pak to před polednem zahoukalo. My samozřejmě nic, protože to pro nás bylo normální. Ale najednou se ozvalo nějaké dunění, výbuchy. Máma zbystřila a okamžitě nařídila naší služebné Zdeňce – to byla milá holka, tu jsme měli moc rádi – aby nás odvedla do sklepa do krytu, že jde ještě otevřít okno do kuchyně, aby tlak od nějaké bomby případně to okno neroztřískal. Když nás teda Zdeňka tlačila na chodbu, zjistila, že jsou vzpříčené dveře, protože ty otřesy, které už se odehrávaly, ty dveře vzpříčily. Začala ječet, protože dostala strach, a to zachránilo mámu, která se ze strachu, co se nám stalo, vyřítila do předsíně. Ta byla za rohem od okna. A v tom okamžiku spadly první bomby na nemocnici na Karlově náměstí. To nám tam vytřískalo všechno sklo a to by zřejmě máma nepřežila, protože by to byla dostala do celého těla. My jsme měli v obýváku polokřídlo – a to bylo jako skleněný ježek. Prostě do toho byly napíchané kousky skla neuvěřitelným způsobem. Pak už jsme teda pádili – při dalším výbuchu se dům otřásl natolik, že se ty dveře otevřely samy, a my jsme běželi po třech schodech horem pádem do sklepa, kde jsme dost dlouho trčeli, protože nikdo nevěděl, co bude dál, i když už to pak ztichlo. Protože to bylo před obědem a my jsme měli hlad, hlavně děti, brácha se sestrou tam byli se mnou, tak máma poslala Zdeňku pro oběd, který byl uvařený v kuchyni na sporáku. Zdeňka přinesla – do dneška si pamatuju – brambory a vepřové v mrkvi, což já miluju, máma to uměla dělat moc dobře. Chtěli jsme teda jíst a najednou jsme zjistili, že to jíst nejde, protože během výbuchů ty pokličky nadskakovaly, tak všechno to sklo, co létalo z těch oken, bylo nacpané do těch hrnců s jídlem. Všechno jsme museli vyhodit, protože to bylo neuvěřitelné – jak se do hrnce pod pokličku dostane tolik skla?“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.09.2023

    (audio)
    duration: 02:12:50
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 2

    Praha, 03.11.2023

    (audio)
    duration: 34:13
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

Tak jsem zjistil, že jsem byl tři čtvrtě roku emigrantem v Indii

Pavel Beneš v 70. letech
Pavel Beneš v 70. letech
photo: Archiv pamětníka

Pavel Beneš se narodil 11. srpna 1937 v Praze do česko-německé rodiny známého pražského květináře Františka Beneše a jeho ženy Elisabeth. Vyrůstal v Salmovské ulici u Karlova náměstí, kde rodina také zázrakem přežila spojenecké bombardování 14. února 1945. Střední školu musel kvůli špatnému kádrovému posudku absolvovat v Soběslavi, pryč od rodiny, seznámil se tam zato se svou budoucí ženou Věrou, s níž měl dvě děti. Po návratu do Prahy vystudoval strojní fakultu ČVUT, kde desítky let vyučoval předměty z oblasti automatizace řízení, informatiky a kybernetiky. Povinnou vojenskou službu absolvoval v roce 1961 u velitelství vzdušných sil. V 70. letech strávil rok pracovně v Indii. Roku 1968 byl aktivní ve stávkovém výboru na fakultě, až do sametové revoluce se pravidelně účastnil protirežimních demonstrací. Po převratu si dodělal docenturu, spoluzaložil na fakultě Občanské fórum a stal se zastupitelem na pražském Suchdole, ve funkci působil až do roku 2014. V roce 2023 žil v Praze, stále aktivně přednášel a pro potomstvo sepisoval své paměti.