Doc. Ing. Pavel Beneš , CSc.

„Když jsem byl v osmé třídě, tak přišla třídní učitelka paní Kolingerová, milá paní učitelka, a řekla tátovi, že by s tím měl něco udělat, že ředitel rozhodl, že já a ještě jeden kamarád budeme nuceně nasazeni do dolů, že nebudu mít žádný výběr povolání na konci deváté třídy. A říkala: ‚Tatínku, něco s tím udělejte, byla by to škoda.‘ Tak jsme doma přemýšleli, co s tím. Ale nějak se nám pořád nedařilo najít nějakou cestu z toho. Po prázdninách jsem začal chodit do deváté třídy, ale protože jsem sportoval, chodil jsem plavat, trénovat do Axy a rád jsem jezdil na kole, to byl můj živel, stalo se to, že jsem na podzim s mokrými vlasy nastydl. A dostal jsem zánět čelních dutin, který se protáhl na dva měsíce, protože jsem měl čtyřicet punkcí, než se to trochu zpacifikovalo. Na druhou stranu to byl vlastně zásah osudu, který dal tátovi příležitost si uvědomit, že bych ze zdravotních důvodů mohl opustit Prahu a vymknout se tomu komunistickému nátlaku. Stejně za tím byla nějaká osobní zášť, ale dodneška si nedovedu představit proč. Ten druhý kamarád, Jirka Válek, musel do těch dolů nastoupit, ten se tomu nevysmekl. Tam ho to zasypalo a byl pak do konce života invalida na kolena. Zemřel bohužel o hodně dřív.“

„Pamatuju si, že to byla sobota [ve skutečnosti šlo o Popeleční středu], máma gruntovala celý byt, všechno uklízela. Pak to před polednem zahoukalo. My samozřejmě nic, protože to pro nás bylo normální. Ale najednou se ozvalo nějaké dunění, výbuchy. Máma zbystřila a okamžitě nařídila naší služebné Zdeňce – to byla milá holka, tu jsme měli moc rádi – aby nás odvedla do sklepa do krytu, že jde ještě otevřít okno do kuchyně, aby tlak od nějaké bomby případně to okno neroztřískal. Když nás teda Zdeňka tlačila na chodbu, zjistila, že jsou vzpříčené dveře, protože ty otřesy, které už se odehrávaly, ty dveře vzpříčily. Začala ječet, protože dostala strach, a to zachránilo mámu, která se ze strachu, co se nám stalo, vyřítila do předsíně. Ta byla za rohem od okna. A v tom okamžiku spadly první bomby na nemocnici na Karlově náměstí. To nám tam vytřískalo všechno sklo a to by zřejmě máma nepřežila, protože by to byla dostala do celého těla. My jsme měli v obýváku polokřídlo – a to bylo jako skleněný ježek. Prostě do toho byly napíchané kousky skla neuvěřitelným způsobem. Pak už jsme teda pádili – při dalším výbuchu se dům otřásl natolik, že se ty dveře otevřely samy, a my jsme běželi po třech schodech horem pádem do sklepa, kde jsme dost dlouho trčeli, protože nikdo nevěděl, co bude dál, i když už to pak ztichlo. Protože to bylo před obědem a my jsme měli hlad, hlavně děti, brácha se sestrou tam byli se mnou, tak máma poslala Zdeňku pro oběd, který byl uvařený v kuchyni na sporáku. Zdeňka přinesla – do dneška si pamatuju – brambory a vepřové v mrkvi, což já miluju, máma to uměla dělat moc dobře. Chtěli jsme teda jíst a najednou jsme zjistili, že to jíst nejde, protože během výbuchů ty pokličky nadskakovaly, tak všechno to sklo, co létalo z těch oken, bylo nacpané do těch hrnců s jídlem. Všechno jsme museli vyhodit, protože to bylo neuvěřitelné – jak se do hrnce pod pokličku dostane tolik skla?“