„Policajt, ne sice estébák, ale policajt, zabil v autě mou ženu, dceru, mou dceru, která přecházela ulici. Tenkrát se vypínaly světla, protože nebyla elektřina, byla v tmavých šatech a prostě auto do ní najelo, auto bylo řízeno policajtem. Takže si myslím, že by pak dali pokoj, ale pozor zase, nebylo to tak jednoduché, protože sešlo mnoho mladých lidí na ten pohřeb. Protože každej středoškolák má kolem sebe nějaké přátele a ti lidé přišli prostě na ten funus, ty devatenáctiletý holky. Komunisti to vnímali jako takovou křesťanskou manifestaci. „ – „To je strašný. Kdy se to stalo?“ – To bylo v roce 1989, nebo to ne, to říkám špatně. To bylo dřív, děti se narodily 1960, tak jí bylo 19, no, tak 1979. A na základě toho, že to vyhlásili, že jsme udělali křesťanskou manifestaci... Ono taky přišlo o něco víc kněží, že jo, normálně slouží 12, když se něco takového pochovává, a bylo tam teda víc kněží. Moje žena na to doplatila tím, že ji nikde nechtěli vzít do zaměstnání.“
„K tomu, k mýmu kontaktu s policií, se státní policií. Já jsem byl zavolán dvakrát. Když jsem byl medik, tak si mě vytáhli, vzali mě na nábřeží v Plzni a určitě chtěli, abych podepsal spolupráci. Já jsem byl takovej, že za žádnou cenu ne, že jsem dokonce vyslovil takovou drzou větu, že si nechci udělat ze života špatnou detektivku. A nechali mě. A pak ještě jednou jako lékaře mě obtěžovali už v Českých Budějovicích, kam jsme se přestěhovali už s mou novou rodinou. A že přišla... Ještě na tom gymplu, ještě na tom prvním setkání s komunistickou policií. To mohlo bejt, já jsem 1952 maturoval, tak, řekněme, někde v 53 nebo ještě dýl. To byla vlastně revoluce v Maďarsku a já jsem něco napsal blbýho do dopisu.“ – „To bylo v padesátým šestým roce.“ – „Jo, tak to byl šestapadesátý rok, když jsem byl zavolanej na tyhlety policajty. A pak mi dali už pokoj. Ale vím, že poslal někdo z obce z Draženova poslal pomluvu na našeho tátu, že jsme taková špatná rodina.“
„A Američani nás osvobodili. To teda se bojovalo samozřejmě na hranici v těch lesích toho Českýho lesa, ale k nám už potom přijely tanky a žádný střet mezi Němci a mezi Američany jsme nezažili. Americkou armádu jsem obdivoval, setkal jsem se v prvním černochem ve svém životě. Oni byli nás strašně hodný, vozili nás v džípech po domažlickém náměstí a rozdávali žvejkačky a od UNRy ty konzervy. A byla to ve srovnání s tou německou armádou, která už byla opravdu vyhladovělá, tak oni byli představou hojnosti pro nás.“
"Initially, when I found out at my graduation - and that graduation was terribly strange - I had straight A's in those four subjects. So I was very surprised that suddenly a member of the Communist Party, unknown to us, came to the matriculation committee that evaluated our performance at the matriculation. We did not know him at all. Moreover, he messed with us there. So whoever wanted to study chemistry, for example, was sent to a technical field, and technology, on the other hand, was decided to study anything in the field of natural sciences. And I thought I could study literature, and was sent to the medical faculty in Pilsen instead."
"For example, when I wanted to move, already as a doctor, from one region to another, it was arranged like this - piece by piece. This means that one had to negotiate with someone who wanted to move from the South Bohemian Region to the Pilsen Region and vice versa. So, when I managed to find a doctor who was interested in the transition, they allowed us to make the exchange - piece by piece - to take place. So we were a kind of a managed commodity, you could say."
"However, we experienced liberation by the American army a little earlier than, for example, the Red Army reached Prague in May 1945. It was a very pleasant meeting, because the American soldiers were well equipped and materially supplied. They gave the children chewing gums, all kinds of canned goods, and chocolate from their stocks and drove us up on jeeps. And there I saw a black man for the first time when I was 10 years old in 1945 on the Domažlice square... Moreover, it was such a nice army. The nice thing about it was that it left the republic in time and didn't stay here as an occupying army."
Slavoj Brichcín was born on February 7, 1935 in the village of Čermná in Domažlicko region. As a child from a teacher´s family, he started going to school at the age of five. After elementary school, he studied at the gymnasium, which he graduated with a high school diploma at the age of 17. Instead of his dream faculty of philosophy, he aimed for medicine. Under the influence of his brother - a clinical psychologist - he decided to specialize in psychiatry. He first worked professionally in the largest domestic hospital in Dobřany, then in České Budějovice and Prague. He contributed significantly to the development of the field of sexology. At the end of the 1980s, he became the head of the Psychiatric Hospital in Bohnice, where he also initiated the Bohnice Sex Days professional conference.
