Johanna Cavagno

* 1939

  • „Heimat? Im ganz engen Sinne, wirklich in Wort, ist Böhmen. Das ist einfach Heimat. Wo einfach deine ganzen Wurzeln sind. … Heimat ist es schon. Das kann man nicht herausreissen. Das ist einfach da. Freilich, wahrscheinlich wenn ich jetzt umziehen würde, würde ich Sehnsucht oder Heimweh haben nach hier, nach Österreich, ganz klar. Aber es hat erstens sehr lange gebraucht, diese Ablehnung, die hier auch bestanden hat, vorallem durch Unkenntnis, Grossteil durch Unkenntnis. Das war auch in der österreichischen Verwandtschaft. Die war immer da, man hat sich unbewusst immer als Aussenseiter gefühlt. Nicht einmal so behandelt, aber gefühlt.“

  • „Trvalo několik dní, než jsme projeli vlakem skrz Německo a Bavorsko až k rakouským hranicím u Salcburku. Tam jsme hranice překročili. Když vzpomínám na tu cestu, vnímala jsem ji jako dítě vlastně jako hezkou, no ne úplně hezkou, ale bezpečnou. Cítila jsem se v bezpečí, protože poprvé byla maminka celou dobu s námi. Předtím jsme ji vídaly jen letmo, pořád někde pobíhala, hledala tatínka nebo co by mu mohla donést do tábora. Takže to byl pocit bezpečí. Dospělí se pochopitelně báli, hlavně Rusů, kteří při zastávkách často svévolně odebírali cokoli, co ještě zbylo – alkohol, šperky, hodinky, a teprve potom vlak pustili dál. Na hranicích nikdo nesměl vystupovat. A také nikdo nevystoupil, kromě mojí mamky – pro ni dávno žádné zákazy neplatily. Šla do nádražní budovy a zatelefonovala do Vöcklamarktu příbuznému, který tam byl přednostou stanice. Je to jen asi 60 kilometrů od Welsu. Řekla mu: ‚Už jsme tady.‘ A on ve Vöcklamarktu vlak zastavil, protože jinak bychom pokračovali do Lince nebo do Vídně, ale tam byla ruská zóna a už bychom se nemohli vrátit. Strýc tedy zastavil vlak a vyložili naše věci na peron. A přesně v okamžiku, kdy už vše stálo na nástupišti, my dvě děti jsme seděly na prastaré pohovce, řítila se kolem lokomotiva. Sehnal si ji nějaký opilý Rus ve Welsu a jel a jel, dokud mu nedošlo uhlí. A to závratnou rychlostí. Naštěstí vedle nás stál příbuzný tety, který se na nás vrhl, aby nás ochránil, jinak by nás vír vzduchu nasál. Jen si to představte: zbytek našeho majetku prolétl vzduchem.“

  • "Es (das Lager) muss also, ganz am Anfang, das muss irgendein Gerichtsgebäude gewesen sein, das weiss ich nicht, das kenne ich nur aus Erzählungen. Und ich will nicht so draufgehen, denn das waren die Erzählungen meines Vaters, die waren ensetztlich und furchtbar, die wir als Kinder, oft weil wir sehr beengt gewohnt haben, mitbekommen haben, mitgehört haben. Ich weiss nur eine einzige Situation, wo mein Vater mit mir selbst gesprochen hat, das war Jahre später. Das muss zu Allerheiligen gewesen sein, und da werden auch immer für die gefallenen Soldaten Andachten abgehalten. Und vor der Kirche in dem Ort gab es einen Kriegerdenkmal. Und da war eine kurze Andacht und da wurde, es wird heute eigentlich nicht mehr gespielt, das Soldaten-Lied „Ich hatte einen Kameraden“ gesungen. Da hat mich mein Vater an der Hand genommen und weggerissen, schnell, ich musste laufen, ich konnte ungefähr elf, zwölf Jahre gewesen sein, und er hat furchtbar geweint. Dann hat er mir nur noch gesagt: ‚Dieses Lied kann ich nie mehr hören, weil das haben wir immer gesungen, wenn einer seinen letzen Schrei gemacht hat.“ Das war seine Erinnerung, die er mit mir geteilt hat."

  • „Aber vielleicht ein Satz, der einiges sagt, und zwar, meine tschechische Grossmutter hat einmal, das muss ziemlich zu Ende gewesen sein, zu meiner Mutter gesagt: ‚Weisst du, das ist eigentlich unglaublich, dass mich der Hans , also mein Vater, so aufgenommen hat.‘ Wie sie dann so schwer krank war, und meine Mutter war ganz erstaunt : ‚Na, wieso denn nicht?‘ ‚Weil ich doch Tschechin war.‘ Das war kein Thema. Es gab auch die vielen tschechischen Verwandten in Prag zum Beispiel. Oder auch in der Nähe von Teplitz.“

  • Full recordings
  • 1

    Wels, Rakousko, 21.11.2023

    (audio)
    duration: 02:04:46
    media recorded in project The Removed Memory
Full recordings are available only for logged users.

Domov jsou pro mě stále Čechy. Ale kdybych se tam teď přestěhovala, po Rakousku by se mi stýskalo.

Little Johanna in Teplice
Little Johanna in Teplice
photo: Pamětnice

Johanna Cavagno se narodila jako Johanna Breindl 31. března 1939 v Teplicích do německy hovořící rodiny, ale její babička z matčiny strany byla Češka. Oba rodiče pracovali v továrně na výrobu zinkového plechu, otec jako vedoucí provozu a matka v kanceláři, protože uměla česky. Jako dítě paní Cavagno válku příliš nevnímala, ale po Vánocích 1944 začaly vážnost situace vnímat i děti. Na konci války byl její otec zatčen a rok a půl strávil mimo rodinu, sešli se až v roce 1947 v Rakousku. Do Rakouska paní Cavagno odjela s maminkou a sestrou v roce 1946, protože matka se odmítala nechat odsunout do Německa. Během transportu se však malá Johanna cítila bezpečně, protože konečně byla maminka celou dobu s nimi. Po těžkých začátcích u příbuzných z otcovy strany se po roce 1955 situace rodiny začala zlepšovat, vysoce nadaná sestra odešla studovat do Ameriky. V Rakousku se paní Cavagno stala sociální pracovnicí, pomáhala dětem narozeným mimo manželství, a žije zde dodnes s manželem, dětmi a vnoučaty.