Kurt Gernert

* 1930

  • “Táta přišel, jel vlakem do Tanvaldu a z Tanvaldu přišel pěšky sem. Nevěděli jsme, že zrovna přijde ten den, to jsme vůbec nevěděli. Já byl zrovna na borůvkách, bylo to v létě, přišel jsem zpátky. Bydleli jsme v takovém baráku, ale tady, o řadu níž. Měli jsme jen tyhle dvě místnosti, v druhé půlce už bydleli Češi. Já jsem přišel z borůvek tady od Studenova dolů. Přijdu z kopce a najednou se přede mě někdo postavil, nějaký pán, a byl to můj táta. On už věděl, já jsem fotografoval, už tenkrát jsem měl nějaký malý starý foťák. On už věděl, ve kterém baráčku bydlíme. On tam klepal, ale nikdo neotevřel, tak šel ten kousek nahoru, kde ten barák viděl, a chtěl počkat, až někdo otevře, až někdo přijde. Já jsem ho poznal a on mě taky přece poznal po tolika letech.”

  • "Tam jsem tkalcoval [v tkalcovně Franze Haneye] a potom, v osmačtyřicátém, jsem dostal najednou takový výměr: '8. dubna nastoupit do práce, FIFA mládež, cihelna ve Studenci. Kdo nenastoupí, 100 tisíc pokutu nebo rok sedět. Podepsaný Edvard Beneš, prezident republiky.' Tak jsem byl potom v cihelně. V roce 1948 a potom v roce 1949 ještě jednou. A všichni Němci, co tady ještě byli, museli do Studence do cihelny. To byla stará cihelna a Fifa mládež byla fabrika výš, potřebovali tam postavit snad pro materiál velkou halu, cihly dělat, trvalo to od dubna do listopadu. V zimě se cihly nedaly dělat. V osmačtyřicátém a devětačtyřicátém."

  • "Bodejť, tenkrát to bylo všechno dobré, mezinárodní, to se nevědělo, jestli je to Němec, nebo Čech, oni uměli perfektně německy a česky taky. Oni třeba poslali odsud děti tam, aby se naučily česky a tamodtud zase poslali děti sem, aby se naučily německy. To bylo opravdu prý… no já nevím, tenkrát jsem ještě nebyl na světě. No zkrátka, pak ten Hitler. Hitler, to byl fanatik, samosebou, ten chtěl snad celý svět mít německý, blázen jeden. Ten atentát tenkrát, jak ho chtěli zabít, že se to nepovedlo. To bylo ve čtyřicátém čtvrtém, než skončila válka. To by bylo dobré, kdyby skončila trochu dřív, a ne, on bojoval až do posledního vojáka. Má tohle vůbec rozum? Válka byla potom zkrátka prohraná, pak tady mohli s Němci dělat, co chtěli, samosebou. Ale že to takhle dopadne, že tu budou muset všechno nechat… nikdo nevěděl, že to pro Němce bude tak ostré."

  • “Nějaký Hnyk se jmenoval, Franta Hnyk. To byl dobrý chlap. Byl to Čech. Tenkrát jsem ho neznal. Bylo to za války, stál jsem u můstku s nějakými kluky a on přišel a ptal se, jestli může skákat. Já mu říkal: ‘To se nemusíš ptát, to je samo sebou.’ Uměl německy. ‘Samo sebou, jsem rád, že někdo přišel.’ Tak tu taky skákal. A potom hned po válce mi říkal: ‘Ty můžeš taky hned skákat a tady proti tomu nebude nikdo nic mít. Ty jsi mě nechal skákat za války a teď tady po válce taky můžeš hned skákat. Nikdo na to nebude nic říkat.’ Tak jsem tady potom skákal, hned po válce tu byly závody, v pěta- šestačtyřicátém.”

  • Full recordings
  • 1

    Rokytnice nad Jizerou, 03.06.2023

    (audio)
    duration: 02:38:58
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Rokytnice nad Jizerou, 27.07.2023

    (audio)
    duration: 02:49:32
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

Táta musel bojovat za Hitlera, válka mi ho vzala na devět let

Kurt Gernert v 50. letech
Kurt Gernert v 50. letech
photo: archiv pamětníka

Kurt Gernert se narodil 12. ledna 1930 do německé rodiny žijící po generace v Rokytnici nad Jizerou. Chodil do německé základní školy, jeho spolužáci byli stejně jako on německé národnosti. Když se přes tři miliony sudetských Němců stalo po připojení pohraničních oblastí obyvateli Velkoněmecké říše, byl to pro některé z nich signál naděje, že by mohli mít svůj národ a zemi. Neviděli to tak všichni. Kurt Gernert se vyhnul díky věku a slabé tělesné konstituci odvodu do německé armády. Jeho bratr a otec tolik štěstí neměli. Bratr skončil v americkém zajetí, otec v ruském, když v sibiřských lesích bojoval o přežití. Válka rodinu rozdělila. Matka s Kurtem zůstali v Rokytnici, vyhnul se jim poválečný odsun. Bratr zůstal po válce v emigraci a otec pamětníka se vrátil po dlouhých devíti letech tajně zpátky do Rokytnice. V roce 1953 už mohl se svou rodinou zůstat. Pamětník celý život pracoval v textilních továrnách rodného města. V roce 1948 a opět v roce 1949 byl s dalšími Němci povolán prezidentem Edvardem Benešem na práci v cihelně. Kdyby odmítl, hrozil mu peněžní trest nebo vězení. Oženil se v roce 1958, má syna a dceru, ovdověl před 45 lety. V létě 2023 žil v Rokytnici nad Jizerou.