The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Werner Hentschel (* 1945)

• narodil se 24. listopadu 1945 v Lipové u Šluknova do německé rodiny

• díky otcově specializaci v textilním průmyslu a kovoprůmyslu byla rodina vyňata z odsunu

• většina příbuzných ale musela po druhé světové válce z Československa odejít

• kvůli německému původu zažil pamětník ústrky i verbální útoky

• i přes kádrové problémy vystudoval vysokou školu v oboru lesnictví v Brně

• na vojně se odmítl zapojit do výzvědné činnosti, později odmítl i spolupráci s StB

• před okupací v roce 1968 se stal svědkem návratu československé delegace z Čierne nad Tisou

• během srpnové okupace Československa pobýval na praxi v Německu

• v roce 1972 se oženil, s manželkou má syna Wernera

• pracoval na Lesním závodě Rumburk na pozici vedoucího polesí Jedlová, později jako technolog a nakonec jako zástupce ředitele lesního závodu

• od roku 1990 působil na pozici vedoucího Správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce

• podílel se na přípravě vyhlášení národního parku České Švýcarsko

• v roce 2007 odešel do důchodu, nějaký čas pracoval jako hajný na rašeliništi na Božím Daru

• v důchodu působil také jako zastupitel a místostarosta obce Lipová, začal se zajímat o záchranu drobných památek

• po odchodu z veřejné správy se s manželkou věnoval záchraně památek naplno

• v roce 2023 žil pamětník v Liščím u Lipové

Kraji severně od České Kamenice se kdysi říkalo “půlnoční země”. Půlnoční stranou se tradičně rozuměl prostě sever, ale dnes nabízí toto přízvisko i další, chmurný význam. Lesnatá a poměrně drsná krajina byla po staletí obydlena německými osadníky, kteří tam vybudovali z nevelkých přírodních zdrojů průmysl a vdechli čilý a rušný život. Přišla válka a po ní se kromě několika měst z obcí a vesnic prakticky veškeré podnikání vytratilo.

Unikli odsunu

Werner Hentschel se narodil 24. listopadu 1945 v obci Lipová (dříve Haňšpach a ještě dříve Hainspach). K nejbližší hranici je odtud zhruba dva a půl kilometru daleko, k nejsevernějšímu bodu naší republiky asi šest. Oba rodiče byli sudetští Němci, nad nimiž visela po válce hrozba odsunu, který postihl drtivou většinu starousedlíků. Vyjmuti byli jenom ti, na kterých záviselo zachování provozu důležitých podniků. A tak zůstali jak rodiče malého Wernera, tak i jeho prarodiče. Děd z matčiny strany byl odborník na seřizování válcovacích stolic na hliníkové fólie vysoké kvality a na jeho umění byla závislá práce mnoha lidí. Rovněž otec byl technicky zdatný, což dokládá fakt, že se později stal dokonce vedoucím menšího závodu v Lobendavě.

Němečtí odborníci ponechaní na svých místech vesměs lnuli k prostředí, ve kterém vyrostli, ale přes jejich snahu udržet podniky při životě, místní průmysl skomíral a postupně prakticky zanikl. Ale ani ti, kteří směli zůstat, neměli vyhráno. Jisté Žofii S. se zalíbil domek Wernerových rodičů, a to stačilo k tomu, aby jej museli uvolnit. Dne 1. ledna 1950 bylo vystaveno Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy Rozhodnutí o přídělu rodinného domku v Lipové, č.p. 329.  Ale novopečená nabyvatelka domek pravděpodobně z finančních či jiných důvodů již v květnu téhož roku prodala. Díky pomoci podnikového právníka, kde otec pracoval, se podařilo Wernerovým rodičům a rodičům jeho matky společně domek koupit zpět. Podle pana Hentschela to zdaleka nebyl ojedinělý případ. Jen s tím rozdílem, že ne každý dostal možnost si svůj dům koupit zpět.

Stejně jako mnozí sudetští Němci vnímá velmi citlivě akt odsunu a sdílí představu, že v Sudetech před válkou prakticky žádní Češi nebyli a pokud ano, tak přišli až po vzniku Československého státu. Vzhledem ke svému roku narození samozřejmě nemůže pamatovat vyhánění Čechů ze Sudet v roce 1938.

Práce za dráty

Sever Čech sice sousedil se “spřátelenou” Německou demokratickou republikou, ale hranice byla střežena velice přísně. Důvodem byla možnost uniknout do Západního Berlína, která trvala až do srpna 1961. A tak se k hranicím mohly přiblížit jen pověřené osoby, pracující v lese, a to ještě pod dohledem pohraničníků. Tehdejší situaci dokresluje tento zážitek:

“Dělali jsme za ostnatými dráty státní hranice. Ráno nás tam v osm pustili pohraničníci, kteří měli tady mimo jiné v Liščím [Liščí – dříve Röhrsdorf – je obec asi 2 km na sever od Lipové - pozn. KK] sídlo ve škole a na poště. Ty budovy už taky nestojí. Jeden člověk z Lipové měl koupené vstupenky do Šenova do kina s nějakou svou známou. Už byly čtyři hodiny a nikdo nás nepřišel pustit přes vrata ven. Bylo půl páté, tak už byl nervózní, protože v šest začínalo kino ve Velkém Šenově a tak jsme zkrátka ty dráty přelezli. No, bylo asi půl sedmé, před domem zabrzdil prudce gazík, vyskočili dva vojáci a klepali na barák, jestli jsem doma. To bylo ještě v době, kdy Západní Berlín nebyl oddělen zdí, takže se dalo do Západního Berlína přejít.. ‘Je! Aspoň jeden je doma! A kde je pan Mistr Josef?’ On se jmenoval Mistr, ten Josef. Říkám tomu vojáčkovi: ,no ten je v Šenově v kině, to si myslíte, že tam budeme nocovat za drátama’? Tak přesto tam do toho Šenova jeli, nechali si ho vyvolat. Tak jim spadl kámen ze srdce, protože kdybychom skončili v Berlíně, tak by asi měli opravdu průšvih.”

Upsal se lesům

Mladý Werner měl štěstí v tom, že jej lákala daleko více příroda než stroje a městský život. Již jeho praděd byl myslivec a možná po něm zdědil jeho vzdálený potomek lásku k lesům. Po skončení základní školy chtěl celkem logicky na střední školu lesnickou, ale jeho národnostní původ se ukázal být zásadní překážkou. Nastoupil tedy na učňovskou školu lesnickou v Hejnicích a teprve na třetí pokus se mu podařilo dostat na střední školu do Trutnova, po jejímž absolvování pokračoval na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Na studiích se seznámil se studentkou stejného oboru z Hané a po svatbě, která následovala, pracovali oba v lesnictví. Nakonec se usadili v Liščím, kde žijí dodnes.

Tanky a dělostřelectvo připravené za hranicí

Díky kádrovým potížím s přijetím na střední školu se dostal na vysokou školu až v roce 1965. Studium ho bavilo, zaměřil se na obor genetiky a dendrologie, ve kterém pracoval na škole jako pomocná vědecká síla. “Rok šedesát osm jsem prožil zajímavě: nejdřív v Rusku, kde jsme byli na něčem jako výměnný zájezd studentů. No a když jsme se vrátili, tak v Čierné pri Čope na slovenských hranicích zrovna jednal Brežněv a jeho “suita” se Svobodou, Dubčekem, Černíkem a Kriegelem. My jsme přijeli od Moskvy vlakem a ti přišli k tomu vlaku a říkali: ‘Všecko bude dobré. My jsme se dohodli, všecko bude prímový!’ Tak jsem přijel domů v půl třetí ráno, vyměnil jsem si kufry a jel jsem na tři měsíce do západního Německa na praxi. Rodiče z toho byli na větvi, dá se říct, protože to bylo čtrnáct dní před okupací. To se ještě nevědělo, ale my jsme to tady už očekávali, protože ty lesy tady dokola, ty byly plné ruských vojáků. Tanky připravené, dělostřelectvo hned za hranicemi. Tam už leželi nějaký týden připravení.”

Během pobytu dostal Werner Hentschel možnost udělat si učňovskou školu dřevařskou, takže se může pochlubit výučním listem ze Spolkové republiky Německa. Kromě toho nabídli hostitelé českým studentům dostudování lesnické školy v Německu. To bylo obzvláště v době okupace vlasti cizími vojsky silné lákadlo, ale nakonec zvítězila zodpovědnost vůči rodičům, takže se v listopadu 1968 vrátil domů.

V průběhu jednání vyjadřoval naprostou zbytečnost armády

Po skončení školy musel absolvovat rok základní vojenské služby. Nic příjemného, ale v chebském útvaru, kam byl přidělen, panovaly přijatelné podmínky, takže si ani na toto období nijak nestěžuje. Kolegové absolventi byli dobrá parta a velitelé také nebyli žádní “žrouti vojenských předpisů”. Mnozí z nich byli vojáky z nouze, jejich rodiče přišli po znárodnění o své podniky, takže namísto pokračování v rodinné firmě vzali zavděk další službou v armádě. Podobně zůstali u armády z nouze dva faráři.

Nepříjemné překvapení mu vojenští pánové přichystali až později, na vojenském cvičení v roce 1982. Z kdysi přísně tajného dokumentu se dozvídáme, že:

“Dne 11. srpna 1982 uskutečnil orgán 448 jednání s por. v záloze Ing. HENTSCHEL Werner, narozen 24.11.1945, zaměstnán jako vedoucí technolog n.p. Státní lesy Teplice, lesní závod Rumburk.”

Jednání zprvu vypadalo jako rozhovor o lepším zařazení v záloze, ale pak se ukázalo, že jde pokus o jeho získání k agenturní spolupráci, tedy ke špionáži. Za vhodné předpoklady byly považovány jeho vzdělání a inteligence, ale zejména bezvadná znalost němčiny.

Zdánlivě nadějný agent Hentschel připravil orgánu 448 nemilé překvapení:

“V průběhu jednání vyjadřoval naprostou zbytečnost armády, úkolů zajišťování obranyschopnosti proto, že k válce stejně nemůže dojít. Svůj vztah k armádě vyjádřil tím, že by nikdy nechtěl bojovat proti svým příbuzným a známým, kteří žijí v NSR. Jeho politické názory a postoje jsou charakterizovány tím, že nejen nechápe samu podstatu socialistického zřízení, ale nemá ani zájem o pochopení základních postulátů. Naopak lze říci, že plně inklinuje k západní “demokracii”.”

Po tomto žalostném výsledku bylo od dalších pokusů k “naverbování” poručíka Hentschela upuštěno a jeho spis byl uložen v hlubinách archivu.

Život po Listopadu 1989

V letech 1991 až 2007, kdy odešel do důchodu, působil jako vedoucí Správy chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Byl nejdéle působícím vedoucím na Správě CHKO a ve své pozici se také výrazně zasadil o vznik národního parku České Švýcarsko. Jeho vizí, kterou chce prosazovat do konce života, je spojení sesterské oblasti v Německu (Sächsische Schweiz), pod jednu správu. Rozdělení podle státních hranic vidí jako naprosto zbytečné a kontraproduktivní. Ostatně obě správy spolu čile komunikují a spolupracují. Kromě toho se podílí na oživování svého koutu světa. Obnovuje stavební sakrální památky, dokumentuje minulost a snaží se ze všech sil, aby kromě přírodních krás mohla oblast nabídnout i vhled do své bohaté historie.