Ing. Ivan Hubáček

„Byl tu v rádiu Havel s Třískou. Z Ještědu se vysílalo, tam byli televizáci v domku dole. Vypadalo to… Rusáci na to mířili a říkali, že je to nějaká základna raket i s raketou. Takže to bylo hrozivé, jestli to sestřelí, rozstřílejí nebo ne. Všechno to bylo hodně napínavé. Táta tedy běhal jak s Třískou, tak s Havlem. A dopadlo to dobře. My jsme taky nevěděli… tady se střílelo. Byl to těžký rok. Byli tady jak Rusáci, tak Ukrajinci, takže zkrátka tenkrát přišli všichni.“

"To skutečně bylo ohromné ocenění. Myslím, že byl čtvrtý, kdo to dostal, aby mne nikdo nechytal za slovo, nevím to přesně. Ale skutečně velice si toho vážil. To, že pro to nemohl jet, tak říkal, protože mu furt odkládali vízum, a dali mu ho poslední den, takže to tam samozřejmě nemohl stihnout. Ale já jsem taky slyšel, že se nějak bránila ta argentinská strana, že tam se nemohli dohodnout kvůli úplně něčemu jinému, takže tady člověk opravdu neví. Pravda je, že tam tátu pro tu cenu nepustili. A pak přišla poštou."

"Co se týká práce na Ještědu a s firmami, tak tam žádné problémy nebyly. Protože ty firmy tenkrát měly radost, že to byl jiskchum všechno i pro ty firmy. A ony se toho rády zúčastnily, protože to bylo vypadnutí z té šedi toho komunismu, socialismu. Ale co se týká problémů, tak to byly právě tyhlety politické problémy od toho roku 1970, to bylo úmyslné házení klacky pod nohy hloupými lidmi."

„Problém byla doba 1970–1972, kdy přišla normalizace. Ohromné problémy měl táta s Ještědem, protože to nešlo nějak dodělat. Nebylo to jako padesátá, šedesátá léta, ale byla to strašlivá doba, ta normalizace. Takže psal na všechny možné strany, psal Husákovi, psal Šubkovi, všude možně. A jediné, co zabralo, že napsal Ludvíkovi Svobodovi, pak se to pohnulo a mohl se začít dodělávat Ještěd. Všichni si mysleli, že je Ještěd hotový, protože byl hotový plášť, ale vevnitř nebylo hotové nic. Takže ta doba tátovi strašně uškodila, byla to hrozná doba. Estébáci stáli před barákem, neustále tam měli službu, zapisovali pitomosti: ‚Syn přišel ze školy domů, pracoval na zahradě, otec šel domů, šel s maminkou na procházku.' Prostě naprosté bláboly."

„Protože byl ročník 1924, tak s kamarádem Frantou Strejčkem je poslali do rajchu do fabriky, jak on sám říkal, vrtat díry. Nakonec se vrátil s americkou armádou do Plzně, do Rokycan. Tam se potkali s matkou v Plzni. Sedl na ozbrojený vlak a jeli do Prahy na Pražské povstání. A jak říkal táta: ‚Vystřelil jsem jenom jednou a rozbil jsem hned střechu továrny Valdéz. Tak jsem toho nechal, protože mi to bylo líto.‘“