Pavel Klein

* 1956

  • „Byl jsem takový provokatér. S kamarádem jsme si sami vytetovali USA na zápěstí a pamatuju si, že jsem jel tramvají, léto, krátký rukáv. A byl tam nějaký český voják a ten poručil zastavit tramvaj, že s takovým elementem nepojede. Tramvaj zastavila mezi dvěma zastávkama a on, ať si vystoupím. Vystoupit jsem odmítal. Naskytla se tam hlídka bezpečnosti, vyvlékli mě z tramvaje a odvedli na služebnu. Bylo zajímavé, že lidi – asi jak spěchali z práce – byli proti mně. To nebylo ‚nechte ho být‘, nebo něco takového. ‚Jenom mu přidejte, dejte mu i za mě.‘ A takové výkřiky tam byly. A na služebně na mě ječeli, tak mě spontánně napadlo: ‚Vždyť to ještě není hotové! Tam schází H na začátku, čárka nad A a K na konci, jako Husák.‘ Tak to byl obušek a už jsem to tam schytával za drzost. Taková klukovina, ale nikdy jsem neminul možnost říct, co si myslím. Vím, že tam byl starší pán u Státní bezpečnosti, který mi říkal: ‚Tuhle ruku jsem podal Gottwaldovi.‘ A já na to: ‚No to bych se hned běžel umýt.‘ A ten se tak rozčílil! Zřejmě byl Gottwald jeho idolem. Rozčílil se a chtěl do mě kopat. Vždycky jich bylo několik. A taky domovní prohlídky nebo když si pro mě přijeli na výslech, tak to vždycky bylo o půlnoci nebo ve dvě ráno. Já jsem si pak říkal, jestli chtěli přesčasy, nebo proč mě nemohli vzít za bílého dne? Pamatuju si, že dělali domovní prohlídku, zatímco moje maminka spala v ložnici. Já jsem si tehdy koupil v tuzexu kufříkový psací stroj za 500 bonů, ten mi zabavili, protože jsem tam měl samizdaty, co jsem si vozil z Prahy. Tak ten mi zabavili a nikdo se k tomu nevyjádřil.“

  • „Pamatuju si, že mi jednou vrazili facky, až mi krev vytryskla z nosu, a já jim na to drze říkám: ‚To na té zdi nechte, to může být efektní u dalších výslechů.‘ A jednou, to mě bili obuškem a já jsem vlezl pod stůl, aby ten obušek neměl takovou razanci, takže mě bili přes lýtka a tahali za nohy ven. Byl jsem drzej, já je nenáviděl! Pamatuju si, že měli heslo, dneska se tomu člověk směje: ‚Chladná hlava, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.‘ Což bylo asi nějaké jejich motto.“

  • „Měl jsem přítelkyni, která bydlela v tom domě a její otec byl českej důstojník. A oni dávali sovětské nižší důstojníky mezi české lidi. A ten činžák asi vlastnila armáda. Byl jsem u ní, to bylo jednadvacátýho [srpna 1975], šel jsem po schodech dolů kolem bytu toho ruského vojáka a teď mě to napadlo, bylo to spontánní. Vrátil jsem se a půjčil si fixku. Dodneška si nepamatuju, co jsem tam napsal, bylo to něco jako okupante, táhni domů, nebo něco v tom smyslu. Tady v tom rozsudku to bohužel není napsané, je tady jenom to, že je to uvedeno ve vyhledávacím spisu. Takže já už si to nepamatuju, ale bylo to něco o okupantech a běžte domů nebo něco takového. No a druhý den jsem tam zase byl u přítelkyně, bylo to smazané, tak jsem si půjčil zase stejný fix a napsal jsem to tam znovu. A když jsem se pak od ní vracel, tak bylo plné schodiště policajtů, ptali se mě, jestli jsem něco viděl a kdo jsem. Musel jsem se legitimovat a říkal jsem: ‚No to jsem napsal já.‘ Já jsem to neschovával, nezapíral. To byl můj názor, a tak jsem ho řekl. No a tím to všechno začalo. Na výslech, tak jsem byl celou noc, tam jsem si s nimi povídal, dostal jsem pár facek. Pustili mě a pak přišel soud a tam mě odsoudili. Dostal jsem podmínku, trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou na dva roky, no prostě podmínka. A pak už se to vezlo. To bylo v roce 75 a pak už jsem se v té Praze seznámil s dalšími lidmi a už to jelo.“

  • Full recordings
  • 1

    Švédsko, 13.11.2023

    (video)
    duration: 01:27:07
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

Estébáků bylo vždycky několik. Po Asanaci mě potkaly jenom hezké věci

Pavel Klein
Pavel Klein
photo: Archiv pamětníka

Pavel Klein se narodil 7. dubna 1956 v Olomouci jako Pavel Kadlec. Otec Josef pracoval jako pekař, matka Gisela – původem ze Slovenska – v olomoucké závodní jídelně. Už od mládí nesouzněl s komunistickou ideologií, což dával dílčími provokacemi veřejně najevo. Po olomoucké devítiletce nastoupil do učení, to ale nedokončil a začal pracovat v tiskárně. V 70. letech navázal přátelství s malířem a hercem Josefem Hlinomazem, za kterým jezdíval na víkendy do Prahy. Během svých nárazových pobytů navázal styky s pražským undergroundem a disentem. Roku 1975 byl podmínečně odsouzen za výtržnictví poté, co sovětskému důstojníkovi napsal na dveře jeho bytu vzkaz odsuzující okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V roce 1979 podepsal Prohlášení Charty 77. V rámci následných režimních perzekucí se stal obětí takzvané akce Asanace řízené Státní bezpečností, která chartisty systematicky donucovala k emigraci. V roce 1980 se vystěhoval do Švédska, kde získal vzdělání a práci, založil rodinu a změnil si příjmení. Po sametové revoluci do Česka několikrát zavítal, domovem mu však zůstalo Švédsko.