Eliška Krejčová

"Tak jsem šla, venku strašný nepořádek, strašné papíry všude na zemi. Jak jsem se trošku shýbla, tak jsem říkala, co to je. A oni to byly potravinové lístky, víte? Ale zřejmě, já jsem si říkala, to ještě někdo sebere a to bude, ale oni na to dávali pak nějaké razítko. Tak já jsem šla a teďko, ona ulice není dlouhá, co jsem jako prošla. A potom jsem musela zabočit napravo a už jsem viděla ty naše štíty toho dvojdomku, protože byl na hlavní silnici, tak jsem ty štíty viděla. A teďko když jsem šla z toho krytu, tak jsem ty štíty neviděla. Tak jsem říkala, to je špatné. Teď my tam měli ještě nějaký potok, tomu se říkalo U jísku. Přes ten potok byl můstek a ten můstek byl samá díra od bomb. Teď se divím, že ani nespadnul, že vydržel ten most. A tak já jsem šla dál přes všelijaké díry těch kráterů, až jsem viděla ten barák, že je zbořený."

"Před začátkem války, jsme měli ze Sudet, když teda jako Německo obsadilo ty Sudety, tak tam odtud jsme měli známí. My jsme tam jako děti chodívaly na handl, jak se říkalo. Jako abychom uměly německy. Někdy bratr a oni zase poslali dítě nějaké sem. Byla to maminčina přítelkyně, ne přítelkyně, ale jako spíš spolužačka. A ta si vzala nějakého Čecha, ale bydleli v těch Sudetech. A tam se skamarádili s nějakou zase dvojicí manželskou. A vždycky i od nich ten chlapec přišel k nám a zase jeden bratr šel tam. A taky já jsem tam šla, když mi bylo asi tak deset. Šla jsem k nim a ona šla zase k nám, jmenovala se Traudl, byla strašně už veliká slečna, hezká holka a v pozdějším věku, když už jsem hrála za veterány stolní tenis, tak jsem se od ní dozvěděla, že si vzala vlastně jednoho známého z Teplic, bydleli v Teplicích. Ale už jsem nestačila, protože ten známý zemřel potom, tak jsem se už nestačila s ní spojit a to mě moc mrzí."

"If I didn't want to sign anything, they left and left me there for about two hours or I maybe more, I already lost any notion of time... I don't know, but it took a very long time. It was almost dark, so I was terribly worried about my man, so I wondered what to do. When I'm here, they threatened to be there until I signed it. So I thought - I'd sleep somewhere, my husband would lose it. At the same time, they told me that I should not tell anyone, neither my parents nor my husband, that they drove me there. I was so obedient again, so I really didn't tell anyone. Only now, after the 1989 revolution, when someone asked me about it, did I admit it, and I regret it quite a bit. So I thought, when it was written so cleverly there, it was just... And they also told me that if I saw any injustice or something wrong, I would tell them. Well, I've always been terribly fair.”

"They were some of you from that side, from the State Security or what, and I don't know what they were telling me there. All I know is that I've been watching where we're going. I didn't know the villages that much and we really went through some other villages for a long time, until we stopped at a villa finally. We got out there, we went up the first floor to a room where there was nothing but two chairs and a table, or perhaps a light, there was only a light bulb. So they wanted me there... they presented me with a document and they wanted me to sign it. Well, I didn't want to sign it, because they wanted me to sign something once before. We went to West Germany and I didn't sign it. That's when I went with Sparta and the Spartans said I was stupid, that I didn't sign it, that everyone signed it, so I should have signed it."

"I remember walking here to the main street, nowadays Palach´s, towards the place, and as I walked a short distance, our shield was already visible. And it just wasn't. Every semi-detached house had that attic, and I didn't see the gables. There was not even my grandparents, and there were really only ruins, and at the bottom there were still a buried my brother, dad, and mom. And the brother's wife, she got out, as I said, after the first bombing, such a hole was formed, so she climbed out of there and went to the neighbour's barracks, which was not ruined by chance. And then the second wave came, so they were still there, so people came here, acquaintances we knew. For example, a father's former apprentice came from Dolany, he just came to help."