Jana Krychová

„Mám hezký zážitek z koncertu Johnnyho Cashe. Byla jsem na dvou, byl tu v Praze dvakrát se svojí rodinnou kapelou, dá se říct, a mám zážitek ze Sportovní haly, kde se odehrály dva jeho koncerty. Myslím, že to bylo v 75. roce, nevím to teď přesně. Nikde jste nekoupil v obchodě jeho desku, nikde nebyl žádný plakát, nikde nebyla žádná reklama, že je koncert, a hala byla totálně natřískaná a vyprodaná. Lidi prostě věděli, dokázali si lístky sehnat. Stál na pódiu se svojí kapelou. Měl tam i svého syna, June Carter Cash, jeho žena, a tak dále. Pod pódiem stál kordon policajtů, takhle jeden vedle druhého tam stáli a hlídali, aby, nedej bože, si fanoušek neběžel pro podpis. Lidi měli s sebou schované americké vlajky. Když jste vytáhl americkou vlajku, tak policajt přiběhl a už vás sebral. Vyvedl ven. Nedala se tímhle způsobem nějak projevit sympatie k Americe, k americké kapele, k Johnnymu Cashovi. Musel jste tam prostě sedět jako trubka. Nějaké velké ovace nebo nějaké velké sympatie projevovat nešlo, protože si vás vytáhli pěkně z toho davu. Prostě tam stáli a pozorovali, jak se dav chová, jak se ti diváci chovají.“

„Vyrazili jsme na takzvané předpremiérové kino U Hradeb. Jestli víte. To bylo takové trochu luxusní kino. Tam už lístky stály pětadvacet korun, přitom v normálním kině jste dali korunu, tři koruny. Už to bylo takové luxusní kino, kde dávali filmy západní, které už pak dál nešly do distribuce. Takže jste ho viděl třeba jen jednou a pak už vám ho nikde nepromítli. Já si pamatuji, že jsme tenkrát šli s celou partou na Báječní muži na létajících strojích. To si pamatuju jako dnes. A v tom roce byly volby. Byly komunistické volby. Víte asi, co byly tehdy volby. Asi jako dneska volby v Rusku. To by se dalo bez problému přirovnat. Bylo jasně dané, kdo vyhraje. Nebyla žádná volba, žádná opozice, nic. Takže to byla prostě šaškárna. Před každým filmem byl filmový týdeník. Teď tam byl Štrougal a házel tam ten lístek. Tenkrát jsem to nějak nepatřičně nahlas začala komentovat. Zezadu mi takhle poklepal na rameno úplně cizí člověk a říkal: ‚Tak, paní, po filmu si promluvíme.‘ Ti fízlové byli nasazení všude, kde bylo větší srocení lidí. To bylo ve frontě na maso, u kadeřníka, to bylo třeba i v tom kině, i v divadle. Všude jste měl fízla. Byli všude. Nemusel se nijak projevovat. Nemusel jste o nich vůbec vědět, ale když jste se sami nějak projevili, tak vám to dali najevo. Tenkrát si pamatuju, že nevěděl, že mám s sebou partu lidí. Šli jsme do šatny pro kabáty a on stál pořád za mnou. Pořád mě sledoval. Tak jsem říkala: ‚Já musím nějak zdrhnout. Co teď?‘ Tak jsme na sebe nějak s tou mojí partou mrkli. Rychle mi vzali kabát, byli vepředu. Tak jsem popadla kabát a tomu fízlovi zdrhla. Ale stejně jsem měla pocit, že ho mám pořád za sebou. Přeskakovala jsem z jedné tramvaje do druhé. Vím, že jsem se z kina vrátila tenkrát o půlnoci. Maminka byla ze mě úplně šedivá. ‚Kde jsi? Vždyť kino už dávno skončilo…‘ Říkala jsem: ‚Maminko, šel po mně fízl.‘ Byl to hodně nepříjemný pocit, ale takhle to bylo, byli opravdu všude.“