Václav Lebduška

„Vyrobili jsme si rámeček. Nebo nějaký šikovný truhlář nám vyrobil rámeček. Podle manuálu z Polska. Na rámeček se napnula blána, fotografickým válečkem se přejíždělo a tiskli jsme. Byla to úmorná práce. Dělali jsme to na půdě mlýna v Třemošnici. To je sousední vesnice, kde bydlel František Novotný. Tam jsme tomu obětovali vždy jednu sobotu. Byli jsme upatlaní od barvy, občas to bylo nečitelné, ale myslím, že jsme dělali asi šedesát až sto výtisků. Nějaké takové množství. Když pak přišel listopad a věděli jsme, že už to nebudeme muset dělat, tak se nám ulevilo. Bylo to fakt úmorné, ale brali jsme to jako své poslání.“

– „Vy jste tenkrát nějak v tom osmdesátém osmém až osmdesátém devátém roce tušil, že už to nebude trvat dlouho? Řekněte mi, prosím vás, jak jste to prožíval?“ – „To jsme teda netušili. Přišlo nám, že ten systém… Já bych to nazval jako veselé ghetto. Praha byla zvláštní společenství lidí, kteří žili relativně svobodně. V rámci toho systému. Ale vize nějakého konce se mi teda nejevila. Dokonce jsme těsně před pádem režimu jeli na festival do Wroclawi, kde měli být folkoví zpěváci. Ale nepustili nás tam samozřejmě. To už bylo těsně před koncem, ale my jsme se vraceli a říkali, že to je v Prčicích. Že je to tady na furt… Spíš jsme se adaptovali na ty podmínky a v rámci toho jsme se snažili nějak bojovat proti tomu systému. Ale že bychom měli očekávání, že za dva měsíce bude konec, to mě teda ani nenapadlo. Vlastně mě to nenapadlo, ani když východní Němci začali utíkat. Pořád se zdálo, že ta hydra má pevné nohy. Ale ona je ve skutečnosti měla velmi vachrlaté.“

„Já se svými přáteli z vesnice jsme do Nezávislého mírového sdružení nevstoupili. Ačkoli nás Tomáš lákal. Mám pocit, že jsme v tom disentu působili trošičku jako venkovani. My jsme pro ně byli jiná kategorie. Vím, že Hana Marvanová, která byla spoluzakladatelka Nezávislého mírového sdružení, měla dokonce jednou říct – na to kamarád Fido vzpomíná doteď – ‚Co tady dělají ti vidláci?‘ nebo něco takového. Na nějaké akci. Na nějakém promítání filmů nebo na něčem takovém. My jsme nosili zelené vaťáky. Byli jsme pro ně asi fakt venkov. Měli jsme jiný styl myšlení. Ne tak komplikovaný. A zároveň jsme si prošli vojnou, které se oni báli. Ale my už jsme to měli za sebou. Pro nás některé ty věci zněly trochu jako, že s nimi souhlasíme. Ale nebylo to to podstatné, co jsme řešili. Asi.“

„Vesnice ztrácely tradiční podobu. Nebo ji už možná dávno ztratily. Lidé přestavovali původní domy, statky a chalupy. Kromě jedinců, kteří kupovali chalupy na rekreaci a uchovali je v tradiční podobě. V Závratci byly takové asi dvě. Zbytek byl přestavěný do socialistické podoby. Břízolitová omítka. To selské baroko úplně pryč. Brány pryč. Nahrazené nějakými železnými vraty. Mluvím o své rodném domě, který to také odnesl. Vyházený starý nábytek. Místo toho umakart. V tomhle duchu začala být krajina ovlivněná. Pole postříkaná chemií. Otec byl myslivec. Když jsem s ním chodíval v sedmdesátých letech na hon, bylo hodně zvěře. Pak nastal nějaký střih a najednou se za celý hon střelili tři bažanti. Zvěř zmizela. Chemicky zdevastovaná krajina a do toho sem tam zbytky velkých starých statků, které se pomalu rozpadaly. Propadaly se jim střechy. Ovšem nevím, jestli jsem to v té době prožíval jako symbol zániku. Nějakého přerodu z jedné podoby do jiné. Vnímané depresivně.“