Ing. Jiří Lustig

„Já jsem byl příliš mladý na to, abych měl k němu nějaký vztah. Vím, že chodil na tenis. Pro mne to byl starší pán, který nosil raketu pod sutanou, protože on říkal: ‚Víte, ony ty babičky to nerady vidí.‘ Chvíli tam hrál a pak odešel. Pak jej bolševici zavřeli, byl internovaný tady na Želivě.“

„Já jsem si z té války nesl takový, já nevím, nějaký takový syndrom, že jsem se dost bál, protože to ve mně ten protektorát zanechal nějaké stopy. Vyjadřuje se to všelijak. Někdo to má hůř, někteří, třeba Ota Pavel, jsou z toho i nervově špatní. Ale tyhle syndromy, které ve vás zůstanou... U mě to bylo takové, že jsem se měl častěji chovat daleko statečněji a neustupovat těm blbcům.“

„Někdy ty antisemitské útoky v Týnci byly. My jsme třeba bruslili pod hradem, jak je dnes Za Blátem, hráli jsme tam hokej. Mě třeba odtamtud vyhazoval nějaký blbeček z Árijského boje nebo Vlajky, takoví fašisti, že jsem Žid a nemám tam co dělat. Řekl bych ale, že to byly v Týnci spíš takové ojedinělé excesy, jinak mě mí spolužáci nebo okolí, a dokonce i mámě, trochu pomáhali.“

„Když se blížila válka, tak se u nás velmi diskutovalo, jestli se nějakým způsobem vystěhovat. Ale kam? On taky nikdo tehdy nikoho nechtěl vzít. Nebo utéct? Což taky tím, že jsem byl malinký a máma měla ještě z prvního manželství moji sestru, která byla asi o deset let starší, tak to bylo velmi komplikované. Táta se tím zabýval až do posledních dnů, ale nakonec mu nic z toho nevyšlo.“