Ing. Jiří Lustig

* 1933

  • „Němci se stáhli a obsadila to armáda Malinovského. A to byli takoví vojáci, kteří měli jenom koně a bryčky a občas nějaké nákladní auto, taková záložní armáda. A ty tam potom v té Tejnici byli pár dní usazení.“ – „A ti tedy projeli Týncem kdy? Nebo kdy tam přijeli?“ – „Ti tam přijeli buď devátého…, muselo to být přibližně stejnou dobu, kdy se dostali do Kolína, takže devátého, desátého. A byli tam možná měsíc nebo dva. Seděli tam, měli takové opevnění. U nás u mámy jsme dokonce měli asi dva. Jedna byla nějaká lékařka a asi tři byli nějací důstojníci, ale chovali se slušně.“

  • „Já jsem byl příliš mladý na to, abych měl k němu nějaký vztah. Vím, že chodil na tenis. Pro mne to byl starší pán, který nosil raketu pod sutanou, protože on říkal: ‚Víte, ony ty babičky to nerady vidí.‘ Chvíli tam hrál a pak odešel. Pak jej bolševici zavřeli, byl internovaný tady na Želivě.“

  • „Já jsem si z té války nesl takový, já nevím, nějaký takový syndrom, že jsem se dost bál, protože to ve mně ten protektorát zanechal nějaké stopy. Vyjadřuje se to všelijak. Někdo to má hůř, někteří, třeba Ota Pavel, jsou z toho i nervově špatní. Ale tyhle syndromy, které ve vás zůstanou... U mě to bylo takové, že jsem se měl častěji chovat daleko statečněji a neustupovat těm blbcům.“

  • „Někdy ty antisemitské útoky v Týnci byly. My jsme třeba bruslili pod hradem, jak je dnes Za Blátem, hráli jsme tam hokej. Mě třeba odtamtud vyhazoval nějaký blbeček z Árijského boje nebo Vlajky, takoví fašisti, že jsem Žid a nemám tam co dělat. Řekl bych ale, že to byly v Týnci spíš takové ojedinělé excesy, jinak mě mí spolužáci nebo okolí, a dokonce i mámě, trochu pomáhali.“

  • „Když se blížila válka, tak se u nás velmi diskutovalo, jestli se nějakým způsobem vystěhovat. Ale kam? On taky nikdo tehdy nikoho nechtěl vzít. Nebo utéct? Což taky tím, že jsem byl malinký a máma měla ještě z prvního manželství moji sestru, která byla asi o deset let starší, tak to bylo velmi komplikované. Táta se tím zabýval až do posledních dnů, ale nakonec mu nic z toho nevyšlo.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 28.03.2023

    (audio)
    duration: 01:15:49
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    ED Hradec Králové, 26.03.2024

    (audio)
    duration: 02:42:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 3

    Pardubice, 05.11.2024

    (audio)
    duration: 26:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Protektorát ve mně zanechal stopy

Jiří Lustig
Jiří Lustig
photo: Archiv pamětníka

Jiří Lustig se narodil 18. dubna 1933 v Týnci nad Labem nedaleko Kolína Olze a Josefovi Lustigovým. Jeho otec měl židovské kořeny a pracoval jako zvěrolékař v Týnci nad Labem. Matka pocházela z křesťanského prostředí, za Josefa Lustiga se provdala poté, co ovdověla. Před válkou se rodiče na radu známých formálně rozvedli, aby původ otce rodinu v dobách nacismu neohrozil. V červnu 1942 nastoupil otec v Kolíně na transport do Terezína. Zemřel o měsíc později v koncentračním táboře Majdanek. Během války zažíval Jiří Lustig antisemitské útoky, lidé ale rodině také pomáhali. Holokaust zasáhl velkou část rodiny z otcovy strany. Nejmladší obětí byl jedenáctiletý bratranec Petr, který zemřel v plynové komoře v Osvětimi. Bezprostředně po válce vstoupil Jiří Lustig do oddílu vodních skautů a angažoval se i v době druhé obnovy Junáka. Vystudoval kolínské gymnázium a v roce 1952 nastoupil na tehdejší Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Po ukončení studia tak nastoupil v Pardubicích do chemického závodu Synthesia, kde setrval na různých pozicích až do důchodu. Na sklonku sedmdesátých let jej více než dva roky Statní bezpečnost vedla a využívala jako agenta zejména pro jeho funkci vědeckého pracovníka. V roce 2024 žil v Pardubicích.