"Sametová revoluce, to je období, které mě asi poznamenalo ze všech historických událostí u nás nejvíc, protože v období sametové revoluce mně bylo 21 let, byla jsem mladý, řekla bych razantní člověk, takových celkem radikálních názorů. Zastihlo mě jako studentku čtvrtého ročníku pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Sametová revoluce 17. listopadu 1989 proběhla v pátek. Já jsem v té době byla na koleji a v pátek odpoledne jsme vždycky odjížděli na víkend domů. A teď my jsme se vrátili v pondělí do školy, nebo vlastně už v neděli večer jsme se vrátili na tu kolej a tam jsme se začali srocovat samozřejmě a o těch událostech diskutovat. V našem kruhu byly velice výrazné osobnosti, řekla bych, byli to kluci, kteří měli na tu Prahu přímé spojení a začali zakládat takzvané stávkové výbory. V pondělí jsme ještě normálně šli do školy na přednášky, semináře, a od úterý se založil stávkový výbor, kde jsem byla členem. A vyhlásila se stávka. Stávkovali jsme vlastně do ledna roku 1990, takže po celou tu dobu těch převratných událostí, které byly opravdu převratné – pro mě to byly třeba nezapomenutelné Vánoce. To nás nezajímaly žádné pohádky a vánoční stromeček, ale koukali jsme se na zprávy, protože tam docházelo k volbě Václava Havla prezidentem republiky. Teď jak se k tomu komunistická strana postaví, teď Adamec – předseda vlády a podobné věci. To byly tak neuvěřitelně převratné věci, že – říkám – pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě co se týká politiky. Protože to nám život změnilo úplně neskutečně moc."
"Můj tatínek byl učitel, byl to kromě jiného velký obdivovatel Dubčeka. A v roce 1968, v době pražského jara vstoupil do Komunistické strany Československa, vlastně pod vlivem událostí pražského jara, kdy ta strana se nějakým způsobem obrozovala, kdy vůbec se tady razilo heslo 'socialismus s lidskou tváří' a podobné věci. A můj otec v té době byl velice mladý, jemu bylo 22 let a byl to ruštinář, učil ruštinu, takže on rusky mluvil velice dobře. A moje babička, tatínkova maminka, dělala kuchařku tenkrát na státním statku Skalka pod zříceninou hradu a zámku Skalka. U toho areálu zastavili nějak na začátku září ruští vojáci, tenkrát to byli opravdu Rusové, nebyla to žádná jiná národnost. Zastavili tam a přišli do té kuchyně a chtěli po babičce, aby jim dala vodu do kanystrů. No a můj tatínek, který byl hluboce zklamán tím, co se stalo, vlastně jak násilným způsobem byl ukončen ten obrodný proces naší společnosti v roce 1968, se jal diskutovat s těmi ruskými vojáky. Jestli vůbec tuší, co udělali, jak vlastně tu naši zemi poškozují, jak se vměšují do našich záležitostí a tak. No a ten ruský voják, kterému se to evidentně hodně nelíbilo, prostě vzal samopal a namířil ho na toho mého tatínka. Babička před něj tenkrát skočila a začali ho uklidňovat, protože v té době měl rodinu, já jsem byla mimino a on se s nimi chtěl pustit do nějaké diskuze o tom, že to, co dělají, není až tak úplně čisté a férové."
"Rok 1968 je vlastně pro mě velice zlomový rok, protože v tom roce jsem se já narodila. Takže celý můj život si ze mě můj mladší bratr dělá legraci, že jsem takové dítě krize. A v roce 1968 mám vlastně z doslechu nebo z vyprávění svých rodičů dva takové velice silné příběhy, bych řekla. Kdy víme, že k okupaci došlo v noci z 20. na 21. srpna1968. Takže moje maminka v té době 21. srpna 1968 ráno, aniž by v podstatě tušili, co se stalo, protože v době, kdy ještě televize nepřinášela přímá svědectví o událostech a nebyl žádný internet, takže v podstatě ani netušili, co se stalo, tak se mnou šla pěšky do Třebenic do poradny k dětskému lékaři. Já jsem byla miminko v kočárku. A pěšky šla, protože v té době neexistovala žádná hromadná doprava. Takže do těch Třebenic šla pěšky a v Třebenicích je most, když se jde směrem od Teplé. A na tom mostě ji zastavili ruští vojáci, kteří tam už byli. A ruští vojáci jí vyházeli celý kočárek, protože kontrola, jestli nepřeváží nějaké zbraně nebo cosi. A říkala, že mě jen tak tak zachytla jako to miminko v té peřince. Takže mě vyndala z kočárku a oni jí prohrabali celý ten kočárek. Zjistili, že nic neveze, takže mě potom do kočárku dala zpátky a dojela se mnou k tomu lékaři."
Ladislava Malíková, za svobodna Wilková, se narodila 6. května 1968 v Mostě. S rodiči vyrůstala v obci Sutom poblíž Třebenic na úpatí Českého středohoří. Její tatínek byl učitel a později i ředitel školy. V době pražského jara vstoupil do komunistické strany, se sovětskou okupací roku 1968 ale nesouhlasil. Ladislava vystudovala gymnázium v Lovosicích, poté pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština a občanská výchova. Ve čtvrtém ročníku ji na fakultě zastihlo dění sametové revoluce, stala se členkou stávkového výboru a účastnila se mimo jiné i jednání s dělníky v ústeckých továrnách. Promovala v roce 1991, v srpnu stejného roku nastoupila do základní školy ve Velemíně, kde působí dodnes (2021).
