Oldřich Novotný

* 1938

  • „Já jsem šel pěšky sem, nikde nic nebylo. Až tady před rozhlasem bylo vidět, že tam byla tramvaj a autobus, že jsem viděl, jak tam házeli na Václaváku na tank, který tam jel, nějaký papíry, aby chytnul. Ale protože to tam bylo ošemetný, já jsem byl vždycky asi trochu opatrnej, takže jsem radši odtamtud zmizel a říkal jsem si, že půjdu radši jinam. Měl jsem svého kamaráda, právě spolužáka ještě z učení, který bydlel tady na Žižkově, to byla Víta Nejedlýho – nevím, jestli se dneska tak jmenuje. A tak jsem tam šel a v tom Riegráku se nějak střílelo, takže jsem tam ležel na zemi chvíli schovanej, protože jsem říkal, nestojím o to, abych dostal nějakou kulku někde. Pak jsem se vrátil. A protože moje žena s dítětem byla v Hradci tehdy jako na dovolený u mých rodičů, tak asi za dva dny na to jsem jel za ní, abych ji přivezl do Prahy, protože byl konec prázdnin a ona měla být na škole a chtěla být v Praze zpátky. A vím, že jsem nastupoval tehdy do vlaku někde na Vysočanech, protože na Hlavním [nádraží] nic nejezdilo. Odtamtud jsem se dostal do Hradce. Druhý den jsme s kočárem a s tou dcerou jeli z Hradce a na nádraží v Hradci nás varovali, ať nikam nejezdíme, že se v Praze střílí. Já jsem říkal: ,Vždyť jsem odtamtud přijel, tak střílí se tam, ale jsme na okraji, tak to takový nebude.“

  • „Tatínek, on byl totiž vždycky debatér, že se tam [u soudu] neohroženě hájil a napadal je. Ale to bylo, jako že tam byli jiný, kteří teda se chovali vyloženě zbaběle a spíš prosili o milost a žádali je. Tatínek se teda takhle nechoval.“ – „Takže byl táta statečnej?“ – „Jo, v tomhle byl statečnej. I když jako oni předtím... Advokát, protože každej si najal nějakého advokáta, a ten advokát mamince říkal, že může dostat doživotí nebo 25 let.“

  • „Tam se stala jedna věc, že právě když ho vyšetřovali, on předtím byl operován na slepý střevo a zřejmě, protože si vynucovali nějaký přiznání, tak musel jít do nemocnice, musel odejít do nemocnice v Hradci a tam ho měli operovat, aby ho dali do pořádku.“ – „Jako myslíte, že při tom vyšetřování ho bili?“ – „Já myslím, že jo.“ – „A poškodili ho, protože byl po operaci.“ – „No, ta operace byla už možná rok nebo dva předtím, ale asi to byl nějakej následek. Takže byl v nemocnici a tam se pak stalo to, že my jsme... On tam byl hlídanej, ze začátku, byl tam člověk na chodbě, ten pokoj byl jenom pro něj, na chodbě byl policista. Lidi to mamince řekli, že tam je tatínek zavřenej a že tam je teda pod dohledem policie. Tak jsme se tam vydali za ním my bratři, teda můj brácha, já a maminka. Nás tam pustili, ten policista řekl, že my dva jako kluci můžem k tatínkovi, ale maminka musela zůstat na chodbě, i když dveře byly otevřený. Později se stalo, protože to vypadalo, že tam bude možná dýl, že lékaři se snažili protahovat tu léčbu, takže tam možná, už si to přesně nepamatuju, ale mohl tam být třeba tři týdny. Po týdnu ta policie už to hlídání nechala a asi žádala na vedení nemocnice, že se postará o to, že odtamtud neuteče. Nebyl ve stavu, že by nemohl utéct, ale byl přece jenom v rekonvalescenci. No, takže pak se tam maminka dostala i tak, že jsme mohli být všichni tři u jeho lůžka. Odtamtud se pak vrátil do věznice.“

  • "I went to the city [centre] then, the trams didn´t run, so I walked from Strašnice to Wenceslas Square. I also remember that in Vinohradská Street, in front of the [Czechoslovak] Radio residence, such simple barricades were made from trams and some buses, and in front of the barricade there were some Russian tanks. They fired in the air, the Russians fired in the air. So it was a bit wild there. And then I was on Wenceslas Square, where some tanks were driving and burning papers were thrown on a tank. And then I was going back and I know there was a shooting, so I had to lie down somewhere in Rieger's Park on the ground, because I had a feeling that bullets were flying around. And I walked back to Strašnice, because the trams didn´t run, the transport didn´t work. "

  • "It was difficult for me that, for example, at school it was being written down what your dad does. Each of my classmates got up and said what his dad was, I don't know, a worker, a clerk or something. There were twenty-five or thirty of us in the class I went to, I don't remember. So because I was a bit ashamed to say it in front of the whole class, I got up and walked to the teacher´s desk and said to the teacher: 'My dad's in a penal institution.'"

  • "Well, we had been on holidays, and since the holidays were over, we were returning - now I don't know exactly if it was on the thirtieth or thirty-first, probably the thirtieth - my grandma brought us, me and my brother, to Hradec. And right than, in the afternoon my father was brought in there, a plain-clothes policeman came with him and asked ... Simply the workers in the workshop, which was normally running on, they had to leave, and my father had to make the stamps that afternoon in order to get a piece of evidence. This means that the stamps were actually made on request, before, they only had prints. They apparently needed documents [evidence] for the court, simply those particular completed stamps. Well, of course we talked to him there, and the work took about three hours and then they drove him away again."

  • Full recordings
  • 1

    Poděbrady, 05.10.2019

    (audio)
    duration: 01:22:31
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Poděbrady, 02.11.2019

    (audio)
    duration: 17:11
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 3

    Praha, 25.11.2024

    (audio)
    duration: 01:56:43
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

Don’t tell me what you did yesterday, show me what you can do today, and don’t forget to convince me tomorrow again

Oldřich Novotný, first half of the 1960s
Oldřich Novotný, first half of the 1960s
photo: Witness´s archive

Oldřich Novotný was born on June 4, 1938 in Hradec Králové. During the war, he spent his childhood partly in Bítouchov near Bakov nad Jizerou. His father Oldřich Novotný senior was a self-employed workman, he owned an engraving workshop. He was arrested in August 1949 after making fake stamps for supposed emigrants. In the show trial of Maděra and associates in the summer of 1950, he was sentenced for complicity in the crime of high treason to 18 years in prison. Oldřich’s mother and two sons were deprived of all their property and housing. During his father’s imprisonment, the witness rarely saw him. In addition to family housing and finance difficulties, he also had problems with admission to studies, he had to go to a vocational school first. Only later could he graduate from a secondary technical school in Jablonec nad Nisou. His father returned from prison after being released under the amnesty in 1960, just as Oldřich was taking his secondary school-leaving exams. After completing compulsory military service, he began studying at the Faculty of Education in Olomouc, from which he graduated in 1967. In August 1968, he witnessed the events of the Soviet occupation in Prague. In November 1989, he took part in demonstrations. He worked as a teacher at a vocational school in Prague.