Oldřich Novotný

„Pro mě to bylo těžké v tom, že třeba ve škole se zapisovalo, čím je váš tatínek. Každý z mých spolužáků vstal a řekl, čím je jeho tatínek, já nevím, dělníkem, úředníkem nebo tak. V té třídě, kam jsem chodil, bylo nás tam pětadvacet až třicet, to už si nevzpomínám. Tak protože jsem se trochu styděl to tam říkat na celou třídu, tak jsem vstal a došel jsem až ke katedře a učiteli jsem tam řekl: 'Můj tatínek je v nápravném zařízení.'“

„No a my jsme byli na prázdninách, a protože končily prázdniny, tak jsme se asi - teď přesně nevím, jestli třicátého, nebo třicátého prvního, asi třicátého - jsme se vraceli, přivezla nás babička, mě a bratra do Hradce. A zrovna odpoledne tam přivezli tatínka, přišel s ním nějaký civilní policista a žádal... Prostě ti dělníci v té dílně, která normálně fungovala dál, tak museli odejít a tatínek tam musel to odpoledne ta razítka vyrobit, aby měli předmět doličný. To znamená, že ta razítka byla vlastně vyrobená až na žádost, oni měli jenom otisky. Oni potřebovali pro soud zřejmě dokumenty, prostě konkrétní hotová razítka. No a samozřejmě jsme tam s ním mluvili, no a ta práce trvala asi tři hodiny a pak ho zase odvezli.“