Od mříže ven rozhodujete vy, od mříže dovnitř rozhodujeme my!
Download image
Ángel Pardo Mazorra se narodil 16. prosince 1942 ve městě Punta Brava, nedaleko od Havany. Jeho rodina patřila do střední třídy. Když Ángel dokončoval střední školu, přišla revoluce. Ačkoli se to tak ze začátku nezdálo, všichni si brzy začali všímat, že vše směřuje ke komunismu. Začal studovat práva, ale ta nedokončil a začal pracovat v kanceláři svého otce. Každým byli ale blíže a blíže komunismu. Ángel začal komunikovat s agentem CIA, který žádal monitorování stavby vojenských základen, aby bylo možné posílat informace do USA. Navíc stále na Kubě byly sovětské rakety, ačkoli říjnová krize již pominula. Ángel byl zatčen v roce 1964 a brzy odsouzen ke 30 letům vězení. Prvním vězením, ve kterém se ocitl, byla La Cabaña. Ze začátku nevěřil, že by si na pobyt ve vězení mohl zvyknout, podmínky a prostředí byly hrozné. Po pěti měsících byl převezen do věznice Isla de Pinos. Tam bylo 15 000 vězňů v pěti sekcích. Všichni chodili na nucené práce, které trvaly téměř dva roky. To skončilo až poté, co během prací přišlo několik vězňů o život. Velkým problémem se stalo vězeňské oblečení - modrá uniforma. Ta byla pro politické vězně naprosto nepřijatelná, protože znamenala, že vězeň přistoupil na tzv. plán rehabilitace nebo reedukace, která znamenala přistoupení na všechny podmínky režimu a včlenění se do komunistické společnosti. Ángel se spolu dalšími spoluvězni cítil být politickým vězněm a vždy na to bojoval. Nikdy nedopustil, aby byli považování za běžné vězně. V roce 1967 byl převezen do věznice Sandino. Ani tam modré uniformy nepřijali, a tak museli zůstat pouze ve spodním prádle. Životní podmínky tam byly naprosto nepředstavitelné - např. po dobu 78 dní se nemohli umýt a potřebu vykonávali do kousků novinového papíru. V rámci boje za lepší podmínky ve vězení a boje za lidská práva často drželi hladovku. Nejdelší hladovku drželi 36 dní. To se odehrálo ve vězení Boniato. Tam se je snažili zlomit, ale nepodařilo se. Občas se vězni dostali k novinám, a tak sami časem začali psát články, což pojmenovali jako Prensa tapiada libre. Ačkoli se situace v roce 1975 poněkud zlepšila, vězni stále čelili velké izolovanosti a nedostatku zdravotní péče. Tam došlo ke vzpouře vězňů, která vyvrcholila zastřelením kněze. To byl pro Ángelu velmi traumatizující zážitek. Poté byli vězni převezeni do věznice Combinado del Este. V roce 1975 se také režim začal trošku otevírat světu. Každý měsíc režim publikoval seznam 600 vězňů, kteří budou propuštěni na svobodu. Po nějaké době se vězni opět vrátili do Boniata (rok 1976), kde pro ně byla připravení zvláštní sekce. Vypadalo to jako speciální vězení pouze pro asi 80 politických vězňů, ti tomu začali přezdívat Boniatico. Tam nedocházelo pouze k fyzickému násilí, ale i k psychického týrání. Dozorci umístili reproduktory do cel a pouštěli do nich nepříjemné zvuky v různých intervalech. Od 80.let je na Kubu vyvíjen mezinárodní tlak v rámci dodržování lidských práv. Režim začal propouštět některé vězně do zahraničí. Tak se dostal do USA také Ángel. Kubu opustil 18. října 1988, po 24 letech ve vězení a po 19 letech bez jakéhokoli kontaktu s rodinou. S tou se shledal po příletu do USA. Být opět na svobodě nebylo vůbec jednoduché. Díky rodině to ale zvládnul. Ve vězení ho udržovala naživu nejen víra, ale také boj za ideály demokratické společnosti. Čas se snažil, spolu s dalšími, využít například vzděláváním běžných vězňů, kteří se mnohdy těch politických zastávali a bránili je. Ángel vždy bojoval za svůj statut politického vězně. Bylo to pro něj velmi důležité. Věří, ze zejména mladá generace nepřestane bojovat za svobodu Kuby. Také věří, že viníci budou jednou náležitě potrestáni.
