Ladislav Ševčík

„Když jsem později byl v Železnobrodském skle jako učeň a těsně po vojně, tak si mě vzali nahoru představitelé KSČ. A říkali: ‚Soudruhu, bylo by potřeba, abys konečně vstoupil do strany, jsi mladý, perspektivní kádr, pomohl bys nám tady s brusírnou a se vším.‘ Po půl hodině říkali: ‚Kdes byl na dovolené? Určitě jsi někde byl a viděl rozmach naší socialistické republiky.‘ Říkal jsem, že jsem byl v Rumunsku. A oni: ‚No vidíš… Co to znamená, Ceaușescu, ty paláce a pobřeží...‘ A takhle po pěti minutách se ptali, jak se mi tam líbilo. Říkal jsem jim: ‚No, víte, já jsem byl na horách, na Calimanu, a když jsme sešli dolů, tak nebylo možné koupit ani rybičku. Neměli tam vůbec nic. Abych se vám přiznal, tak tam ten rozmach socialismu nevidím tak reálně, jak mi o tom povídáte.‘ Takhle vzali desky, sklapli a řekli, že je mezi námi jasno, a na shledanou.“

„Oni [sklářští mistři v Železnobrodském skle] byli dost zatrpklí a naštvaní, to bylo dost choulostivé. Při svačinách z nich občas něco vypadlo nebo při sezeních nebo možná i při oslavách, tak se s nimi dalo o takových věcech hovořit. Ty lidi to šíleným způsobem bolelo, přišli o veškerý majetek a o všechno. Jejich děti měly zakázáno pracovat ve sklářském průmyslu, nesměly jít dělat obor skla. Tím oni [komunisti] likvidovali celé generace sklářských rodin. To bylo dost nepříjemné a někteří chlapi to nesli velice těžce. Je to choulostivé a bolestivé místo na vyprávění z hlediska naší historie. Když si vezmeme, že jsme měli obrovské štěstí v tom, že tu byli chlapi, kteří dokázali sklo od začátku zpracovat se vším všudy. A my jsme si je zlikvidovali, všechno jsme pohřbili a zazdili. To vrhlo sklářský průmysl zpátky.“