Františka Veselá

* 1927

  • „Samozřejmě tam nebyli jen totálně nasazení z Čech. Tam byli francouzští zajatci, Angličani, dokonce nějaký Ital. Ten měl snad malárii, byl nějak nemocný, a Karlova maminka v Pelhřimově sehnala chinin, tak mu ho posílali. Ten Ital prosil, jestli by někdo měl tu možnost. Ten Ital byl prý ze zámožnější rodiny, a dokonce potom sliboval, že až bude po válce, že ho pohostí v Itálii. K tomu už nedošlo. Byli tam taky Rusové jako zajatci. Ti na tom byli nejhůř. Ze strany Němců – to pro ně nebyli lidi. A oni sami, ti Rusové, se obávali, že až se vrátí zpátky domů, že nepřežijí. Nechat se zajmout, to bylo pro sovětského občana ponížení. Oni se báli, že až bude konec války, jak to s nimi dopadne, že půjdou do gulagu. Vůbec se netěšili z toho, že bude konec války.“

  • „My jsme v té době [Pražského povstání] byli v krytu v budově ministerstva. To nebyl kryt vybudovaný jako kryt, ale podzemní prostory, kde byly archivy. Dokonce jsme tam měli skupinu lidí, to byla svatba. Jeden z těch dnů měli svatbu, asi na začátku revoluce, protože už se nemohli vrátit domů. To byli snad nějací lidi z venkova, příbuzní jedné rodiny. Přišli tam, že tam budou mít nějaké společné pohoštění, ale už se nikam nedostali a zůstali s námi v krytu. Tam jsme spali na zemi. Ale pokud šlo o jídlo, byli jsme dobře zásobovaní – já nevím, jak je to možné – z jatek. To je z Těšnova kousek. Takže jsme dostávali salám, pečivo, to zase bylo v Praze 7, to bylo taky kousek, tam byly ty mlýny. Takže o jídlo jsme měli postaráno.“

  • „Ten den na začátku října, byla to snad sobota, maminka mě poslala, ať jdu něco nakoupit. Hanička Rusňoková, to byla kamarádka, s kterou jsem se tam setkala, jediná holka široko daleko, šla se mnou, a ještě jeden chlapec. Šli jsme do konzumu. To jsme museli do města. Běželi jsme zpátky a já říkám, to si pamatuju přesně: ,Až tak budeme utíkat doopravdy.' Protože pořád se o tom před námi mluvilo. A teď jsme vyšli za rohem mezi budovami a před naším domem stál traktor, k tomu vlečňák. Tatínek byl v okně v domě v našem bytě a z okna mamince vyhazoval kytky do předzahrádky. A na tom vlečňáku byl nábytek, co se vešlo. Nás tam bylo víc rodin. A tatínek, protože měl řidičské oprávnění na řízení traktoru, pak sedl do traktoru, odjel do Frýdku, tam bylo ředitelství Státních lesů a statků. Já s maminkou jsem šla na nádraží do Těšína. Tam jsme čekali přes noc. Nebo jsme odjeli do Frýdku? Asi jsme odjeli do Frýdku, protože tam směřoval i tatínek. Tam jsem čekala na nádraží s dvouletým bratrem. On ležel zabalený ve vlňáku na lavici. Tam bylo rušno, protože už se to začalo vyprazdňovat, prostě nastal zmatek. My jsme odjeli s maminkou a s bratrem na tu Moravu. A tatínek ještě za námi přišel pro nějaké věci, protože on zůstal ve Frýdku. Pak se vraceli druhý den do toho bytu, ale to víte, to už byl prohledaný… A to, co odvezli, uložili ve Frýdku na pile. Protože pak už ten den, tu sobotu, přišel definitivní příkaz pro Čechy opustit území Těšínska.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.11.2023

    (audio)
    duration: 01:57:38
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Praha, 21.11.2023

    (audio)
    duration: 01:33:33
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

Poláci za řekou Olší hrozili pěstmi

Františka Veselá
Františka Veselá
photo: archív pamětnice

Františka Veselá se narodila jako Františka Turková 8. srpna 1927 v Kralicích na Hané. Několik měsíců nato se její rodina přestěhovala do Českého Těšína, kde měl její otec, strojník Robert Turek, nastoupit jako vedoucí dílny Státních lesů a statků. Rodina žila přímo v areálu statku a Františka tak vyrůstala uprostřed každodenního ruchu zemědělského hospodářství. V národnostně smíšeném regionu postupně narůstalo napětí mezi Čechy a Poláky, které po mnichovské dohodě na konci září 1938 vyvrcholilo polským záborem Těšínska. Poté museli Turkovi, stejně jako ostatní Češi, region opustit. Přesídlili do Frýdku a Františka začala studovat na gymnáziu v Místku, které nacisté roku 1941 uzavřeli pod záminkou údajných protiněmeckých aktivit studentů. Nikdo ze studentů nesměl studovat na žádné protektorátní střední škole. Na jaře 1942 se Turkovi přestěhovali do Prahy, kde otec dostal práci technického správce budovy Ministerstva zemědělství. Rodina v této budově také bydlela ve služebním bytě. Otec sehnal Františce místo alespoň na rodinné škole, kde pokračovala ve studiu do začátku roku 1945, kdy byla totálně nasazena v továrně v Hloubětíně. Bombardování a dny Pražského povstání přečkali Turkovi v podzemním úkrytu na ministerstvu. Po válce Františka pracovala nejprve v krejčovském salonu a potom jako administrativní pracovnice na Ministerstvu zemědělství, kde zůstala až do odchodu do důchodu. Provdala se za elektrikáře Karla Veselého a vychovali spolu dvě dcery.