Karel Vrána

„My jsme se dostali převážně na hory, to znamená na Kotel, za Kotel, na Špindlerovku a k Harrachovu. Naši pohraničníci to nehlídali. Hlídali to polští pohraničníci, měli nahoře budky až k Jinonoši a Harrachovu. Bylo dobré, že jsme tam chodili běhat, a ani jsme neměli průkazky, ani občanky. Oni viděli, že tam běháme, a akorát nám řekli: ‚Nejezděte k nám na Polsko, tady máte vytyčenou hranici.‘ Žádné problémy jsme neměli.“

„Co bylo potřeba, tak se zaučil a poradil si. Díky dědovi, že nás to také naučil, protože nás bral k jednotlivým pracem, když se dělalo. Doma bylo hospodářství, krávy, koza, tele, jednou za dva roky prase, takže se muselo na poli pomáhat, sklízet a to všechno. Pak třeba obilí, od těch třinácti čtrnácti let, když jsme už uměli sekat kosou a sekačky nebyly. Obilí se sekalo, z obilí byly řádky, to se odebíralo, udělaly se snopy, potom takzvané panáky, aby se obilí osušilo, a pak se odnosilo do stodoly. Potom se takzvaně mašinovalo – snop se pomaličku strkal do takzvané mlátičky, zuby to rozdrtily, tam padlo obilí a sláma vylítla. Muselo se to odhrabovat. Sláma se používala pod dobytek na krmení nebo podestlání.“