Jiří Vrdlovec

„(Měli jste s sebou na zájezdech politického hlídače?) Nevím, například v Moskvě to nebylo potřeba. Člověk, kterého jsme pokládali za hlídače, s námi jezdil do Anglie, do Finska nebo jinam na Západ. Ale nejsem si jistý, jestli to skutečně byl hlídač, nebo ne. Když se s ostatními sejdeme u piva, vedeme nekonečné debaty o tom, že kdo byl v Dukle a jednou jel s družstvem na Západ, určitě musí být vedený v nějakém svazku. Probíhalo to takto: když kanoisté odjížděli do západního Německa na závody, kontráš, kterého jsme na Dukle měli, nás šel poučit, abychom se nestýkali s emigranty a tak podobně. Museli jsme pak podepsat, že jsme byli poučeni – a už můj podpis někde figuruje! Když jsme přijeli zpátky, musel jsem říct, že se nic nestalo, že vše proběhlo v pořádku, že jsme propagovali svou socialistickou vlast – a zase jsem mu něco podepsal. Čili někde musíme být vedení.“

“Nobody forced me to take dope back then but they offered it to me. I didn’t go for it because I was afraid – my dad died of cancer – and also because I found it unpleasant. Bóža Karlík raised me as a young sportsman to the understanding that sports can be done without doping. At the national team’s training camp it was once explained to us that if we took certain product we would be able to become faster, train more etc. They told us that if anyone from the national team was interested in these products, they would provide them. I got up and left. Nobody ever persecuted me for this. It was however clear that had my results not been good they would have let me go. But I wanted to have good results and if I didn’t manage, I wouldn’t have enjoyed top level sports anymore.”