„Jednou za mnou přišel vedoucí buňky KSČ v rámci Dukly. Byl to kluk, kterého jsem znal, a věděl jsem, že to dělá z donucení. Se smutkem v oku mi vysvětlil, že mi asi nezbude než se stát komunistou. Já jsem na to odpověděl, že mě to nezajímá, že do strany nepůjdu. On řekl, že si samozřejmě můžu dělat, co chci, ale musím počítat s tím, že to nebude jednoduché. Tak jsem povídal: ,Dobře, uvidíme, jak to dopadne.‘ Pár měsíců byl klid a pak jsem viděl, že jednoduché to opravdu nebude. Tehdy existovala asi roční nebo dvouletá zkušební lhůta pro nové straníky – tímto způsobem jsem chtěl definitivní vstup elegantně odsunout a pak říct, že jsem během zkušební doby zjistil, že opravdu nejsem ten pravý, který by měl posílit řady KSČ. To jsem taky udělal, ale hned mě začali přesvědčovat, že něco takového si nemůžu myslet, že se mi dostalo velké cti a že nemůžu zklamat. Já jsem trval na tom, že ve straně je mnoho chyb a že se nad vstupem znovu zamyslím, až se chyby odstraní. Pak jsem na tréninku jel po Vltavě a přijel ke mně trenér na motorovém člunu, že se prý mám sebrat, všeho nechat a okamžitě se dostavit k veliteli základní organizace strany na Dukle. On to na mě naposled zkoušel, a když jsem si trval na svém, nakázal mi, abych se druhý den dostavil na ministerstvo. Tam mě seřvali. Tou dobou jsem měl rodinu, chtěl jsem sportovat a nebyl jsem takový hrdina, abych se kvůli této věci nechal perzekvovat. Tak jsem držel hubu, abych neměl problémy. Můžu vám říct, že se za to dodnes stydím a nikomu bych to nepřál. Bylo to hnusný.“
